joudaweb - časopis Čekanka

Nikdy není pozdě...

17. listopadu 2013 21:54:48

Je tak beznadějné vítat nový den s pocitem, že je to tu zase. Je těžké se s tím smířit a přesto tak snadné přestat. Tak proč to sakra neudělám, když tolik chci. A chci to vůbec? … Občas ano, ale těch okamžiků je stále méně. Zasahuje mi to do života, a to po všech stránkách. Už nevím, co chci a kým vlastně jsem. Začíná být pro mě jednoduché obětovat tak těžce nabyté hodnoty, co kdysi měly smysl.

Ranní slunce už mě netěší, čerstvá káva od mé ženy nepřináší žádný požitek a děti? Vím jen to, že jsou dvě. Vánoce, Velikonoce a jiné svátky mě míjí bez většího zájmu. Býval jsem zodpovědný, mimořádně zaujatý svou prací, spolehlivý a své ženě rád pomáhal s domácími pracemi. Teď mi pohled do zrcadla ukazuje člověka, kterého nepoznávám. Duševní delirium ustoupilo do pozadí, když přišly zdravotní problémy. Chtěl jsem přestat, tušil jsem, že bych to mohl dokázat, místo toho však přišlo naprosté zděšení a šok. Dokud jsem to nezkusil, pořád jsem měl naději, že můžu uspět. Teď už nezbylo nic. Byl jsem sám bez jakéhokoliv sebevědomí. Ztratil jsem vážnost i úctu sám k sobě. Bušení srdce, ztráta rovnováhy, třes rukou a věčně sevřené hrdlo, tím mi mé tělo odpovídalo na několik marných pokusů přestat. Pak už jsem se ani nesnažil. Musel jsem jít. Ani prosby mé ženy a pláč mých dětí nepomáhaly. Věděl jsem, že nad automaty nemůžu vyhrát, přesto jsem to musel jít zkoušet. Byl jsem zmatený, proč mám jeden den pocit, že to dokážu a další jsem na dně. Měl jsem milující rodinu, krásný plnohodnotný život a teď? Odešli všichni tři, mí dva synové i žena, která trpělivě čekala a doufala přes rok. Snášela mé úzkostlivé stavy, i několikeré neúspěšné pokusy vyrovnat se s nepříznivým osudem, kdy jsme neměli díky mému hazardu z čeho udělat dětem večeři. Už vlastně ani nemám důvod proč se snažit. A snažil jsem se vůbec někdy? Kvůli sobě? Své rodině?

Nemám šanci, nezvládnu to, potřebuju peníze a jít hrát. Chybí mi to, nemám na vybranou. Pokud chci přežít nálety svého vlastního bušícího srdce a všudypřítomného třesu, musím hned najít jakýkoliv blikající automat. Tohle odpoledne bylo však něčím zvláštní. V davu při čekání na metro do mé oblíbené herny, kde mi občas poskytli nějakou půjčku, jsem si všiml malého hubeného muže. Měl fosforově zelené kalhoty, oranžové boty a svítivě červenou bundu, vlastně nešlo ho přehlédnout. Díval se do jednoho místa a kýval se dopředu a dozadu. Nevím co za vnitřní sílu, ale něco mě donutilo jít za ním. Zeptat se ho, proč je tak výrazně oblečený, proč na sebe tolik poutá pozornost. Jeho odpověď mi však vyrazila dech. Otočil se, zadíval do mých kalných očí, usmál se a tiše pomalým vstřícným hlasem řekl: „Lepší být viditelně výstřední v oblékání než skrytě podivínský ve vlastním jednání“. Svaly na obličeji se mi pomalu uvolňovaly. Hleděl jsem zpříma na člověka, co se zdálo, ví o mých problémech dost, a přesto jsem ho nikdy neviděl. Vyčetl mi to snad z tváře? Metro stále nepřijíždělo a já z té bytosti nemohl spustit oči, i když on sám se na mě už nedíval. Snad jsem se zbláznil, ale následující věta ze mě doslova vypadla: „Chci přestat, ale nejde to.“ Ten zvláštní člověk pootočil hlavu na stranu, přestal sebou kymácet dopředu a dozadu a opět se zadíval mým směrem. Pak následovalo ticho, nekonečné mlčení a já přesto hltal každou jeho vrásku, záhyb v jeho obličeji, ten pohled se do mě vrýval jako kaňka do pijáku. Nemohl a nechtěl jsem uniknout, mé tělo ovládalo něco docela jiného. Bylo mi v jeho přítomnosti zvláštně dobře, jako už dlouho ne. Pochopil jsem, že ten muž nějakým způsobem o mém trápení ví, že snad zná každý jeho kout. Chtěl jsem tomu porozumět, ale jak jsem mohl, když já sám jsem pro sebe byl podivínem.

