joudaweb - časopis Čekanka

Vzpomínky na Ameriku - napříč Atlantikem

28. května 2012 16:00:00

Alea iacta erat - tak jsem si upravila, doufám, že správně, a dovolila parafrázovat Caesarův výrok, když chtěl překročit řeku Rubikon. Tak tedy - kostky "byly" vrženy, všechny formality vyřízeny, a tak nám již v podstatě nic nebránilo přeletět velkou louži zvanou Atlantik a zjistit, jak to tam - na druhém břehu, v zemi někým považované za zemi neomezených možností, někým za zemi zaslíbenou - vypadá.

Pocity, které mě provázely v době přípravy na cestu, byly velice smíšené. Na jednu stranu jsem byla ráda, že uvidíme kus světa, což se hned tak někomu v té době nepovedlo. Zejména mě i mého muže, těšilo, že se náš syn v tak raném věku podívá tak daleko, a že to je snad jediná příležitost - netušili jsme tehdy, že přijde doba, a již docela brzy, kdy budou mít lidé neomezené možnosti a podmínky pro cesty všude tam, kam si vzpomenou. Na druhou stranu mě ale neustále pronásledovaly myšlenky, především s ohledem na mého muže, na tu velikou zodpovědnost jednak za syna, a koneckonců i za sebe, že kdyby se nám eventuálně něco přihodilo, tak by tady vlastně zůstal sám, a ty mi nedaly ani dobře spát. Nebyly to ale obavy kvůli cestě letadlem, spíše obavy všeobecně, protože člověk nikdy neví, co se může přihodit kdykoliv a kdekoliv. Ještě teď, po tolika letech, si živě vzpomínám, co jsem prožívala a cítila. Možná někdo jiný by se na to díval více s nadhledem, ale já už zkrátka jsem taková.

 

Možná i tyto okolnosti způsobily to, že v důsledku nějakého oslabení organismu, pár týdnů před cestou jsem onemocněla dosti silným zánětem průdušek, měla jsem silné záchvaty kašle a léky, které jsem užívala, mi způsobily bolesti žaludku a nepříjemné zažívací potíže, a tak jsem jednu chvíli měla dokonce pocit, že snad ani nebudu moci cestovat. S kašlem jsem se potýkala ještě i v době mého pobytu ve Státech a byla jsem podezřívána, že můj kašel je důsledkem kouření. Na hodně dotazů zaměřených na tento problém jsem musela odpovídat a zdůvodňovat jej předcházející nemocí. Ale to již předbíhám událostem.

 

Nakonec vše dobře dopadlo a nadešel den našeho odletu. Musím předeslat, že netrpím aerofobií, a jak už jsem výše napsala, nebyly to obavy z letu jako takového, ale myšlenka a pocit, že musíme překonat ten Atlantik, byly hodně znepokojivé a zvláštní. Kdybychom letěli někde tady v Evropě nad pevninou, tak bych to nejspíš prožívala klidněji. Letadlem jsem předtím doma několikrát cestovala, takže nic nového to pro mě nebylo, byť jejich velikost nebyla srovnatelná s tím, kterým jsme měli letět.

 

Trochu odbočím a zmíním se o něčem, co jsem při jednom domácím letu zažila, protože později již k tomu nejspíš nebude příležitost. To jsem letěla menším cestovním letadlem do Prahy a jedním z cestujících byl shodou okolností právě Američan, takový typický, připadal mi jako Texasan nebo z Arizony, se statsonem na hlavě, který odlétal po návštěvě příbuzných a na letiště jej přišlo doprovodit hodně z nich. Zřejmě při loučení nezůstalo jen u oficiálního rozloučení, ale na šťastnou cestu si i připili, a právě onen cestující způsobil během letu menší rozruch, když začal vykřikovat něco v tom smyslu, abychom se všichni připoutali, že za malou chvíli letadlo spadne. Nikdo z cestujících neprojevil strach, bylo to docela úsměvné, ale předpisy jsou předpisy, a tak vše nakonec řešila letuška napomenutím a usměrněním jeho jednání a chování.

 

Ale zpět k naší cestě. Jako dobré znamení, že vše dobře dopadne, jsem považovalo to, že den odletu byl stanoven přesně na den, kdy jsme vzpomínali sté výročí narození mého dědečka, který vlastně to vše způsobil. Byla to taková shoda náhod, kterou jsem si uvědomila až těsně před začátkem naší cesty. Nevím, možná to tak někde někdo zařídil -snad tak rozhodl osud - tak si to myslím já, fatalistka!

 

V té době to bylo tak, že z Prahy do New Yorku se létalo dvakrát týdně - vždy v úterý se zpáteční cestou do Prahy v pátek a v pátek s cestou nazpět zase v úterý. Nedá mi to, abych se nezmínila o zmínce z románu Arthura Haileyho Letiště, který dobu, po kterou zůstávají letadla i s posádkami několik dnů na jednom místě před zpáteční cestou, nazývá jako "ležení". Bylo to samozřejmě v románu s různými zápletkami líčícími vztahy mezi piloty a letuškami, ale vzpomněla jsem si na to tenkrát a možná, že to vyvolá i u vás úsměv a pokud jste knihu četli, tak i vzpomínku na onu pasáž.

