joudaweb - časopis Čekanka

Modré pondělí

Je to den klidu a mlčenlivosti. Nechodilo se do práce, ženy se doma věnovaly domácím pracím. Na oltáře v kostelích byla pokládána modrá látka i oblečení faráře bylo modré. Je to barva věrnosti, svěžesti a touhy.

 

O Modrém pondělku, v den, kdy se dříve nepracovalo, býval kosmonoský pivovar na Ptáku plný pivachtivých chlapů. Pivo se pilo z dřevěných vysmolených korbelů, do kterých se vešel máz piva. Korbel stál šesták. K pivu se podávaly pokrmy ze studené kuchyně - syrečky, pomazánka "toleranc" z tvarohu, másla a pažitky, na mísách byly vyskládané vuřty do růženců.

 

Z Květné neděle na pondělí se sedělo u řady stolů pod tmavým přístřeškem, jehož stěny byly polepeny obrázky z ilustrovaných časopisů. Často až do rána vyhrával flašinet, tancovalo se na dvoře pivovaru.

Zpívala se písnička - "Ten hodný, ten dobrý, ten hodný pan Kondrát, on má mou ženu rád".

 

 

Šedivé úterý, blížil se velký smutek. V tento den měly vzít hospodyňky do ruky košťata a ze všech rohů vymést pavučiny a prach. Říkalo se i Žluté úterý. Žlutá jako symbol Božího světla, věčnosti a ctnosti.

 

 

Škaredá, Černá, Sazometná středa

V tento den zradil Jidáš, Kristův učedník, Krista. Dostal za to 30 stříbrných. Podle legendy se měl Jidáš na Ježíše mračit.

 

Hospodyně vymetaly saze z komínů, aby vyhnaly zlé síly a neštěstí z domu. Říká se, že kdo se v tuto středu škaredí či mračí, bude se mračit po celý následující rok.

 

Chlapci si po skončení církevního obřadu hráli na “honění Jidáše”. Honili jednoho z nich, který vykřikl, “Já jsem Jidáš”. Hru, která pochází ze středověku, doprovázeli zpěvem písní o Jidáši a klapali dřevěnými řehtačkami a trakaři.

 

"My Jidáše honíme

a dřevem mu zvoníme.

Kdo ho viděl, ať nám poví

o nevěrném Jidášovi.

Až Jidáše chytíme,

do ohně ho hodíme.

 

My Jidáše honíme, klekání zvoníme."

 

Na Škaredou středu se jistě těšily hospodyňky, které s vařením a pečením teprve začínaly. V tento den se nemusely ničeho obávat, vše nedokonalé bylo povoleno, ba přímo očekáváno. A která již uměla, tak alespoň malinko poopravila vzhled. Tu něco promáčkla, tu něco natrhla.

 

 

Zelený čtvrtek

Je to den poslední večeře Páně, po které odešel Ježíš k modlitbám na Olivetskou horu. Tam byl zajat poté, co ho Jidáš zradil. Název dne pochází možná podle louky, na které se Kristus modlil nebo od zeleného roucha, které nosili kněží. Jsou i další možnosti.

 

Ve čtvrtek naposledy zazněly zvony než odletěly do Říma, jak se říká, pak je vystřídaly hrkačky a řehtání. Chlapci na Mladoboleslavsku začínali chodit ve čtvrtek po ranní mši, potom v poledne a večer. V pátek měli čtyři pochůzky - ráno, v poledne, ve tři hodiny, kdy oznamovali úmrtí Krista a večer. Naposledy šli s řehtačkami a koledami v sobotu ráno. Zastavovali se u každého domu, odříkávali říkanky a čekali na výslužku. O tu se později rozdělili podle svého postavení ve skupině.

 

Vstávalo se ještě před východem slunce. Hospodyně zametla dům a smetí odnesla na křižovatku, aby se v domě nedržely blechy. Všichni se po modlitbě umyli rosou, aby byli zdraví.

 

Brzy ráno potírala matka čerstvě uvařeným vejcem dětem, a poté i ostatním, ruce podél žil, i obličej, aby byl ochráněn od vyrážek, a nohy, aby nebolely. Potom jedli na lačný žaludek chleba s medem, aby je nic neuštklo. I dobytek dostal med, aby mu nic neublížilo. Med se nesměl tento den kupovat, ale vyprosit.

Tento den byl určen k setí. Říkalo se: "Na Zelený čtvrtek hrách zasívej, na Velký pátek půdou nehýbej".

 

Tradičním pokrmem byly v tento den snídaňové jidáše s medem. Hospodyně je měla péct ještě před rozedněním, protože jen v této době upečený a snědený jidášek přinesl do dalšího roku zdraví a ochranu před neblahými událostmi.

