joudaweb - časopis Čekanka

Když je kůň na koni

23. prosince 2012 14:47:42

Tuto povídku jsem napsala na objednávku do zamýšlené povídkové knihy na koňské téma, která se nakonec nekonala. Do povídky jsem se pustila brzy poté, co jsem napsala text s názvem "Jak jsem nenapsala povídku o koních". Ačkoli je povídka v první osobě, sama jsem na koni nikdy neseděla a popis zkušenosti z koňského hřbetu jsem si dílem vycucala z prstu a dílem převzala od kamarádky, která kdysi bez valného úspěchu absolvovala výuku jízdy na koni. Kdo jste na koni jako doma, promiňte mi, pokud objevíte, že děj mé povídky je totálně vzdálený realitě.

Ihned poté, co jsem své kamarádce odkývala svou účast na soukromém minikurzu jezdectví, jsem si začala všímat, jak často se kůň vyskytuje v nejrůznějších úslovích současného jazyka. S údivem jsem zjistila, že se s ním setkávám na každém kroku. A to jsem, prosím, předtím, než mě pro myšlenku zkusit si v životě zase něco nového, Andrea získala, považovala koně za zoufale nemoderní, ba téměř vyhynulé zvíře!

„Já kůň,“ chytala se například za hlavu má spolubojovnice z kanceláře Romana poté, co zjistila, že tabulku pro ředitele sice zkopírovala a odeslala moc hezky, až na to, že vzala tu z loňského roku. Ona totiž tahle moje kolegyňka disponuje IQ houpacího koně.

Celé odpoledne jsem pracně smolila plán svého osobního rozvoje na příští čtvrtletí. Samou námahou jsem se z toho zpotila jako kůň. Strašně by mě zajímalo, který úřední šiml tuhle stupiditu vymyslel. Když jsem pak ten plán před koncem pracovní doby odevzdávala, tušila jsem předem, že si na mně šéfová smlsne. Jsem totiž především zdatná softwarová odbornice, a nikoliv lingvistka, což je ovšem dotyčné paní silně proti mysli. Jaký proto div, když se nad mým veledílem nejprve zařehtala jako kobyla a pak prohodila jízlivě:

„Jak se tak dívám, češtin být tvůj velká kobylek!“

Celý náš následný rozhovor by se dal shrnout do stručného konstatování, že byla šéfová zas jednou na koni.

„Co máš z toho,“ chlácholila mě Andrea do telefonu. „Nech to koňovi a pojď se radši domluvit, co podnikneme o víkendu.“

Večer jsem si při sledování zpráv uvědomila, jak důležitou roli hraje v úslovích barva koně. Zatímco ti bílí měli zřejmě v oblibě vodu, jelikož bývali často přistiženi při brázdění Orlické přehrady v sudu, černí dávali většinou přednost suché zemi. Tedy až na těch pár výjimek, s nimiž se v pravý čas vytasili trenéři vodních sportů, když zbylému mužstvu začalo téci do bot i obrazně. V pozdně večerním pořadu politických komentářů se to také koňmi jenom hemžilo. Pro změnu trojskými.

V sobotu jsem navštívila své příbuzenstvo. V jedné idylické chvíli mě moje sestřička a zároveň hrdá matka zánovního kloučka nadšeně upozornila: „Podívej, jak už umí krásně pást koníčky!“ Zadoufala jsem, že bude ještě hodně dlouho trvat, než tohle roztomilé dítě udělá svou první koninu.

Navečer jsme zašly s Andreou na vínko. S přibývajícími desetinami promile v hlavě mě kamarádka začala zahrnovat důvěrnostmi ze svého intimního života. Sdělila mi například, že docela často provozují polohu na koníčka, což mě poněkud překvapilo. Dvoumetrový Karel se svým vzezřením koňského handlíře rozhodně nevypadal jako člověk, který je ochoten přijmout pasivní roli.

V neděli jsme si s mým mužem takměř vlastním zajeli na výlet. Neprozřetelně jsem kývla na jím navrhovanou trasu aniž bych tušila, že čítá přes dvacet kilometrů. A tak jsem za ním po několika hodinách chůze začala zaostávat hned o několik koňských délek. Počkal na mě.

„Jak daleko to ještě máme k autu?“ otázala jsem se podezíravě. „Já už jsem sedřená jako kůň.“

„Kousek,“ ujistil mě. Jenže ten jeho kousek se natáhl do netušené délky a já začala kňourat: „Potřebuju nějaký povzbuzovák! A rovnou koňskou dávku!“

„Tak pojď, vezmu tě na koně,“ nabízel.

Na zpáteční cestě jsem se drahouškovi svěřila se svými jezdeckými úmysly. Nejprve se rozřehtal a poté pohrdavě ohrnul ret.

