joudaweb - časopis Čekanka

V poslední době mě bohužel dost honí čas, ale jsem ráda, že jsem si našla chvilku na přečtení vašeho článku paní Jiřinko a také přidaných komentů od paní Táni a paní Dáši...

:-)

Tak já ještě zkusím přispět několika myšlenkami.

Táňo, zmínila jste v komentáři, že jste zažila situaci v zahraniční firmě, kde přísně dbali na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Péče o zdraví zaměstnanců a ochrana majetku opravdu patří mezi nejzásadnější předpoklady úspěchu ve veškeré činnosti a prosperitě firem. A to je to, o čem jsem psala - že je třeba, aby zásady bezpečnosti práce byly přísně nastaveny a dodržovány trvale a striktně. Pracovní úrazovost, poruchy či havárie technických zařízení a požáry způsobují v konečném důsledku velké - jak materiální, tak finanční - škody, o následcích případných těžkých pracovních úrazů ani nemluvě.

V případě nepříjemné události je pak velice složité jak zjišťování a zdůvodňování, proč k ní došlo, tak vyšetřování, kdo škodu zavinil, způsobil, zkrátka je opravdu důležité snažit se tomu všemu předcházet. A když se v případě vzniku větší nebo velké škody do vyšetřování zapojí inspektoráty práce, hasičské záchranné sbory i policie, tak potom jde opravdu do tuhého.

Proto ano, akce, o nichž jsem psala, byly akce jednorázové, i když i v jejich rámci byly zjištěny další momentální nedostatky nebo z nich vyplynuly další poznatky, co je třeba zlepšit.

Zkrátka je důležité nic, ani v nejmenším, nepodcenit, protože - jak říká jedno přísloví - z malé jiskry i velký požár bývá, tak tady to platí doopravdy.

Doufám, že i české velké firmy se věnují důsledně této problematice, ale mám obavy, jak jsou na tom menší firmy nebo organizace, kde je i fluktuace zaměstnanců větší. No, doufám...

Mimochodem - pro PORS jsem kdysi také zpracovávala po nějakou dobu podklady a do příslušného oblastního závodu jsem je i několikrát vezla.

A, Dášo, vím, že je to mimo myšlenku Vašeho komentáře, ale já jsem v době studií při vykonávání praxe doopravdy děrovala. Dostali jsme nějaké podklady, které jsme pak do děrných štítků zadávali - samozřejmě jen tak, protože kdoví, co by z toho vyšlo, kdyby naše podklady byly doopravdy použity. To už je ale dávno, ach jo...

A pokud jde o přecházení po přechodu - já chodím přesně tak, jak jste popsala. Je to paradox, ale nejjistější mi to přijde jít úplně na okraji přechodu, kde bílé pruhy končí, jenže tam už to zase není bezpečné. Tak si vyberme...

Nedá se svítit, musím zareagovat, protože Tánin komentář ve mně vyvolal vzpomínku a to přímo spojincí slov: děrování na štítky - placatka. Éru děroven, kde se děrovaly štítky jsem zažila coby brigádnice v počátcích svého středoškolského studia v pracovní pozici "podlahové kosmetičky", ale i díky tomu, že můj otec dlouhá léta pracoval jako technik na výpočetním středisku. Proto jsem měla k tomuto prostředí docela blízko. Ještě teď si vybavím ty krásné socialistické mašinky pěkně seřazené ve dvou řadách. Množství práce záviselo od termínů uzávěrek, takže byly chvíle, kdy ženské makaly tak, že nebyl čas si odskočit, ale pak samozřejmě přišly i nějaké prostoje, kdy tempo bylo pozvolnější a tak byl prostor i pro další činnosti než je práce.

Dodnes mi vyvolá úsměv na rtech hádanka, kterou dávali k dobru, ostatně jako spoustu jiných v tehdejší době:

- "Co je to prd?"

- "Litr rumu do děrovny."

Myslím, že jich v děrovně pracovalo aspoň deset a těch "troufalejších" tam bylo dost.

Ještě moje zkušenost s bezpečností silničního provozu, která se nevztahuje pouze ke konkrétnímu měsíci. Jsem účastník, který se převážně vyskytuje v silničním provozu coby chodec a jako takový si v deštivém počasí, o náledí ani nemluvím, dávám veliký pozor na přechody pro chodce, míním tím hlavně ty bílé hladké pruhy, které neksutečně kloužou. Takže buď srovnávám krok, abych se trefila mezi, to musí být pro přihlížející řidiče zážitek, neboť si připadám jak postřelená srna, častěji však přechod v zájmu bezpečnosti obcházím. Moji zkušenost potvrdil i jeden známý, který se oděl do slušivé bílé sádry na ruce, protože jako správný moderní člověk, který z auta vylézá pouze, když se potřebuje dostat do domu, si řekl, že něco udělá pro své zdraví a půjde pěšky. Bohužel zrovna pršelo a přechody tak kloužou...

Z dob socializmu si na tyhle preventivní akce pamatuji a konkrétně vzpomínám na jednu protipožární. To bylo ještě v době, kdy neměl každý programátor na stole své PC, kdy se psaly programy do formulářů a pak se děrovaly na štítky. Jako programátoři jsme ale nejen programovali, ale v podniku, který dělal výpočty pro obchod (možná pamětníkům něco řekne název PORS) jsme hlídali již hotové aplikace a pokud něco někde proběhlo špatně, na základě dodané dokumentace jsme museli nastudovat postup, jak to spravit. No a právě při takové protipožární akci jsme pro kancelář vyfasovali asi deset samolepek s obrázkem plápolajícího ohně a k tomu příkaz, polepit jimi viditelně vše, co se má v případě požáru vynést. A použít jsme museli všechny samolepky. Jenže co teď? Na stole každý tužku, hrnek a neuvěřitelnou změť papírů, v šuplatech rezervní kapesníky a troufalejší taky nějakou tu placatku. Jinak byla kancelář vybavena asi dvěma otevřenými policemi plnými písemností a pak několika masivními skříněmi s dokumentací. Jako nejdůležitější pro nás byla ona dokumentace, tak na ty těžké skříně šly samolepky jako první. Posléze přišly na řadu otevřené poličky a když už jsme si nevěděli rady, co s těmi dalšími samolepkami, lípli jsme jednu na rozhlas po drátě a druhou na šatní skříň, kam jsme si odkládali kabáty a boty. Ano, nešlo to jinak, muselo dojít i na odpadkový koš a telefonní seznam.

Poté, co jsme úkol zdárně splnili, jsme se jali rozvíjet vizi případného požáru. Živě jsme si představovali, jak v záři plamenů kdosi vleče z místnosti ty obrovské skříně s vyndávacími policemi naplněnými těžkou dokumentací, a docela jsme se u toho pobavili.

Nicméně když posléze přišel šéf zkontrolovat, jak sme si s úkolem poradili, a dopočítal se správně všech viditelně umístěných samolepek, za zdařilé splnění úkolu nás pochválil.

Tož, řeklo by se: to byly ty absurdity socializmu. Jenže poté, co jsem pracovala několik let v jedné nejmenované velké mezinárodní firmě, troufám si tvrdit, že mnohá tamní nařízení či pravidla si s těmi socialistickými v ničem nezadala, ba mnohdy je na celé čáře předčila.