 

Jidáše se splétají z delších válečků, které připomínají svinutý provaz, na němž se oběsil Jidáš, poté co zradil Ježíše. Horké jidáše se potírají medem, aby jeho vlastnosti pomohly vyléčit veškeré nemoci. Med chrání před ušknutím hadem nebo štírem a lidskými pomluvami.

 

Hlavním pokrmem na Zelený čtvrtek bylo cokoliv zeleného, tedy zeleninová a luštěninová jídla, polévky, nádivky, kopřivy upravené jako dnešní špenát. Do všech pokrmů se přidávaly listy bylinek a rostlinek.

 

V tento den se nesmí nic půjčovat a s nikým se hádat. Hádky se nám pak budou vyhýbat a peníze si sami cestu k nám najdou. Co bylo zaseto, dobře vzešlo, zejména hrách. Odpoledne se nesmělo pracovat.

 

 

Velký pátek

Je to den ukřižování a smutku nad Ježíšovou smrtí. Lidé se modlili u Božího hrobu, který se nacházel v kostele. Byl ozdoben světly a stála u něj čestná stráž.

Dodržoval se velmi přísný půst. Většinou jedli pouze děti nebo nemocní a staří lidé. Nejčastějším jídlem byla zeleninová nebo bramborová polévka.

 

Lidé začínali den při východu slunce mytím ve studánce či jiné přírodní tekoucí vodě, jenž měla přinést krásu a zdraví. Ozdravnou kůrou prošla i domácí zvířata, dostávala vypít vodu nabranou v řece nebo potoce. I všechny stoly a lavice byly touto vodou umyty. Vodě se v tento den říkalo Šťastnice.

 

Hospodyně koupila v tento den hovězí maso, vložila ho do mísy od polévky, důkladně posolila a uložila do sklepa. Na Boží hod slila štávu z masa, dala z ní před krmením lízat všemu hovězímu dobytku, koním i vepřům, aby nedostali slintavku. Dávala též kravám do “lízu” vemeník, aby hojně dojily a nikdo mléku neškodil. Proto také toho dne nikomu mléko neprodala ani nedarovala.

 

V pátek navečer po řehtání vozili kluci za veselého jásotu na malém žebřináčku slaměného panáka, Jidáše, kterého pak spálili na hranici, kterou několik dní předem připravovali na plajchu. Na hromadě bylo i několik ojetých pneumatik. Dlouho do noci přikládali dříví i suché věnce ze hřbitova.

 

 

Velký pátek je magický den. Je mnoho činností, které se tento den nesmějí dělat, protože zlé síly jsou v tento čas velmi silné, a mohly by nám škodit.

 

Na Velký pátek se nesmí:

prát prádlo

pracovat s hlínou

topit před východem slunce

bělit

zametat

péct

prodávat

vynášet něco z domu

půjčovat si

přijímat dar

darovat dar

 

Na Velký pátek se musí:

vynést a pověsit všechno oblečení a peřiny - ochrana před moly

cinkat všemi klíči od domu - vyhnání myší

ve všech místnostech zamést a vyvětrat - utečou blechy a hmyz

vyčistit všechny hospodářské budovy - aby se zvířatům dobře žilo

rozhazovat po poli kostičky z holoubat - zahnání krtků

vhodit do studně několik kostí - ve vodě nebudou hadi a žáby

modlit se růženec

 

Zametat místnosti a cinkat klíčemi se mělo tehdy, když se konaly v kostele obřady. Tohoto úkolu se ujmula jedna ze starších žen. Při zametání se nesměla ohlédnout a říkala: "Stěhujte se hosti bez kostí". Potom koště spálila.

 

Hospodyně kropila svěcenou vodou a kočičkami domácnost, aby Bůh chránil a zlý člověk neškodil.

 

Den provází víra v magickou sílu země a v zázraky. Když v kostele zaznějí pašije, země se otevírá a vydává své poklady. Kapradí, které tuto noc vykvete, vyléčí všechny nemoci.

 

V části obce Krnska, v Řehnicích, byl nalezen na Velký pátek poklad. Podle vypravování Václava Dubského, rolníka z Řehnic, napsal František Hanuš ve sborníku Boleslavan 1935 - 36.

 

“Václav Dubský objevil na zahradě u domu celé skladiště předhistorických věcí. Poté vypravoval, jak na Velký pátek vykopával jámu pro štěp. Již byl téměř hotov. Na dně objevil velký kámen, který tam nemohl nechat. Vykopne jeden, druhý, třetí. Ale co to? Velký pátek, čtou se pašije. Snad by to nebyl poklad? A skutečně objevil poklad archeologických památek.

