joudaweb - časopis Čekanka

Přestože máme za sebou již téměř polovinu října, tak ještě jednou, jak jsem avizovala, chci doplnit, co jsem v těch dvou předcházejících dvou článcích nestihla.

 

Jsem ve skluzu, doufám, že se příště k říjnu snad již konečně dostanu...

 

Úvodem tohoto článku musím zmínit událost, které jsem v předcházejících dvou letech věnovala vždy celý článek.

 

Byla to akce "Velký knižní čtvrtek", kdy se dvanáct nakladatelství dohodlo, že připraví pro čtenáře výběr podle nich toho nejlepšího tak, aby se vybrané knižní tituly objevily na pultech všech knihkupectví současně právě v ten ustanovený čtvrtek, který připadl letos na 10. října.

 

Nebudu již jmenovitě uvádět všechny knižní tituly, protože jistě hodně ze čtenářek i čtenářů, kteří nahlížejí na stránky naší Čekanky, jednak že se o akci informovali, našli si pro sebe to nejzajímavější, a také si možná i některý z nabízených titulů zakoupili. A možná je k tomu vedl i úmysl, jak potěšit své blízké a jaké překvapení jim případně připravit pod vánoční stromeček.

 

Musím ale zmínit, že mnohé z nás nezajímal ani tak ten "Velký knižní čtvrtek", ale pátek o týden dříve. Zúčastněné vědí, a pro ty, kdo nevědí, tak jen velice ráda doplním, že jsme se konečně dočkaly avizované a nedočkavě očekávané knižní novinky naší paní šéfredaktorky a současně s ní i druhého vydání jednoho jejího staronového titulu, který patří k mým nejoblíbenějším. Pro ty, kdo nečetly, případně nečetli, stojí za to přečíst, to mi věřte... A tu knižní novinku samozřejmě také - skutečně se povedla...

 

Tolik tedy na úvod, a když už jsem těmi knihami začala, tak u tématu zatím zůstanu. Pro připomenutí jsem vybrala pouze několik případů, o kterých si myslím, že Vám všem jednak nejsou cizí, některé jsou možná i dosti zajímavé, ale přidám i něco pro mnohé jistě neznámého a pár mých vzpomínek a zážitků k tomu navíc...

 

Jen okrajově zmíním, že na začátku září uplynulo 70 let od úmrtí Julia Fučíka. Okrajově proto, že o něm i o jeho díle a odkazu jsem se zmiňovala u příležitosti výročí jeho narození v roce 1903 ve svém článku v únoru letošního roku nazvaném Přepište dějiny! Lidé bděte! Kde domov můj?. Pokud si chcete připomenout, nahlédněte... Já myslím, že k tomu není třeba ničeho dodávat, snad jen to, že ono jeho Lidé bděte! je věčně živé...

 

Před 90 lety v září 1923 narodil na Podkarpatské Rusi v rodině tam sloužícího strážníka spisovatel Rudolf Kalčík. Původním povoláním byl učitel, ale základní vojenská služba, kterou vykonával u Pohraniční stráže na Šumavě nejspíš předznamenala jeho pozdější literární tvorbu, i když učitelského povolání se také zcela nevzdal. Publikoval ve vojenských časopisech a v časopisech s pohraniční tématikou, napsal několik scénářů k filmům a televizním i rozhlasovým inscenacím a dramatizacím. Nebudu je zde podrobně vyjmenovávat, protože všechno stejně upozaďuje jeho stěžejní román Král Šumavy, podle něhož byl natočen film, znovu a znovu zařazovaný do televizního vysílání a určitě není nikdo, kdo by tenhle film neznal, přestože se v posledních letech názory na jeho obsah různí pro svoji určitou poplatnost ideologii tehdejší doby. Jedno takové brožované vydání Krále Šumavy jsem za tehdejších 11 Kčs pořídila, jak vyplývá z roku vydání, někdy okolo roku 1964 a do dnešní doby přežilo, i když se na něm podepsaly zub času a několikeré opakované pročítání všech členů naší rodiny.

 

Rudolf Kalčík je také autorem námětu jednoho dílu televizního seriálu Třicet případů majora Zemana pod názvem Strach. Možná si vzpomenete, tři muži v podání herců Josefa Vinkláře, Jana Třísky a Oldřicha Víznera připravují útěk za hranice...

 

V září uplynulo 5 let, kdy v úctyhodném věku 98 let zemřel spisovatel Adolf Branald. A s jeho literární tvorbou je to podobné jako u Rudolfa Kalčíka. Literárně také publikoval v různých časopisech, napsal několik scénářů k televizním inscenacím i rozhlasovým dramatizacím, ale opět - nejznámější z nich je román Vizita, podle něhož byly natočeny dva filmy - Pozor, vizita a Sestřičky. Je zajímavé, že psát nepřestal ani po devadesátce. Svou poslední knihu dokončil ve svých 95 letech. Pozoruhodné...

