joudaweb - časopis Čekanka

K Vánocům živé květy ladí i proto, že jsou předzvěstí jara. Všimněte si, že v článku o zvykoslovných předmětech nejsou žádné sušené květiny. Na vánoční stůl a na ozdoby se nepoužívaly, protože symbolizují něco, co už bylo, ale o Vánocích se díváme dopředu, vítáme slunce a těšíme se z toho, co bude následovat.

 

Vánoční kaktus

Tato rostlina se stala vánoční díky tomu, že u nás vykvétá ve vánočním období. Pochází z jihovýchodní Brazílie, roste v deštném pralese v korunách stromů. Dnešní rostliny vznikly křížením několika druhů, první již ve 2. polovině 19. století.

 

Ve staročeských rodinách pěstovali kaktus jako pokojovou květinu po dlouhá léta. Tradovalo se o ní, že je “strážce manželského života”. Když se dcera vdávala, dostávala z rostliny oplégr, který zasadila. Pokud ve dnech vánočních kaktus vykvetl, její rodinné štěstí bylo uchováno.

 

Vánoční mimóza

Říká se o ní, že je jako sluníčko, svou žlutou barvou rozzáří domov. Přináší do něj světlo, lásku a laskavost. Tato květina byla oblíbená zejména za první republiky. Byla řezaná, po zakoupení se vkládala do vázy, ale jen na pár dní. Když začala sklesávat, usušila se a žluté kuličky květů zdobily byt ještě několik měsíců.

 

Azalka

Pokud máte chladnější místnost nebo chodbu, azalky budou pro vás. Kvetou v mnoha barvách, dá se říct, že vánočních, vydrží kvést po celé svátky. Symbolizují jemnost a ženskost, asi i proto, že květy jsou jemné.

 

Vánoční hvězda

Rostlina pochází z Mexika. Je krásná se svými zelenými listy, červenými listeny a žlutými květy. Říká se jí také Kristova koruna nebo Květ svaté noci.

 

Vypráví se pověst o malé mexické dívce, která v 16. století chtěla obdarovat Ježíše na oslavu jeho narození, ale byla chudá. Na radu anděla natrhala u cesty obyčejné rostliny a položila je před oltář. Z nich vyrostly karmínové listy, krásné poinsettie, jak se vánoční hvězdě říká v Americe.

 

V 17. století začali františkáni v Mexiku používat květinu při vánočních oslavách. V jejím hvězdovém růstu listenů viděli betlémskou hvězdu a v červené barvě Ježíšovu krev.

 

Za rozšíření a spojení hvězdy s vánočními svátky můžeme poděkovat rodině Eckově. Albert, nejstarší člen klanu, se v roce 1900 přestěhoval z Německa do Ameriky a otevřel si mlékárnu a zahradnictví. Začal, mimo jiných rostlin, prodávat i poinsettii. Jeho syn Paul vymyslel metodu roubování. A Paul Ecke junior spojil květinu s Vánoci. Poslal tři rostliny do televizních stanic, aby je vystavili od Dne díkuvzdání až do Vánoc. Až do 90. let 20. století měla rodina monopol na pěstování vánoční hvězdy, způsob držely v tajnosti. Potom bylo tajemství, jak udržet květinu v růstu, aby vypadala kompaktně a vzhledně, objevena.

 

Dnes si svátky bez těchto krásných květin neumíme představit. Listeny mohou být nejen v tradiční červené barvě, ale i v růžové, žluté či bílé.

 

Jmelí

Jmelí je rostlinou léčebnou a ochrannou. Je atributem zdraví, odvahy a plodnosti. Chránilo před čarodějnicemi, zlými duchy a uhranutím.

 

Je cizopasnou rostlinou rostoucí v korunách stromů. Možná i proto se jí připisují magické síly a od pradávna s ní byly spojovány léčivé i věštecké obyčeje.

 

Ve starém Římě si lidé v době zimního slunovratu vyměňovali větvičky z posvátných hájů. Germáni tvrdili, že jmelí je symbol poslů a metla duchů. Spojovali ho s bohem jara a plodnosti Baldra.

 

Keltští druidové používali jmelí při svých rituálech. Považovali ho za posvátné, protože bylo stálezelené. Když ho našli, kněz oblečený v bílé říze ho odřízl zlatým kosířem a nechal spadnout na bílou látku. Keltové věřili, že přináší do domu štěstí a plodnost, vyléčí všechny nemoci a funguje i jako protijed.

 

O jmelí se píše v prastarých bájích i po celý středověk. Je o něm zmínka v opeře Normě, kdy kněžka žehnáním jmelí zaklíná v měsíční záři válečnou lítici.

 

Křesťané pojmenovali rozvětvené větvičky “Svaté dřevo kříže”, jak prý “padá semeno jmelí na stromy, tak Kristus seslán z nebe na strom sv. kříže, aby se vydal za ovoce k užitku a spáse všeho lidstva.”

 

Podle křesťanské legendy rostlo jmelí jako strom. Z větví vyřezal Josef kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech strom porazili Římané, z kmene vyrobili kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Další stromy jmelí žalem seschli do malých keříků. Proto se jmelí nazývalo “dřevo kříže”. Jako jsou věřící živi z Kristova těla, tak i jmelí žije z jiných stromů.