„Co s jedním koněm, prosím tě?“ otázal se přezíravě. „Navíc bez kapoty a klimatizace. Ten se hodí leda tak do salámu. Tihle koníci jsou přece mnohem lepší,“ dodal a láskyplně poplácal svého plechového oře po palubní desce. „Je jich tam rovná stovka,“ informoval mě triumfálně.

Jenže já se nenechala odradit a na dráhu jezdkyně jsem se začala důkladně teoreticky připravovat. Pídila jsem se po všech filmech, kde se ono zvíře vyskytuje, a tak jsem jejich hrdiny zhlédla všechny pěkně postupně, od Juráška až po Hatatitlu.

Pak nadešel onen kýžený den. S Andreou jsme se brzy ráno dostavily na statek jejích známých, kde už na nás čekal jistý mladý muž a opodál podupávali dva osedlaní koně. Tedy opodál… já se ještě nikdy tak blízko tohohle zvířete neoctla. A začalo mi být už ze vzdálenosti několika metrů tragicky jasné, že moje představy o koňských proporcích byly trestuhodně poddimenzované. Tak nějak jsem očekávala, že si s koníkem na uvítanou pohlédneme z očí do očí, silou svého pohledu mu dám najevo, že pánem jsem tady já, a poté se plavným švihem vyhoupnu do jeho sedla. Jenže chyba lávky! Vždyť se zkuste plavmo vyšvihnout na horu Říp. Co na Říp! Ten aspoň skýtá poměrně slušnou záruku, že se při onom úkonu nehne!

Ukázalo se, že zmije Andrea, která předtím suverénně předstírala, že stejně jako já je koněm nedotčená začátečnice, za sebou už hezkých pár lekcí jízdy má. Mladík jí pomohl do sedla a ponechal ji svému osudu, aby se mohl plně věnovat mně. Než jsem se nadála, čtyřnohý kolos se mi octl na dosah. Zbledla jsem.

„Ne… neměli byste pro začátek něco menšího?“ vykoktala jsem zbaběle.

„Poníky nevedeme,“ ušklíbl se mladík. „A tahle kobylka má úplně normální velikost.“

Bez meškání mi začal vysvětlovat techniku jízdy. Příliš jsem ho nevnímala. S hrůzou jsem hleděla do té nadoblačné výše koňského hřbetu a přitom se v duchu ujišťovala, že závratě přece mívám až ve čtvrtém patře. A všechno ještě jistil fakt, že se naše rodina odjakživa honosí bytelnou konstrukcí. Z celého širého příbuzenstva si nikdy nikdo nezpůsobil žádnou frakturu, tedy kromě bratrance Miloše, ale o něm si beztak půlka rodiny šušká, že mnohem víc než strejdovi je podobný panu Šámalíkovi z konzumu. Přesto jsem nedokázala ze svých představ vypudit živou vizi letu střemhlav následovanou sugestivním křupavým zvukem.

Kolos netrpělivě přešlápl a zakýval svou mohutnou hlavou.

„Nesplaší se?“ vyjekla jsem. Můj společník mě přezíravě ujistil, že kobylka je jen o stupínek čipernější než vyřezávaná dřevěná atrakce z pouťového kolotoče, a vyzval mě, abych si ji poplácala. Opatrně jsem natáhla ruku a dotkla se jí. Kobyla pootočila hlavu, upřela na mě své chytré hnědé oko a v té chvíli, aniž jsem to ovšem sebeméně tušila, bylo definitivně rozhodnuto, která z nás bude poroučet a která poslouchat.

Činnost, kterou byl posléze mladík nucen vyvinout k tomu, aby mě nějak umístil tam, kde se jezdci obvykle nacházejí, by pubertální dcera mé sousedky dozajista samou hanbou nepřežila. Protože to nebylo trapné, to bylo přímo úděsné. Všechny mé iluze o tom že jsem celkem pružná a přiměřeně štíhlá děva, zhynuly během příštích vteřin a minut (nebo to snad byly hodiny?) při zoufalém hekání nešťastného mladíka.

„Třmeny. Nohy do třmenů,“ zaslechla jsem poté, co jsem konečně přestala cítit jeho ruce na místech, jichž by se za jiných okolností mohl cizí chlap dotknout leda s nasazením vlastního života. Uvědomila jsem si, že mladík ta slova opakuje už asi po dvacáté. Sotva jsem umístila nohy tam, kam patřily, uslyšela jsem další povel: „Narovnat!“

Ve chvíli, kdy jsem ostražitě zvedala trup, kobylka nepatrně přešlápla. Zaječela jsem a křečovitě se zachytila toho prvního, co mi přišlo pod ruku, což byla koňská hříva.

