Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Bohuslav Reynek
17. května 2012
Už samotné téma mého příspěvku si žádá text solidní, decentní a já nevím jaké ostatní přívlastky bych měla ještě použít. Prohlašuji, že se budu snažit, ale jak to dopadne, těžko říci, vždyť jenom zařadit jej tematicky do nějaké kategorie byl pro mě oříšek. Zvolila jsem vylučovací metodu a do užšího výběrového kola se dostaly tematické skupiny O knihách, Poezie a Různé (mimochodem moje nejoblíbenější, tam totiž můžu strčit kdeco) Jak vidno, vyhrála poezie.
Ano poezie, přesto to nebyla ona, čemu vděčím za příležitost, kterou mi osud (???) nastrčil do cesty. Bylo takhle jednoho zimního večera, hodně pozdního večera, vím, že už jsem se pomalu chystala jít spát. Ale ještě mě v televizi zaujal pořad o starém pánovi s nádherným knírem sedícím u kachláků v kuchyni a ryjícím cosi do malé destičky. Moji pozornost hlavně vyburcovala slova v komentáři o technice suché jehly. Vždyť to přece znám, touto technikou se zabývá jeden náš známý malíř a grafik. Moje zvědavost mi nedovolila televizi vypnout a vydržela jsem až do konce pořadu.
Tím starým pánem nebyl nikdo jiný než Bohuslav Reynek, básník, malíř, grafik, překladatel. Je mi až s podivem, s informacemi, které dnes mám, že jsem o něm do té doby neslyšela.
Mohla bych o něm vypsat údaje ze všech možných zdrojů, ale jednodušší a poutavější pro ty, co mají zájem, je kouknout přímo na záznam pořadu:
Kolik takových pořadů shlédneme, informací vstřebáme, některé s lehkostí vypouštíme z hlavy jako by nikdy nebyly a některé ukládáme do archivu své paměti, třeba někdy ...
Moje NĚKDY nastalo o pár měsíců později - letos v březnu, kdy jsem objevila v knihovně v rámci Francouzského klubu upoutávku na přednášku "Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Henri Pourrat". Zpočátku jsem vzala pouze na vědomí a rozhodně jsem nebyla přesvědčena, že tam musím za každou cenu být. Pár dní před akcí jsem opět procházela kolem knihovny a ten plakátek lákal a lákal, že jsem si řekla: " A proč ne? Čas máš, tak si trošičku rozšíříš obzory." Součástí byla i doprovodná výstava Z Ambertu do Petrkova, která byla před tím instalována v katolickéhém gymnáziu a která dokumentovala život a vzájemné vztahy Bohuslava Reynka, jeho ženy Suzanne a jejich rodinného přítele Henriho Pourrata. Ani já jsem nechtěla přijít jako nepopsaný list, tak jsem před tím prolítla letem světem internetem a ze všecho nejvíce mě zaujala informace o natočeném CD První sníh Ondřeje Škocha, který zhudebnil básně Suzanne Renaudové v překladu Alice Škochové. A abych naplnila heslo - Kdo je připraven, není překvapen - vyplenila jsem ještě před přednáškou v knihovně police "R" a "P" (Ostny v závoji - B.Reynek a Kašpar z hor - H.Pourrat). Samotná přednáška nakonec nabrala trošku jiný směr, protože se z akutních zdravotních důvodů na poslední chvíli paní přednášející PhDr. Lucie Tučková omluvila. My jsme však o nic nepřišli, protože se paní ředitelka knihovny ujala nelehkého úkolu a po zhruba půlhodinové přípravě, kterou měla po obdržení omluvné zprávy, nám spatra přednesla svoje vědomosti a znalosti k tématu přednášky podporována též improvizovaným výkladem paní profesorky z katolického gymnázia k doprovodné výstavě. Byl to prostě zážitek a ze srdečného potlesku přítomných byl cítit obdiv k předvedenému výkonu.
Sami určitě nejlépe znáte nádherný doznívající pocit po příjemném kulturním zážitku a dovedete si představit tu euforii, která ve vás doznívá. Já jsem si ji ještě uměle udržovala prodtřednictvím vypůjčených knih, a to hlavně Reynkovými Ostny v závoji. Vychutnávala jsem si okamžiky osamění, kdy jste v relativním tichu, neutočí na vás všechny ty hlučné moderní civilizační vymoženosti v čele s televizí, a listovala jsem a pročítala napřeskáčku jeho poezii, ale i korespondenci např. s Josefem Florianem, překladatelem a vydavatelem za Staré Říše, který v životě Reynkovy rodiny sehrál velmi důležitou úlohu.