Najednou jsem cítil, jak se snažím pochopit vlastní život. Hledám ztracenou rovnováhu, stavím se nohama na zem a objevuju svůj krásný, monotónní, stereotypní a starý dávno zapomenutý svět. Mým tělem proudila energie, která mi připomínala, jaké mám štěstí, že mám zdravou a milující rodinu. Jak silný jsem já sám a jak je ve skutečnosti, na to věčné dokazování vlastní zbrklé a zbytečné nedokonalosti, život krátký. Plynuly minuty a já si ani neuvědomil, že metro nepřijelo už pěkných pár minut. Což bylo neobvyklé, pokud se nestala nějaká nehoda. Ani nad touto náhodou jsem se nepozastavil a dál nechával pulsovat sílu okamžiku svým tělem bez duše. Byl to tak silný zážitek, že zastínil veškeré logické uvažování. Jakákoliv zbloudilá myšlenka pochopit mé momentální rozpoložení neměla šanci.

Nepoložil jsem otázku, a přesto dostal odpověď. Na zoufalý výkřik, který jsem nikdy neměl odvahu vypustit z úst, aniž bych mu sám věřil. Co se to semnou proboha děje…

 

Polední slunce mi nedobrovolně rozlepilo unavená víčka. Zřejmě dlouhá a náročná noc, pomyslel jsem si. Nechtěl jsem vzpomínat. Na nočním stolku stála manželčina ranní káva. Cože ona se vrátila? V pokoji zářilo jasné světlo a mě překvapilo, jak ho přijímám s dávno zapomenutou radostí. Kolik jsem včera asi zase prohrál? V tom se otevřely dveře a v nich stála moje žena s čerstvými koblihami. Přece mě opustila! „Rozhodla jsem se, dát Ti poslední šanci.“ Řekla věrně a já její nejméně stou šanci rozhodně hodlal využít s nadšením. Nevím, z čeho pramenilo mé uvědomění přehodnotit co je pro mě důležité a co jen ztráta času. Nedokážu si vzpomenout, jak jsem strávil včerejší odpoledne ani si vysvětlit tak náhlé rozhodnutí být zase sám sebou a vytrvat. Díval jsem se na sebe a svůj život z úplně jiného pohledu. Najednou jsem nic nechtěl víc než svou ženu, děti a koblihu s džemem. Nebyla to jen další šance od mé ženy, ale především šance, kterou jsem dal sám sobě. A po skoro celý rok zatím poslední.

Nikdy jsem své ženě nesdělil skutečný důvod mého „napravení“, protože jsem vlastně ani sám nevěděl čemu věřit a co bylo jeho příčinou. Ani jsem nepátral po tom, proč tak najednou změnila názor a dala mi poslední šanci. Nicméně zda to byl sen či realita, mi zřejmě mělo být navždy zastřeno. Pochybnosti však rozdmýchaly i aktuální zprávy z ranních novin, které manželka přinesla společně s koblihami: „Aktuální zpráva z domova. Včera v odpoledních hodinách došlo k několika hodinové výluce metra. Soupravy nevyjely hned na několika místech. Dopravní podnik města Prahy výluku odůvodnil vyhýbavými výpověďmi, mezi nimiž dominovalo prosakování vody do kolejiště. Cestující byli rozhořčeni, protože nebyla včas zabezpečena náhradní doprava…“