 

Náš odlet byl stanoven na pátek 13 hodin, ten se ale o hodinu zpozdil, důvod jsme se nedověděli. Letěli jsme linkou ČSA letounem IL 62, v tehdejší době totiž létal z Prahy do New Yorku pouze tento typ letadel. Když už jsme seděli v letadle a motory již byly spuštěné, tak se mě syn zeptal, co si myslím o tom, jak náš let dopadne. Podotýkám, že to byl jeho první let v životě a rovnou takové dobrodružství. Odpověděla jsem mu v tom smyslu, že teď už musíme jen čekat a nechat všemu volný průběh, protože už jsme se ocitli ve víru událostí a nic jiného s tím nenaděláme. Abych řekla pravdu, ani na chvíli jsem nepomyslila, že by se při letu mělo něco přihodit. Tehdy platilo, a někde jsem nedávno četla, že tomu tak je dosud, že piloti ČSA se řadí mezi nejlepší na světě, a to vědomí mě docela drželo v klidu. Tak jsem mu tuhle skutečnost znovu připomněla, třebaže již před cestou jsme o tom několikrát doma mluvili, a povzbudila jsem jej, aby se snažil let užít a zapamatovat si z něj co nejvíce.

 

Trasa letu vedla nad Dortmundem, Amsterodamem, Londýnem, Bristolem a pak asi 6 hodin nad Atlantikem ve směru ke kanadskému ostrovu Newfoundland, kdy jsme se nad městem St. Jon's otočili k jihu a letěli podél pobřeží nad městy Halifax a Boston směrem k New Yorku. Let probíhal klidně, jen jednou se přihodilo, shodou okolností to bylo právě tehdy, když kapitán letadla - myslím, že to byl - procházel mezi cestujícími, že se letadlo lehce zhouplo, syn okamžitě reagoval - "co to bylo, mami", ale hned jsme hladce pokračovali dále, kapitán se ovšem okamžitě vracel do kokpitu. Péče letušek o cestující byla dokonalá.

 

Z Prahy jsme odlétali za deště, ale cestou - nebo lépe řečeno letem - bylo počasí střídavé. Místy jsme letěli nad mraky, místy bylo zcela slunečno, takže jsme viděli britské ostrovy, oceán, lodě, jak brázdí vodu - byl to podobný pohled, jako když ze země vidíme letět tryskové letadlo, které nechává za sebou bílou čáru, tak podobně to bylo s loďmi, jak za sebou nechávaly pruh bílé vodní pěny. Zajímavé to bylo moc. Nejdříve jsem si ale musela zvyknout a otrkat se, protože ten pohled z tak veliké výšky je opravdu hodně nezvyklý a nejdříve na mě působil dosti děsivě. Ale člověk přivykne všemu, a tak jsem nejdříve dolů shlížela jen lehce, ale postupně mi již pohled nepřipadal tak zvláštní a docela jsem byla zvědavá, jak svět z tak velké výšky vypadá.

 

Přistát jsme měli na letišti J. F. Kennedyho a měli jsme informace o tom, že se může při přistávání stát, že nás hned nepustí na dráhu a případně několikrát oblétneme letiště, takže budeme mít příležitost podívat se na New York. Tenkrát to ale bylo jako naschvál tak, že přistání proběhlo tak rychle a hladce, že jsem se ani nestačila rozkoukat a byli jsme na dráze. Protože letiště je prakticky na pobřeží, tak jsme po celou dobu stále letěli nad oceánem, a tak i přistávání začalo nad vodou a klesání mi připadalo tyk rychlé, že se voda přibližovala tak, že jsem měla pocit, že snad vletíme přímo do ní.

 

A tak se stalo, že jsem vstoupila na území Spojených států, aniž by se mi splnilo mé tolikrát opakované přání vidět Sochu Svobody. Ono je to s ní tak, že stojí na vcelku nenápadném malém neobydleném Ostrově Svobody a není tak dominantní, jako jsou např. budovy na Manhattanu. Kdybychom se déle zdrželi nad letištěm, třeba bych se zorientovala, ale při tak rychlém přistání to nebylo absolutně možné. Protože New York nebyl konečným cílem naší cesty, tak mi nezbylo než doufat, že snad při zpáteční cestě...