Překvapilo mě, že se však spíše vracím k pár ukázkám tvorby jeho ženy Suzanne, básně B. Reynka jsou hodně nábožensky zaměřené, což mě až tak úplně neláká. Na kolena mě dostalo její vyznání kávě. Snad proto, že jsem už věděla, že její touha podívat se ještě někdy do jejího rodného Grenoblu za přáteli, byla navždy uzamčena za železnou oponou a jedna z mála radostí, které jí alespoň trošku ulehčovaly drsný život v Petrkově na Vysočině, byly balíčky právě od přátel z Francie, ve kterých jí její milovanou kávu posílali. Čím víckrát jsem Kávu četla, tím méně jsem měla odvahy psát své vlastní povídání.
Neuplynuly ani dva týdny a opět jsem se jakousi shodou okolností zrovna vynacházela v blízkosti televize, když moje vědomí stačilo v několikavteřinových intervalech - v okamžicích než ta moderní pekelná zbraň, kterou po většinu času drží v ruce muži, stihne posunout vysílání zase o jeden program dál - zaregistrovat jméno Škoch. Ještěže máme na internetu televizní archiv, kde lze převážnou většinu pořadů nalézt. Můžete i vy:
Portrét rodiny Škochových rodičů Jiřího a Áji, synů Ondřeje a Štěpána (muzikantů hudební skupiny Chinaski), jejich provázanost na rodinu Reynkových a z toho plynoucí nové projekty, ale hlavně hudební podbarvení celého pořadu se mi opět postaralo o nové dilema. Začala jsem se shánět po onom zmíněném CD První sníh. Ale stále jsem sváděla vnitřní boj, zda je nutné si ho pořizovat, když stačí kliknout na internetu a minimálně dvě písničky si pustím. Jenže jenže, když už ten červík v hlavě jednou začne vrtat, těžko se ho zbavit.
Tak se stalo. A nelituju. Je to úžasný. Moc se mi líbí i výtvarné zpracování bukletu, Suzanniny básně přeložila Ondřejova manželka Alice Škochová, zhudebnil Ondřej a mně učarovala píseň Mezi psem a vlkem. Jak slyším saxofon, začne mě šimrat za krkem a je to jasné. Shodou okolností je tato báseň i v knize v Reynkově překladu, takže jedinečná příležitost srovnání. U mě vyhrál ten novější, zhudebněný. Postupně si nacházím cestu i k těm ostatním písním, přiznávám, někdy bych přivítala možnost zmáčknout knoflík a vypnout vlastní rezidentní paměť, aby se mi v hlavě nepřehrávaly stále dokola. Známe to, ono to časem samo ustoupí.
Poslední třešničkou na dortu v kauze "Reynek" (jak mám soukromě nazvané své současné kulturní zážitky) je monografie Bouhuslava Reynka vydaná koncem loňského roku. Minulý týden jsem ji objevila za výlohou jednoho knihkupectví a jako magnetem vcucnuta do prodejny jsem hledala, jestli budu mít štěstí a bude možnost si ji prohlédnout. Většinou bývají tyto publikace zataveny do folie, aby se nepoškodily. Paní prodavačka byla dokonce tak ochotná, že mi ji vyndala z výlohy i když jí muselo být jasné, že z toho tentokrát žádný kšeft nekouká. Připadala jsem si jak Martin Zounar, který svého času uváděl jakýsi kuchařský pořad a na něm bylo krásně vidět, jak se mu sbíhají sliny, jak se těší, s jakou radostí to prožívá.
Snad se při putování s Bohuslavem Reynkem už nacházím na vrcholu a vše už nyní bude směřovat spíše ke zklidnění, bude to jako s těžítkem, když s ním zatřepeme, rozvíříme tak sněhové vločky, které budou postupně sedat, až nám zůstane pocit úplného klidu a souznění a snad vděku té příležitosti, že nám bylo dopřáno to vše prožít. Možná si někde vzadu v koutku mysli ponechám malý kousíček místa pro sen, že se mi podaří osobně navštívit některý z těch komorních koncertů, které občas "Škoši" se svým CD pořádají, vždyť sny se mají snít, ne?.
A abychom to trošičku odlehčili, můžete si zkusit vyhledat pana malíře a grafika, o kterém jsem se zmínila na začátku článku, že on byl tím důvodem, proč jsem zbystřila pozornost o zmínce techniky suché jehly.
Tak co bych uvedla jako nápovědu? - Jeho ilustrace doprovázely vydanou knížku poezie Fráni Šrámka Poutník, vydanou v r.2000, Ikar a Knižní klub, v edici skvosty poezie. Pro jednoznačnou identifikaci uvádím ISBN 80-7202-691-7.
Autor: Dáša Zichová