Autor: Nancy Quinn


přečteno: 6217x   komentářů: 8

Komentáře

(Pepa M - mail)    vloženo: 17. 10. 2014, 16:09:46

Moc hezká povídka. Jako člověk sám bojující s kombinovanou závislostí rád slyším a čtu o případech "nevysvětlitelného" vyléčení a prozření. Realita je ovšem trochu jiná. Závislost je na celý zbytek života a kdo si myslí něco jiného, tvrdě narazí.

(Nancy)    vloženo: 11. 02. 2014, 20:47:24

Jiřinko moc Vám děkuji za dokonalý komentář. Perfektně vylíčené vcítění.

(Jiřina - mail)    vloženo: 15. 01. 2014, 23:01:30

Přemýšlela jsem, Nancy, jak to vlastně všechno mohlo být a co mohlo způsobit myšlení a jednání aktéra Vašeho článku.

Nejspíš se jeho myšlení nacházelo na rozhraní reality a jakýchsi představ z toho, co provádí a čeho se chce zbavit, a obě tyto polohy se mu prolínaly, že vlastně nebyl schopen rozlišit, kde je pravda a kde důsledek snahy o překonání závislosti, který způsobil jeho upadání do deprese, usínání a v tom okamžiku promítání jak minulosti, kdy žil ve spokojené rodině, tak i současného neutěšeného stavu, do kterého se dostal jak po stránce osobnostní, hmotné, citové právě kvůli jeho vášni pro hrací automaty.

Je pravděpodobné, že v prostoru toho metra se skutečně ocitl, možná se mu čekání zdálo dlouhé, tak od něj upustil, odešel, myslím si, ba jsem si téměř jistá, že když byl jen trochu schopen, o svém problému neustále přemýšlel a představoval si různé varianty jeho řešení, takže se mu tam proto i ten výrazně obléknutý mužík vybavil jako jedna z možností, která by mu mohla pomoci. Možná i tím metrem cestoval, ale nevnímal okolí, takže k poruše a zastavení provozu mohlo klidně dojít právě v té době a on si to vůbec neuvědomil a všechno mu splynulo do jednoho obrazu, toho konečného, kdy měl jasnou chvilku a postřehl, že metro nejezdí.

Možná jej ani žena doposud neopustila, ale byl si jist, že pokud toho hraní nenechá, určitě k tomu dojde. A jak se mu stále promítaly všechny smíšené pocity a neustále přemýšlel a představoval si to všechno dohromady, možná že nakonec jeho mozek řekl "dost!" a cesta k jeho "napravení" začala. Nějakou vyšší moc bych v tom nehledala, to "osvícení" bych považovala za výsledek a důsledek psychologického poradenství.

Možná absolvoval léčbu, nebo v tom lepším případě pouze ambulantně nějaké terapie. Z článku jsem měla pocit, že nakonec nad svou závislostí vyhrál. Jenže jak je jednoduché se znovu ocitnout zpátky, stačí často pouze málo, aby se vše vrátilo zpět, např. jen malá domácí neshoda, následný odchod na "jedno" - jako výmluva - pro uklidnění do hospody, kde je náhodou hrací automat...

Je dobře, že v současné době se v mnoha městech herny s hracími automaty ruší. Říká se, že příležitost dělá zloděje. A to se netýká jen herních automatů...

Doufám, že snad nikdo nebude můj komentář považovat za nějaký blábol. Jen jsem si představovala pocity onoho muže, které snad prožíval, když se svou závislostí bojoval - jistě se cítil jako na houpačce - jednou nahoře, když si myslil, že už je dobře, a najednou, ani nevěděl jak, propadl se až dolů na samé dno.