„Narovnat!“ trval hoch nekompromisně na svém.

Rozechvěle jsem jakžtakž splnila příkaz, když vtom se celé to zařízení znovu pohnulo, a ještě víc než předtím.

„Spadnu!“ vřeštěla jsem. „Co mám dělat?“

Mladík pochopil, že si svou předchozí půlhodinovou přednášku mohl klidně odpustit, a pro tentokrát se omezil na pár stručných základních pokynů.

Znovu jsme vykročili. Celý koňský hřbet sebou začal házet jako nepatrná pramička ve čtyřmetrovém příboji a o mě se zvolna pokoušela mořská nemoc. Přitom jsem si kladla otázku, na čem to všichni ti mí filmoví hrdinové vlastně jezdili, že vypadali, jako by si jen tak užívali mírné a příjemné houpání. Jedno jsem věděla jistě: koně to nebyli.

Další průběh výuky byl stručně monotónní. Mladík vodil koníka na jakémsi dlouhém provaze sem a tam a pokaždé, když předal řízení mně, zvíře volnoběhem urazilo dalších pár metrů a pak se zastavilo. Doposud jsem se domnívala, že mé dolní končetiny se nijak výrazně neliší od týchž částí těla ostatních homo sapiens, ale zřejmě jsem se mýlila. Byly totiž zjevně nezpůsobilé předat koni srozumitelný pokyn k pohybu. A tak jsem zkusila i jiné formy pobídky. Poplácávání po krku. Domluvu. Důrazný příkaz. Bezbožné klení. Tohle všechno ovšem prolétlo kolem vztyčených koňských uší bez viditelného efektu. Domnívala jsem se, že teoreticky jsem připravená na všechno. Polovinu minulé noci jsem probděla v představách, jak se na koňském hřbetě řítím nebezpečnou rychlostí pichlavým křovím a nemám nejmenší tušení, jak ten rozjetý kus masa zastavit. Ovšem že budu mít problém, jak naopak ten kus masa aspoň trochu rozpohybovat, mě tedy skutečně nenapadlo. A zkoušela jsem to na něj dokonce i s logikou. Přísně jsem se ho tázala, proč si asi tak myslí, že ho vyvedli ven, osedlali a na hřbet mu posadili mou maličkost. No proto, aby ho podrbali na zádech, asi ne, že? Poté jsem přikročila k přesvědčování, že pohyb mu udělá dobře a lépe mu pak bude chutnat jeho oblíbený oves. Dokonce jsem se snížila i k nabídce úplatků ve formě jablek a mrkve.

Vsadím se, že ta zlomyslná kobyla mi moc dobře rozuměla a blbou jenom dělala. Přesně jako zatvrzelý domorodec, který se s vámi odmítá domluvit rukama nohama a s povýšeným výrazem čeká, až na něj promluvíte jeho jazykem.

Mladík už asi po stopadesáté monotónně zopakoval hlavní zásady práce s holeněmi a pak se znovu s povzdechem chopil provazu.

„Tak se aspoň snaž nevypadat jak pytel brambor,“ pronesl povzbudivě. Ačkoliv byl odhadem tak o deset let mladší než já, tykat mi začal spontánně hned poté, co se mu podařilo mě na toho koně vysadit. Usoudil zřejmě, že po tomhle úkonu jsme už dostatečně důvěrní.

Ve dvoře se objevila Andrea. „Tak co, jak to jde?“ zahlaholila směrem ke mně.

„Nechce mi to jet,“ informovala jsem kamarádku upachtěně. Protože jestli si myslíte, že jsem si až doposud na tom hřbetě odpočívala jako ve fotelu, zásadně se mýlíte. Jen si zkuste pohodlně sedět na něčem, co se vás pokouší v jednom kuse setřást. Už po chvíli bolestně zjistíte, kolika svaly, jejichž funkce vám až do téhle chvíle zůstávala utajená, je lidské tělo vybaveno.

„Pro dnešek už jí to bude stačit,“ oslovila Andrea mladíka. Úlevně jsem vydechla, ale pak se v mých očích objevil děs. Uvědomila jsem si totiž, že se budu muset nějakým způsobem zase dostat dolů. Jenže parašutistický seskok jsem jaksi nikdy netrénovala!

Cesta ze sedla byla jen nepatrně důstojnější než ta opačným směrem. Potom, zatímco já jsem se belhala k oněm Andreiným známým na kafe, oživlý mladík si upravil třmeny, lehce se vyhoupl na moji stejně zázračně obživlou kobylku a vydal se s Andreou na vyjížďku mimo ohrady, mezi nimiž se Andrea doposud zdržovala.

