joudaweb - časopis Čekanka

K napsání článku mě přimělo sledování jedné televizní talkshow před několika málo dny. Jedním z hostů moderátora byla mladá žena ve vysokém stupni gravidity asi tři týdny před porodem. Její účast jistě byla zdravotně jištěna, ale moderátor se hned v úvodu (žertem) přeptal, jestli je v publiku nějaký lékař. Přitom jsem si zároveň vzpomněla na vysílání pořadu TýTý někdy z poloviny devadesátých let, kdy dokonce dvě z nominovaných žen byly v podobné situaci a moderátor pořadu se také o případnou přítomnost lékaře zajímal a dokonce se o zajištění přistavené sanitky před budovou zmínil.

 

A jakou to má souvislost se mnou?

 

Ve květnových dnech kdysi každoročně probíhaly, ale i nyní tomu tak je, různé oslavy a akce u příležitosti konce druhé světové války a osvobození Československa. Jednou z těchto akcí v roce, který měl pro mě velký význam, byl mimo jiné koncert Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v našem městě. Tehdy to byl soubor velice známý a oblíbený, byl to vojenský soubor založený v roce 1943 na popud Ludvíka Svobody, našeho pozdějšího prezidenta. Existoval až do roku 1995 a začínalo v něm hodně našich herců, zpěváků, hudebníků a jiných umělců, kteří v něm absolvovali základní vojenskou službu a když je někdy poslouchám v různých besedách a vzpomínání i v současné době, tak se většinou k účinkování v tomto souboru hlásí.

 

Byla jsem tehdy na začátku devátého měsíce gravidity a příležitost vidět a slyšet tento soubor jsem si nechtěla v žádném případě nechat ujít. Účast umělců byla mezinárodní, na programu byly nejen současné písně a melodie, ale také operní a operetní árie známých umělců našich i zahraničních, předvedení lidových písní a tanců, zkrátka všechno možné, co mě moc a moc zajímalo. A v neposlední řadě - milovala jsem jednu píseň - Příchod Rudé armády - a zejména její refrén - pamětníci si možná vzpomenou, zpívalo se tam "na garmošky zahráli, všichni jsme se sbíhali," atd. a tušila jsem, že ta tam určitě bude, a tak jsem si nechtěla nechat v žádném případě ujít vidět a slyšet ji v reálu. Opodstatnění toho bylo i v tom, že jsem několik let chodila do hudební školy učit se hrát na akordeon a líbilo se mi to.

 

Můj muž mi to tehdy vymlouval, ale já jsem si nedala říci a prosadila jsem, že jsme tedy nakonec šli. Konalo se to v blízkosti našeho bydliště, tak jsme se zároveň příjemně prošli. Přiznám se ale, že když jsem do budovy vstoupila, v prvé řadě jsem koukala, kde je nejblíže nějaká možnost rychlého úniku v případě potřeby. Přečkala jsem ale celý koncert ve zdraví a možná že i tato příhoda byla jedním z podnětů, samozřejmě že ne pouze tohle, ale také vztah nás obou k hudbě vůbec, že náš syn je hudebně nadaný a je vzdělán mimo jiné i v tomto oboru.

 

A přičtu-li k tomu tu skutečnost, o které jsem se zmiňovala na jiném místě našeho časopisu, že jednou z mých knih-srdcovek je kniha Školák Kája Mařík, jejíž hlavní hrdina, ač vystudoval lesní inženýrství, byl zároveň klavírním virtuosem a byl považován za krále improvizací, což mě právě moc v knize zajímalo a zaujalo, tak možná i proto se přihodilo, že náš syn dokáže bez přípravy lehce improvizovat a preludovat různé melodie bez přípravy také. Nedávno běžel v televizi pořad známých hitů a jeho moderátor, když připomínal skladby, které již byly uvedeny, vždy jejich části přehrával, tak to jsem si vždy připomenula, že náš syn by to předvedl stejně dobře.