Jámu rozšířil, nalezl spálené kusy dřev, vyhazoval černou hlínu smíšenou s popelem, objevil sklepení a v něm našel kamenné oštěpy, kamenné dlouhé hlíny, bronzové meče a udidlo, železné kopí, velké hliněné nádoby, jantarové korále. Po vyklizení jámy objevil kamenné zdivo. Stěny sklípku byly vyloženy plochými, pískovcovými kameny. Bylo to celé skladiště památek po našich praobyvatelích.

I jiné místo bylo prozkoumáno na pozemku pana Václava Dubského za dohledu pana Vaňka, řídícího učitele v Bezně. Vykopána byla skrčená kostra, při níž nalezen bronzový meč a hliněná nádoba. Nálezy u Řehnic popsal ve své brožurce bývalý řídící učitel v Bezně Václav Vaněk.”

 

 

Bílá sobota, Velká, Svatá

Je dnem vzpomínání na Krista a jeho smrt. Den dostal název od bílých plášťů novokřtěnců, kteří byli v tento den křtěni. Večer a v noci se konaly v kostele bohoslužby, vigilie, tedy noční bdění při modlitbách, konaných před významným dnem.

 

V sobotu vrcholí přípravy na velikonoční neděli, probíhá očista duše i domu. Byl to den koupání v potoce, pečení nádivek či hlaviček, beránků a mazanců s nakrojeným křížem, aby byl dostatek božího daru po celé svátky.

 

Před východem slunce se děvčata umývala rosou, aby měla bílou pleť a nenaskávaly jim pihy.

Kluci sháněli vrbové proutky a splétali z nich pomlázku, šlehačku či dynovačku.

 

Před kostelem se světíval oheň, z něhož si hospodyně odnášely domů zapálená polínka, s nímž obnovily ohniště. Ohořelá dřívka se zastrčila za trámy, aby chránila dům před ohněm. Jako symbol Vzkříšení byly v kostelích od tohoto ohně zapalovány veliké velikonoční svíce zvané paškál. Uhlíky z velikonočního ohně si lidé brali domů, aby ochránili svůj dům.

 

Zvony se vrátily z Říma a opět se rozezněly. Když slyšeli lidé vyzvánění, šli k ovocným stromům, aby s nimi zatřásli a zajistili si úrodu ovoce. Také si tloukli do kapes, aby měli dostatek peněz. Kdo první uslyšel zvonit, zvednul něco těžkého, aby byl silný. Dům se zametal novými košťaty, aby se čistota v domě udržela po celý rok.

 

Sobota je posledním dnem půstu. Lidé se těšili na slavnostnější večeři, nezbytnou sekaninu nebo kůzle. Jedlo se ale až večer, když slunce zapadlo.

 

Večer se lidé svátečně oblékli a odešli na mši. Každý si chtěl vzít na sebe něco nového, aby ho beránek nepokakal. Na nové oblečení se těšily i děti, šaty, klobouk nebo boty si mohly obléct až na večerní Vzkříšení, nebo jak se říkalo, na Velké bubnování.

 

Po Vzkříšení a po masité večeři šli lidé do hostinců, které bývaly tři poslední postní dny prázdné.

 

 

Velikonoční neděle - Boží hod velikonoční

Neděle je dnem oslav Vzkříšení či Zmrtvýchvstání Páně. Den veselí a návštěv. Konečně končí období půstu a nastávají dny, kdy se na stůl dostanou pokrmy z masa. Tradiční byly pečeně z jehněčího, vepřového a telecího. Na stůl přišly i pokrmy připravené v sobotu.

 

Všichni chodili svátečně oblečeni do kostela na slavnostní velikonoční mši, při které se světily pokrmy, které si s sebou přinesli. Byla to zejména vejce, ale i ozdobené mazance, pečení beránci, chléb a víno. Před začátkem mše lidé položili ošatky a nádoby k oltáři. Po mši si každý vzal své jídlo a doma nebo ještě po cestě, jako jsme to dělali my, se o něj podělili.

 

Kousky svěceného jídla se darovaly poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce. Své dostala i domácí zvířata.

 

V tento den se mohlo pouze uvařit a nakrmit. Nesmělo se pracovat, zametat, stlát postele, mýt nádobí, šít nebo čistit boty. Kdo by vzal do ruky jehlu, tomu se mohly podebrat prsty.

 

Na Boží hod šli muži dopoledne po mši “o deváté” na víno, hostince a vinárny byly plné.

 

 

V příštím díle se vrátíme k řehtání. Nabídnu vám článek o tom, jak probíhalo před 100 lety v obci Chrást u Mladé Boleslavi.

 

 

Literatura a fotografie:

Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého

Kamila Skopová - Hody, půsty, masopusty

Jizeran

Wikipedie