Reakce na Váš článek, milá Nancy, je jen malý a chabý pokus o sondu do duše závislého, ani si nejsem jistá, jestli jsem se správně trefila, jsem jen, co se týče psychologie, laik - pokud jde o teorii, ale život není jen teorie a člověk musí občas řešit ledacos, a je na každém, jak se s problémy vypořádá. Nemám teď na mysli nic konkrétního, uvažuji pouze ve všeobecné rovině.

A těším se na další Váš článek!

(Nancy)    vloženo: 19. 11. 2013, 12:39:27

Děkuji Vám oběma za Vaše velmi pěkně napsané postřehy. Snad můj nejmenovaný muž tu "podivnou náhodu" využije a vydrží:)

Zajímavý příběh s tajemstvím (Čáp František)    vloženo: 19. 11. 2013, 10:44:14

Vítr vane kam chce a věci se dějí. I pěkně napsáno,dobře jste se vcítila do muže postiženého zhoubnou závislostí.

(Leona)    vloženo: 19. 11. 2013, 10:11:35

Mně se moc líbí ta otevřenost příběhu: rámec tvoří jednoduchý příběh s happyendem. Ale podstatný je vnitřní proces, který poukazuje na krásu a bohatost života, soulad boží milosti - smím-li náhodu v metru tak nazvat - a významu vlastního rozhodnutí pro dobro, (anebo pro zlo).

(Nancy)    vloženo: 18. 11. 2013, 19:02:37

Děkuji za Vaši reakci. Nevím čím to je, ale v poslední době jsem vyslechla několik takových neuvěřitelných příběhů, a i tento je v jádru opravdu pravdivý.

(Leona)    vloženo: 18. 11. 2013, 18:54:19

To je moc krásné.


Přidání komentáře:

Vaše jméno:

Váš e-mail: (pokud jej uvedete, zobrazí se)

Nadpis:

Text:

vyplňte kontrolní číslo
sedmset sedmdesát osm:
(nechte prázdné)
ODESLAT

Nejnověji komentované

přečteno: 296x   komentářů: 1, nejnovější: 12. 05. 2021, 14:10:51
přečteno: 276x   komentářů: 2, nejnovější: 10. 04. 2021, 18:32:42
přečteno: 939x   komentářů: 4, nejnovější: 02. 01. 2021, 08:07:18
přečteno: 6845x   komentářů: 6, nejnovější: 31. 12. 2020, 18:45:26
přečteno: 1021x   komentářů: 3, nejnovější: 17. 12. 2020, 10:58:08
přečteno: 1736x   komentářů: 1, nejnovější: 24. 11. 2020, 22:33:50
přečteno: 1554x   komentářů: 5, nejnovější: 07. 10. 2020, 23:06:08
přečteno: 1355x   komentářů: 1, nejnovější: 23. 09. 2020, 18:23:10

Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

Od 1. ledna 2021 naleznete každý pátek na adrese Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nový článek v rubrice této naší autorky, kterou pro ni zřídila průvodkyně a zakladatelka tohoto portálu paní Kristýna Maková.

Krátké tématicky různorodé texty doprovázejí fotografie a kresby, a propojuje je barevná postavička průvodkyně, kterou pro S. Jarolímkovou nakreslil jako dárek známý kreslíř a malíř Karel Benetka.

Nejčtenější

přečteno: 13746x   
přečteno: 12146x   
přečteno: 11194x   
přečteno: 11120x   
přečteno: 10467x   

Galerie, které se nevešly do článků

Pozvání na blog

Možná vás zaujme, že naše autorka Zdeňka Ortová nám utekla ke svému vlastnímu blogu. Pro ty z vás, kteří se nechtějí o její humor připravit, uvádím na tento blog odkaz.

Napište nám

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
sedmset sedmdesát osm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Použití cookiesUžití cookies

Na těchto stránkách jsou použity tzv. cookies.

Do cookies se poznamenává údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně, pouze bude zkreslena statistika.
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 17. 5. 2021