 

V době mého mládí nebyla taková osvěta o tom, jak by měly matky přispívat k vývoji dítěte, ale nastávající mateřský instinkt zřejmě působí tak nenásilně, že, aniž bychom si to uvědomily, tak jsme v mnoha ohledech svým konáním zcela přirozeně a nenásilně ovlivnily životy našich dětí.

 

A mohla bych pokračovat dále. Např., ač nesportovec, přesto jsem se o všechny možné sporty a sportovní události zajímala pasívně, a tak třeba i tím jsem dala základ k jeho zájmu o sport jak aktivní, tak i o jeho zájem a znalosti v oblasti teoretické. Zejména hokej je jeho doménou, jeho znalosti a paměť jsou - nebojím se říci - obdivuhodné. Na cokoli se člověk zeptá, zná přesnou odpověď.

 

V době mé gravidity jsem vůbec dělala věci, které mi dnes přijdou neuvěřitelné. To jsme také třeba navštívili utkání fotbalové ligy - podotýkám, že nikdy více jsem to pak již nezopakovala. To bylo sice někdy dříve, asi na rozhraní šestého a sedmého měsíce. Ale i tak! A to nám ještě tehdy bylo málo a cestou pěšky přes celé město zpět jsme se zastavili v biografu, kde dávali nějaký western - Nevada Smith se to jmenovalo.

 

A nakonec jedna lahůdka. Nejsem si ale jistá, jestli to bylo již v době, kdy jsem byla gravidní nebo krátce předtím, ale byli jsme v biografu na známém horroru Jáma a kyvadlo. To ovšem mého syna ovlivnilo pouze v tom směru, že dílo Edgara Allana Poea má rád a zejména preferuje jeho povídku Vraždy v ulici Morgue.

 

Teď odbočím od tématu. To mně se zase líbí baladická poema tohoto autora Raven, překládána většinou jako Havran, ale přesný překlad je Krkavec, a citát z jeho jednoho verše - Never more.

 

S tímto veršem jsem se prvně setkala hodně dávno při četbě díla ostravského regionálního spisovatele Františka-Sokola Tůmy. Nejsem si jistá, jak dalece je tento spisovatel známý. Psal romány z Ostravska z hornického prostředí a z valašského venkova, o kterém se také kdysi říkalo, že je to kraj, kde je konec chleba a začátek kamení.

 

V jednom z románů - při popisování vypjatých situací - se často opakoval větou: "Never more! - jak skřehoce Poeův havran.". Tento text mě tehdy hodně zaujal a nedokázal mi vymizet z paměti.

 

Tak jsem toho zase napsala, ono při psaní člověka napadají další a další myšlenky, proto mě to někdy nutí odbočit od tématu a zmínit se o něčem jiném, ale do jisté míry souvisejícím.

 

Jsem moc ráda, že - snad na tom mám opravdu nějakou zásluhu - jsem přispěla, a to nejen v období prenatálním, k tomu, že náš syn v průběhu doby získal tolik různých znalostí a vědomostí a že je úspěšně předává dále mladší nastupující generaci. Jistě se na tom všem podílel i můj muž, jehož hodně zájmů, zejména o historii, historickou literaturu a literaturu faktu, přebral zase od něj.

 

Přestože se občas, když na to přijde řeč, ráda zmiňuji o souvislostech mezi skutečnostmi, příhodami a událostmi, o kterých jsem psala, a aktuálním stavem, a udržuji to spíš v rovině nadlehčenosti a tak trochu i legrace, tak ve skrytu duše si přesto říkám, co když na tom třeba něco je.

 

Tak si myslím, že vše, co jsem zde napsala, by mohl být docela případ pro psychologickou praxi. Nenapsala jsem zde jistě nic nového, ale něco na takových událostech přece jen je, já tomu tak trochu věřím.

 

Možná, že někdo má podobné prožitky a zážitky. Podělte se s námi o ně!