 

Štěstí a požehnání domu zajistí brzy ráno na Štědrý den zavěšená větvička jmelí nad jídelním stolem. Přání splní každému u stolu, pokud ho vysloví do ohně první zapálené svíčky na vánočním stromečku.

 

Jmelí má být zelené s bílými bobulkami. Čím je jich víc, tím větší štěstí nás čeká. A také je jmelí silnější, což je důležité vzhledem k ochranným vlastnostem, které jsou mu přičítány. Lepivá semena mají stmelit svazek dvou lidí.

 

Zavěšení jmelí pod lustrem bylo zpočátku vnímáno jako nepatřičné, ale když si lidé pod ním povídali, škádlili či líbali, už se to tak podivné, zejména starším lidem, nejevilo. Zvyk líbat pod jmelím ženy a dívky pochází z Anglie a rozšířil se do celého světa. Můžou tak vzniknout nové lásky, pokud muž svou vyhlédnutou dívku na správném místě políbí. Políbením již stálých partnerů se svazek utuží a vydrží do příštích Vánoc. Za každý polibek se má utrhnout jedna bílá bobulka, poslední ponechat na větvičce, aby láska zůstala v domě.

 

Zavěšené nad stolem by mělo zůstat jmelí po celý rok, chrání tak před neštěstím. Takto umístěné přináší radost, lásku a ochranu před zlými silami.

 

Jmelí uctívaly i báby kořenářky. Připravovaly nápoj, který jalovým zvířatům vrátil plodnost. Pomáhalo také proti otravám. Vlasy se potíraly odvarem, aby nebolely při rozčesávání.

 

Do našich vánočních svátků se jmelí dostalo z Anglie, staří Čechové o zvycích s ním spojených nic nevěděli. To, že je léčivé a kouzelné, jim známo bylo, jak dokazuje úryvek. Staročeské rukopisy podávají návod k prachu, tlučenému z jmelí dubového nebo hruškového.

 

“Proti veliké padúci nemoci vezmi kůrky dubového jmelí, na prsty uvazovati na mezní na obú ruku, ať by kůže se dotýkalo. Item v mosazných prstenech zlatník zadělá těch kůrek, ať se prstu dotýkají. Také prsten dělají s hruškovým jmelím na palec na pravé ruce. Dokud jej nosí, nebude ho nemoc trápit, a když se chceš umýt, sejmi prsten a potom zase vstrč na palec a choď s ním.”

 

Anglické Vánoce by se neobešly bez jmelí a cesmíny. Charles Dickens líčí v Kronice Pickwickova klubu že…. “Na štědrý večer z prostředku stropu v kuchyni starý Wardle zavěšoval mohutnou větev jmelí, načež pak pan Pickwick s galantností uchopil starou paní za ruku, zavedl ji pod tajemnou větev a políbil se vší dvorností a důstojností. Stará dáma podrobila se této obvyklé zdvořilosti s vážností, jaké vyžadovala tak důležitá a opravdová slavnost, ale mladší dámy, nejsouce dostatečně přesvědčeny o pověrečné úctě tohoto zvyku, nebo myslíce, že cena políbení bude dražší, bude-li vynucena hubička s námahou, křičely, zdráhaly se, odpíraly, běhaly z kouta do kouta, vzpouzely se, jen aby ušly políbení, až někteří z pánů méně odvážných a horlivých chtěli ustoupit. Všechen odpor byl marný, vzdaly se a bez upejpání daly se všechny políbit…

Pan Weller, nejsa dobře obeznámen se všemi pravidly tohoto zvyku, líbal Emmu a všecky služky hned, jak je chytil. Pak přestal křik a tváře byly ještě zardělé a účesy v nepořádku a pan Pickwick po zmíněném již políbení staré dámy stál pod jmelím a pozoroval s veselou tváří vše, co se dělo kolem, když tu náhle mladá dáma s červenýma očima po krátkém tajemném šeptání s ostatními dámami objala pana Pickwicka kolem krku, políbila ho něžně na levou tvář, a než se překvapený vzpamatoval, obklíčily ho všecky přítomné dámy a líbaly ho o překot. Byla to vskutku rozkoš vidět pana Pickwicka ve středu skupiny, jak ho tahaly sem a tam, hubičkovaly na bradě, na nos, zase na brejle a kolem dokola hlaholil rozpustilý smích. ..

Vyhovělo se tak zvyku, že každého, koho kdo dopadne na Štědrý večer pod jmelím, zavěšeným pod lampou prostřed pokoje, má právo bez milosti políbit”.

 

Pamatujte, že vše výše napsané o jmelí se vyplní jen tehdy, pokud je darované. Věnujte větvičku jmelí s mnoha bílými kuličkami někomu blízkému, jako dárek paní domu při vánočních návštěvách nebo jako pozornost k dárku.

 

Literatura a fotografie

Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého

Kamila Skopová - Čechy, domov můj

Kamila Skopová - Rodinné stříbro

Kamila Skopová - Za kamna vlezem

Kamila Skopová - Hody, půsty, masopusty

Pavel Toufar - Vánoce

Wikipedie