joudaweb - časopis Čekanka

Kluci se před Velikonocemi připravovali na řehtání. Dospělí jim do nich nesměli mluvit. Řehtání mělo svá přísná, léty prověřená pravidla, která se od nepaměti tradovala ústním podáním a nesměla se porušit.

V čele party stál hlavní kápo, k ruce měl svého pomocníka - podkápa. Kápem byl nejstarší kluk, který chodil do měšťanky. Pokud ji ukončil, musel s řehtáním skončit. Jeho slovo bylo zákon, nikdo ho neporušil, protože by nemohl chodit řehtat. A řehtat kluci museli, i nemocní vstávali z postelí, protože řehtání by se nevzdali.

 

I v tom, s čím kdo bude řehtat, byl přísný pořádek. Řehtačky se dědily a půjčovaly. Každý mohl mít jen takovou, která odpovídala jeho postavení v průvodu. V obci byl pouze jeden kápovský kocour se čtyřmi péry, na který neměl nikdo jiný nárok. Půjčoval se jako velká vzácnost. Vydával mohutný bzučivý zvuk, který přehlušil všechny ostatní řehtačky, a o to kápovi šlo. Nikdo nesměl kápa ponížit, jeho velký kocour byl důkazem moci, podobně jako korunovační klenoty. Jediný velký kocour se dvěma péry byl určen zástupci kápa. Ostatní mohli mít kocoury pouze s jedním pérem. Menší kluci chodili s trakařem.

 

Václav chodil do druhé třídy a jet s trakařem by bral jako velkou ostudu. Počkal, až bude tatínek po odpoledním spánku v dobré náladě a svěřil se mu se svým trápením. Tatínek se pobaveně na synka podíval a podivil se, že už se cítil být velkým. Zašli společně k sousedovi, panu Pávovi, který byl tesařem.

 

I panu Pávovi přišla prosba o kocoura úsměvná, nicméně požádal Václava, aby natáhl ruku a vzal na něj míru. Našel na kocoura smrkový trámek, na kolečko švestku, na péro kousek jasanu. Pan Páv se pustil do práce, zelený čtvrtek byl už příští týden. Vašek doufal, že to stihne.

 

Na schůzce se chlapci dohodli o tom, jak bude řehtání probíhat. Budou chodit v 8, 12, 6, starší budou řehtat budíčka v 5 ráno. Pokaždé se budou modlit u křížku před Burešovou chalupou, každý se měl doučit modlitbu Otčenáš a Zdrávas Maria.

 

Prázdniny začaly Škaredou středou. Václav se s tatínek vydal za panem Pávem, a byl zvědavý, jestli se mu podařilo kocoura vyrobit. Uviděli ho ležet na ponku, byl velmi krásný, vydlabaný z jednoho kusu smrkového trámu, zubaté kolečko měl ze švestky a péro jasanové. Vpředu měl zešikmenou stěnu, aby se dobře držel, lehce se točil a dělal velký rámus. Vašík byl v sedmém nebi. Mnohokrát děkoval panu Pávovi a sliboval vykonat jakoukoliv práci, kterou by pan Páv potřeboval. Když přinesl Václav kocoura domů, hned si na bok vyřezal své iniciály, aby bylo jasné, koho ta krása je.

 

Na sraz dorazil jako první, nemohl se řehtání dočkat. Jeho kocoura všichni okukovali, zkoušeli a tiše Vašíkovi záviděli. Řehtací průvod se seřadil do dvou řad trakařů po třech, a třech řad kocourů také po třech. Kápo, podkápo a dva pomocníci udržovali průvod v řádném útvaru. Nejmenší, tříletí a čtyřletí kluci, nedokázali ještě udržet směr, rozjížděli se do stran, a tak bylo třeba jejich trakaře zvedat a rovnat do správného směru. Celkem šlo v průvodu 19 hochů.

 

Při ranním řehtání budili lidi do práce, ale ti, co nemuseli vstávat, jim nadávali. Starší chlapci při něm vyváděli vylomeniny - lezli přes ploty a řehtali přímo pod okny.

U pastušiny byl Vašík vybídnut, aby přiložil kocoura k oknu a zbudil starou Prskavcovou, aby byla legrace.

Opřel tedy kocoura o rám okna, pěkně ho roztočil, přidali se šerif s Frantou. Jenže paní Prskavcové se to nelíbilo, otevřela okno a na kluky něco vylila. Sice utekli, ale po chvíli zjistili, že tekutina páchne. Až ten, který je nabádal k této lotrovině, jim prozradil, že jako každý rok na ně paní vylila nočník.

Kluci se hrozně zlobili na původce žertu, ten se ale jen smál. Poradil jim, aby si oblečení jako omylem polili vodou a maminka ho pak musela vyprat. Když první ranní řehtání skončilo malérem, Vašík na druhé již nevstával.

 

Na Bílou sobotu šli všichni koledovat. Kápo Ota, pomocník Zdeněk, šerif a Joska Netušilů šli bez kocourů a místo nich nesli košíky na nadílku. V každém domě zazpívali koledu a všichni pro ně měli něco připraveného - vajíčka, mince, čokoládu a jiné cukrovinky.

Potom došli do hliňáku, kde nastalo dělení. Bylo to dělení královské, kdy si většinu hodnotných vykoledovaných dárků ponechali kápové, a nám ostatním zbyla cukrátka a vajíčka. Byli jsme i za ně vděčni, protože jsme věděli, že až dorosteme a staneme se podkápem nebo kápem, budeme se také dělit královsky. Na světě jsou věci, které se prostě změnit nedají.

V příštím díle budeme hodovat. Čeká nás Červené pondělí a vajíčka.

 

Literatura a fotografie:

Václav Vokoun - Příběhy z horního a dolního konce

časopis Český lid