 

Ještě v letadle jsme vyplnili formulář, kam letíme, důvod - zda za prací, či pro potěšení, a ten jsme pak museli předložit imigračnímu úřadníkovi na letišti k orazítkování pasu a odbavení. Letiště Kennedyho - to je kapitola sama pro sebe. Neskutečný mumraj lidí různých barev pleti, národností, přehlídka různých oděvů od kožichů přes různé regionální kroje, indická sárí, japonská kimona až po civilní oblečení. Na odbavení jsme čekali 3 hodiny - bylo to dost náročné, ale samotné odbavení pak proběhlo rychle a bez problémů. Po celou dobu našeho čekání téměř nepřetržitě po eskalátorech v prostoru imigračních úředníků přicházeli další a další cestující, zkrátka nekonečný příběh.

 

Na letištní ploše jsme viděli hodně letadel, ponejvíce to byly Boeingy, ale stál tam i Concord se svou typicky zahnutou špičkou jako zobák - tehdy velice populární letoun, který ale po tragické nehodě někdy okolo roku 2000 byl zakázán a jeho používání v letecké dopravě bylo ukončeno.

 

Jedna věc mě ale zarazila a udivila hned mezi prvními dojmy po vstupu do letištní budovy. Tenkrát jsme takové informace, jako jsou k dispozici v současné době, neměli, a tak jsem nečekala, že zde uvidím - řeknu to kulantně - tolik lidí, většinou sice žen, ale ani muži za nimi nezůstávali pozadu - tak málo štíhlých. Náš hostitel měl pro tyto ženy, zejména středního a vyššího věku - snad tím teď nikoho neurazím - koneckonců budu pouze citovat - speciální výraz "babčula". Byl to starý pán, který nepovažoval za nutné si dávat v tomto směru nějaké servítky a ani to nemyslil nijak ve špatném slova smyslu, zkrátka jen tak. A také si to mohl dovolit, když mu to mohl rozumět jen málokdo.

 

Letištní budova - takové množství lidí - a přesto jsme se našli se zástupcem cestovní kanceláře, která pomáhala se zajištěním naší návštěvy, abychom si od něj mohli převzít letenky na další let - pokračovali jsme totiž dále do Clevelandu ve státě Ohio. Trochu nám zároveň pomohl a poradil, kde si máme vyzvednout zavazadla a jak dále postupovat - byla to pro nás docela pomoc pro naši orientaci a vyřízení dalšího letu. Odlétali jsme ve 23 hodin tamního času letounem společnosti American Airlines - byl to Boeing 727 - ten nejmenší typ, ani nebyl zcela obsazen, možná kvůli tak pozdní hodině. Viděli jsme krásně osvětlený New York a potom i Cleveland, rozloha obou měst byla nekonečná.

 

Bylo ale zajímavé, že téměř po celou dobu letu svítil nad sedadly nápis "Fasten your seat belts" - "Připoutejte se". Vždy na chvíli zhasl, aby se zase opět za krátký čas rozsvítil. Bylo to kvůli tomu, že nad územím Spojených států se vyskytují poměrně často turbulence, a tak aby cestující byli v případě takových situací chráněni. Já ale, když jsem ten nápis viděla hned svítit, hned nesvítit, prolétla mi hlavou jedna z možností jeho překladu také jako "Spaste Vaše duše". Je to samozřejmě hloupost, ale ten způsob svítí-nesvítí mi totiž tak připadal, a tak mě nejspíš proto taková myšlenka jen tak lehce napadla. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme zůstali připoutáni stále po celou dobu letu.

 

Po zhruba hodinu a půl trvajícím letu jsme přistáli půl hodiny po půlnoci na letišti v Clevelandu, kde jsme již byli očekáváni a přivítáni naším příbuzným spolu s celoživotní přítelkyní jeho rodiny - také českého původu, která mu pomáhala se zařizováním naší návštěvy a vyřizováním všech potřebných dokladů. Shledání bylo velice dojemné a potěšení ze shledání oboustranné. Pokračovali jsme pak ještě asi hodinu autem do města Mentor, ležícího na jižním břehu jednoho z Velkých kanadských jezer - Erie.

 

O tom, co následovalo, se zmíním v dalším článku.

 

Na závěr chci ještě poznamenat, že všechny fotografie, které v článcích uveřejním nebo zařadím do galerie, jsou mé vlastní - až na tu v úvodu prvního článku seriálu. Fotili jsme na klasickou Minoltu, ale díky současným možnostem jsem filmy nechala zdigitalizovat, takže Vám mohu zajímavé fotografie nabídnout k nahlédnutí. Některé možná již nebudou dokonalé, protože doba na filmech udělala své, ale něco na nich určitě bude vidět.

Autor: Jiřina Tabášková


přečteno: 5252x   komentářů: 0

Nejnověji komentované

přečteno: 278x   komentářů: 1, nejnovější: 12. 05. 2021, 14:10:51
přečteno: 266x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 04. 2021, 18:32:42
přečteno: 918x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6830x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 1006x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1719x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1541x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 1342x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13733x   
přečteno: 12137x   
přečteno: 11185x   
přečteno: 11110x   
přečteno: 10460x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
třista padesát osm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 14. 5. 2021