joudaweb - časopis Čekanka

Obchody, prodeje, nákupy před svátky

V 19. století stávaly v ulicích dřevěné budky pokryté šindelem, se sklápěcími okenicemi, ve kterých se prodávaly housky a cukrové pamlsky ve sklenicích s papírovými víčky a také malovaná vajíčka. Budky vypadaly jako veřejné záchodky. Obchody měly zavřeno pouze na Boží hod velikonoční.

 

V roce 1910 společenství řezníků, uzenářů a obchodníků sdělovalo, že na Boží hod velikonoční budou všechny obchody řeznické a uzenářské zavřeny.

 

22. 4. 1916 se v Jizeranu psalo o zlodějství. “Na Velký pátek je půst, je povoleno z masa jíst jen ryby. Ale obchodníci prodávají 1 kg za 5 K. Co se u ryb zdražilo, snad voda? To je zřejmé zlodějství.”

 

Před 100 lety, v roce 1925, psali v Jizeranu: “Blížící se Velikonoce nám prozrazují výkladní skříně obchodů. Pekařské krámy voní mazanci a medovými jidáši. Cukráři se postarali o výzdobu výkladních skříní uměleckým provedením velikonočních vajíček, kuřátek, zajíčků a nyní také děťátek.

Na ulicích a náměstí vidíš usměvavé tváře v nových jarních úborech. Krejčí, obuvníci a modistky nechodí do žádných schůzí, protože mají plné ruce práce. Každý, kdo bude mít nové šaty, klobouk a boty čeká, jestli na svátky bude krásně, aby vyrukoval v plném lesku za “bránu”. Houpačky, kolotoč a loutkář rozbili svůj stan na předměstí a čekají také na pěkný čas o svátcích, aby na závodní instrument spustili časovou: Jaro je tady…

A vzduchem se tetelí, Hody, hody, do provody.”

 

1930 ministerská rada se usnesla, aby oproti dosavadnímu stavu, bylo velikonoční pondělí prohlášeno svátkem. Tím je odstraněna stálá nejistota mezi úřady a podniky státními a nestátními.

 

Mimochodem, víte, co znamená doprovody nebo do provody, které známe ze známé kolední říkanky? Do 11. století trvaly Velikonoce osm dní, od jedné neděle ke druhé. A právě ta neděle po Božím Hodu se jmenovala Provodní nebo Provoda. S ní svátky skončily. Po roce 1094 se svátky zkrátily pouze na tři dny.

 

Říkanka zůstala v mnoha koledách. Připomíná staroslovanský a pohanský svátek, při němž naši předkové vzpomínali na zemřelé, podobně jako my dnes při Dušičkách. V tento den se chodívalo v průvodu uctít jejich památku.

 

 

Velikonoční zajíček

Zajíček byl symbolem chudoby a skromnosti. Zvyk, že zajíček přináší dětem vajíčka, přišel z Německa na památku prastaré legendy, v níž nosil zajíček Ostaře, germánské bohyni jara, semena a ona je vkládala do jarní země. Podle jiné legendy se říká, že bohyně Ostara proměnila ptáčka, který uvízl ve vánici, v zajíčka. Proto pak kladl každé jaro vejce jako ptáci.

 

Zajíček v nemilosti

Psalo se v Jizeranu 26. 3. 1910: “Beránek velikonoční je na ústupu před zajíčky. V novější době po léta pozorovati lze ve výkladních skříních cukrářů v období velikonočních svátků z cukru nebo dragantu vyrobené kraslice a různé figurky zajíčků s vajíčky, jako symbol jara a Velikonoc, ačkoli se v té době u nás zajíci nejedí, ani velikonoční, jak je ve Vídni a v Němcích zvykem. Jsou to maličkosti, avšak i v těch měli bychom býti důslední a nenapodobovati bezmyšlenkovitě vše, co z říše bohabojnosti a dobrých mravů k nám se zavádí a přenáší i s cukerinem. Nechme cizích, hajme vlastních zvyků, udržme si bílé beránky a domácí krasličky. Také cukrářské zboží české v podobě oveček mělo by býti původní. Němečtí velikonoční ušáci s košíčky vajíček na zádech příčí se i přírodopisným pojmům, vždyť zajíci vejce nesnáší.”

(Dragant nebo tragant - je rostlinná guma, nebo také klovatina, z rostliny kozinec. Používá se při výrobě cukrovinek ke krystalizaci tuků, k zahušťování a ztužování polev.)

 

 

Velikonoční beránek

Beránek je křesťanským symbolem Velikonoc. Sloužil jako obětní zvíře, byl symbolem oběti, byl židovským obětním pokrmem. Je považován za znak nevinnosti a čistoty. Proto Jan Křtitel nazval Ježíše Beránkem Božím. Je pro křesťany symbolem spásy lidstva, tím, kdo sejmul lidské hříchy a obětoval se za ně.

 

Kdo sní o velikonoční neděli kousek beránka, vždy najde cestu domů.

 

Dříve byl chov ovcí rozšířený, jehněčí proto nechybělo na slavnostním stole. Od 15. století se skopové maso označovalo jako velikonoční. V některých zemích se pokrmy z něj staly národním symbolem. U nás se nesetkalo s velkou oblibou, i když se samozřejmě jedlo, hlavně v místech s možností pastvy. Jehněčí a beránčí bylo považováno za přepychové maso. Tři čtvrtiny všeho chovného zvířectva byly ovce. O ně se starali ovčáci, kteří byli osvobozeni od roboty, mohli se svobodně ženit a své děti posílat na studia.