Má resuscitace u kafe probíhala za bodrých řečí obyvatel statku o těžkých začátcích a sladké odměně v podobě úchvatných zážitků, jichž se dostane těm, kteří vytrvají. Korunu všemu nasadil jejich syn poté, co se s Andreou vrátil z vyjížďky. Na dotaz, jak mi to šlo, nedbale prohodil:

„Ale jo, na úplnýho začátečníka dobrý.“

V neděli ráno jsem zjistila, že mě zřejmě během spánku někdo prohnal mlátičkou. Při důkladném ohledání své tělesné schránky jsem posléze objevila tři svaly, které mě nebolely: dva oční a jeden, který pohybuje jazykem. Ten poslední jsem pak ihned využila k tomu, abych si po telefonu pořádně zchladila žáhu na své kamarádce. Ubezpečila jsem ji, že takové příšerné martýrium, jehož jediným účelem bylo zašlapat mé ego hluboko pod zemský povrch, už nehodlám nikdy v životě podstoupit, a jestli ještě někdy pronese v mé přítomnosti slovo kůň, následky si ponese sama.

V pondělí jsem jí do telefonu sdělila, že osoba, která mi způsobí nevratnou újmu na zdraví, automaticky ztrácí nárok zůstat mojí kamarádkou. V úterý jsem její ujištění o tom, že na statku nás v sobotu zase čekají, odměnila dvěma či třemi pro dámu naprosto nevhodnými výrazy. Ve středu jsem na její informaci o příznivé předpovědi sobotního počasí zareagovala spokojeným konstatováním, jak příjemně se mi to bude válet u vody. Ve čtvrtek jsem ji přátelsky oblažila průpovídkou o napršení a uschnutí. Dnes je pátek. Tašku už mám sbalenou. Někde na dně by se jen tak pro strýčka Příhodu našlo pár mrkví a dvě tři jablka. Sraz máme s Andreou v sedm. Proč? Přece proto, že ženská vydrží víc než kůň!

Autor: Táňa Kubátová


přečteno: 6701x   komentářů: 4

Komentáře

(Danka)    vloženo: 05. 10. 2014, 17:13:57

Moc jsem se pobavila, protoze popsani vystupu na konskej hrbet jste vymyslet lip nemohla:-) Presne tak to vypadalo se mnou. Navic jsem pri tom drapani se na nevinnyho vytrestenyho kone, neopatrne ducla nohou do jeho bucku, coz jsme jentaktak ukocirovali:-)

(Blanka)    vloženo: 05. 01. 2013, 17:36:13

Přečetla jsem se zatajeným dechem, tak byla povídka poutavá. Jezdit na koni jsem si přála od ranného dětství. To se mi splnilo až v dospělosti, párkrát jsem se na koni svezla. Je pravda, že celý proces není zdaleka tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá. Naučila jsem se pár základních prvků, ohledně "řízení" koně. Faktem ale je, že kůň pozná, když nese začátečníka a nemá před ním potřebný respekt, takže si tak trošku dělá co chce. :-)) Přesto jsem byla pokaždé nadšena a užila si jízdu naplno. Pro mě rčení, že pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, rozhodně platí...

Děkuji za krásné počtení paní Táňo (a musím smeknout i před důvtipným komentářem paní Jiřiny).

:-D (Edith)    vloženo: 24. 12. 2012, 17:49:37

(Jiřina - mail)    vloženo: 23. 12. 2012, 17:29:51

A to že prý "kobyla má malý bok", když dá tolik práce se na její hřbet dostat...

Člověk si také musí dávat pozor na to, co říká, neboť vyřčené slovo nelze vzít zpět ani párem koní.

Rada všem čtenářům a čtenářkám, nejspíš zbytečná, ale co kdyby náhodou... Zabezpečte své PC antivirovým programem, protože takový trojský kůň, ten toho dokáže!

A co teprve takový úřední šiml!

A na závěr svého komentáře se musím zmínit, že jako malá holka asi deseti- až jedenáctiletá jsem měla možnost chvíli, ale opravdu jen chvíli, na hřbetě koně sedět, byla to hnědka a  spolu se svým kolegou bílým Šimlem - tak mu totiž i říkali, pomáhali u nás na vesnici při orbě. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že se říká, že nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Možná bych si to užila více... Škoda...

Byla jsem tehdy ráda, když jsem byla zpět na zemi, já se také cítím nejlíp, když cítím pevnou půdu pod nohama.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sedmset devět:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 298x   komentářů: 1, nejnovější: 12. 05. 2021, 14:10:51
přečteno: 277x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 04. 2021, 18:32:42
přečteno: 940x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6845x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 1027x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1736x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1554x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 1355x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13746x   
přečteno: 12147x   
přečteno: 11197x   
přečteno: 11122x   
přečteno: 10467x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset devět:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 17. 5. 2021