 

Skopové se vařilo s kapustou, do karbanátků a klobás se míchalo s vepřovým masem, nezbytností byl česnek. Nádivka do skopového masa se dělala ze slaniny, vařené rýže, vařených i syrových vajec, jablek, mandlí, rozinek, zelené petrželky, muškátu, skořice, šafránu, růžové vody a cukru. Skopové se vařilo s bramborami a šnekovou omáčkou.

Beránek se nadíval celý a celý se pekl, často se toto maso podávalo se zeleným hráškem.

 

Před 100 lety jedli v Mladé Boleslavi nejčastěji o svátcích pečeného beránka s ovocným kompotem, ale i  smaženého se špenátem nebo zeleným hráškem.

 

Mnozí pečeme velikonoční beránky, sladké pečivo ve tvaru beránka nebo ovečky. Původně to byl ale pokrm masový. Vzhledem k tomu, že ne každý měl masa dostatek, pekli ho lidé z těsta.

 

Víme o hostině, na která byla velikonoční zahrada s celým pečeným beránkem. Byl bez kůže, potřený fíkovou marmeládou, měl přilepené kudrlinky, pozlacená kopýtka a rohy z těsta. Stál v huspenině, měl kolem sebe zahradu se stromy, které měly listy i zralé ovoce a v trávě kvetly květiny.

 

 

Velikonoční mazanec

Jaký je to mazanec, bez koření, bez vajec?

 

Mazance jsou na rozdíl od beránka symbolem pohanských Velikonoc. Svou žlutou barvou a tvarem připomínaly slunce a byly jeho symbolem.

 

Mazance jsou nejstarším velikonočním pečivem. Původní nebyly sladké, k mouce se přidávala smetana, droždí, vejce, strouhaný tvaroh a koření, zejména šafrán a hřebíček.

Mazanec byl ale i koláč z krajíčků sušeného chleba namočených ve víně a proložených makovou nebo mandlovou kaší.

V období velikonočních svátků se podával koláč syrnej. Byl to jakýsi slaný mazanec ze strouhaného sýra a vajec, přidávalo se telecí nebo uzené maso.

 

Mazanečníci nepekli mazance pouze na velikonoční svátky, ale po celý rok. V 16. století se objevily podobné dnešním.

 

V mazanci muselo být hodně žloutků, aby byl jako sluníčko, i povrch mazance se potíral žloutky. Křesťané uprostřed nastřihují křížek, znak ukřižování. Po každé čtvrt hodině pečení se mazance potíraly rozpuštěným máslem, protože mazanec má být “pomazávaný”. Pekly se hlavně na Bílou sobotu.

 

Nejdůležitější surovinou při pečení mazanců byly kvasnice. Dříve nebyly presované, tedy v tuhém stavu, používaly se pivní ze zdejších pivovarů. Mnohdy ale nebyly příliš kvalitní, a tak ženy vyslaly do pivovarů své muže. Ti se vybavili džbány, jenž je provázely po celý rok, a jako stálí konzumenti pivního moku očekávali na oplátku od pivovárníků kvalitní kvasnice.

 

Ženy chodily s umazanýma rukama od zadělávání těsta do sadu a otíraly si těsto o kůru stromů, aby byla velká úroda, a pokud strom usychal, těsto ho mělo znovu probudit k životu.

 

A rada mladým dívkám, ulomte kousek chlapci, který se vám líbí. Platí přísloví - “dáte-li kus mazance, dostanete mládence”...

 

 

Velikonoční nádivka, hlavička, sekanina, nadívanina

Velikonoce se také nazývají svátky mazancové, svítkové nebo nádivkové. Během svátků se nejí u běžného stolu, ale u čestného, neboli koutního stolu.

 

Velikonoční nádivka je tradiční jarní pokrm, který využívá všechno, co tento čas nabízí. Základem jsou čerstvá vejce, pečené kůzlečí, jehněčí, telecí, drůbeží či vepřové maso, uzené maso a hlavně všelijaké zelené bylinky. Nezvyklý název - hlavička - odkazuje na to, že bylo často při přípravě používáno maso z telecích hlav.

 

Je to pokrm velmi variabilní, dokonce nebýval připravován z pečiva, pokud chybělo, ale jen ze svařeného mléka a krupice. Jediné, co nechybí v každé nádivce, jsou vejce a zelené bylinky. V tomto případě platí, čím víc rozličných druhů, tím lépe.

 

 

Velikonoční pohlednice

První pohlednice s českými velikonočními motivy a texty se objevily po 1. sv. válce.

 

V roce 1910 byli lidé nabádáni, aby nekupovali a nerozesílali v Čechách poštovní gratulační lístky s vyobrazením velikonočního zajíce, výrobky se značkou Printed in Germania.

“Příčí se pojmům národním a nesluší výkladním skříním českých měst, ani naší mládeži se nehodí za hračky. Máme velikonoční lístky vydané Ústřední Maticí Školskou i jinými českými závody.”

 

Literatura a fotografie:

Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého

Tomáš Špáta

Jizeran

Wikipedie