 

Jako nejvíce zajímavou souvislost u obou těchto spisovatelů stojí za to uvést, že všechny tři filmy, které jsem v předcházejících dvou odstavcích uváděla, mají jediného (a jedinečného) režiséra - Karla Kachyňu - a herecké výkony všech protagonistů jsou v každém z nich excelentní.

 

Připomněli jsme si také 90 let od narození spisovatele Ladislava Fukse. A ten je na tom - troufám si říct, podobně, jako předchozí dva. I když si myslím, že možná některé z jeho románů nejsou zcela neznámé, vzpomínám si, že kdysi dávno jsem četla román Variace pro temnou strunu, v knihovně jsem našla i jeho Příběh kriminálního rady, možná někdo četl i jeho prózu Pan Theodor Mundstock, také psal scénáře k televizním inscenacím nebo filmům, tak určitě nejznámější je film Spalovač mrtvol, který natočil režisér Juraj Herz na motivy jeho stejnojmenného románu. Osud filmu byl pohnutý, hned po natočení byl uložen na dlouhou dobu do trezoru a čekal spolu s dalšími, z nichž úplně na samém dně onoho pomyslného trezoru vůbec nejhlouběji byl uložen film Ucho autora Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni, až budou moci vyjít na světlo.

 

Herecké obsazení všech výše uvedených filmů bylo, jak jsem již uvedla, skvělé, ale pár těch nejmimořádnějších přece jen uvedu podrobněji. Začnu od konce, a sice u filmů Spalovač mrtvol a Pozor vizita, ve kterých exceloval Rudolf Hrušínský.

 

V Králi Šumavy snad byli, troufám si říci, vynikající všichni, od Radovana Lukavského, přes Jiřího Valu, Jiřinu Švorcovou, Vladimíra Menšíka a další, ale protože jsem patriot, tak mě pokaždé, když jsem film viděla, potěšilo i udivilo zároveň, že do role Krále Šumavy obsadil Karel Kachyňa našeho ostravského Miloslava Holuba.

 

Udivilo proto, že možnost výběru byla široká a naše město bylo dost od centra dění a prosadit se v konkurenci nebylo jistě jednoduché, jenže Miloslavu Holubovi se to podařilo, a nejen v Králi Šumavy. Hrál i - namátkou uvádím - v několika filmech Karla Zemana, ve filmu Jan Žižka, i v tom nejtrezorovatějším filmu Ucho, v několika seriálech, např. Přátelé zeleného údolí, Velké sedlo, v několika bakalářských povídkách, atd. atd. To jsem vybrala opravdu jenom pár z jeho rolí. Kromě toho také působil na scéně Státního divadla v Ostravě, stejně jako jeho žena Jiřina Froňková, velice milá dáma. Ta ale působila především na divadelní scéně a účinkovala v řadě televizních inscenací, nejsem si jistá, jestli hrála někdy v nějakém filmu.

 

Ale abych byla spravedlivá, kolik dalších ostravských rodáků se dokázalo prosadit v celorepublikovém měřítku, nebo naopak kolik herců z ostatních krajů zase působilo nějakou dobu v ostravských divadlech. Povídání o tom by vydalo na další celý článek.

 

Vzpomínám si, jak jsem je občas v ostravských ulicích potkávala, a také známého herce Josefa Kobra - bylo příjemné vidět známé osobnosti i v reálu. Občas se podařilo uvidět i herce pražské nebo slovenské, např. v době natáčení seriálu Přátelé zeleného údolí to byl slovenský herec Vlado Müller, nebo jednou si v Domě potravin v řadě přede mnou kupoval svačinu Jan Přeučil. Nebylo to často, a tak to člověku zůstalo dodnes v paměti. To jen tak namátkou jsem si vzpomněla...

 

Ale když už jsem u těch vzpomínek na herce, tak to jsem jednou v Praze v nějakém knihkupectví při obhlížení regálů zaslechla slova "Dobrý den, pane vedoucí" s nezaměnitelným akcentem a hlasem, který mě okamžitě přinutil se zvědavě ohlédnout, jestli jsem slyšela dobře. Slyšela - byl to Ladislav Pešek... jako kdybych jej slyšela promluvit třeba v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů.

 

A když jsem zmínila Jiřinu Švorcovou - recitace básně Josefa Kainara Český sen v jejím provedení nemá - podle mě - konkurenci.

 

Vím, možná si řeknete, co to tady píše nebo říká, to přece není důležité. Já vím, důležité to není, ale přece jen vidět lidi, kteří něco dokázali, a nejen v tom herectví, tak proč si je nezapamatovat. To jsem před třemi lety na Václaváku potkala Michala Viewegha...

 

A jsem moc ráda, že jsem před čtyřmi lety šla na tu besedu do Brušperku. To bych dnes s největší pravděpodobností neseděla u počítače a nepsala článek do Čekanky. A mimochodem - také to bylo tenkrát v září - konkrétně 30. září.

 

Ale když jsem zabrousila do toho herectví a divadelnictví, tak ještě jedno výročí připomenu. V září jsme si připomněli 55 let, kdy zemřela herečka Zdenka Baldová - Baldinka, jak se jí familiárně říkalo. Divadelní a filmová herečka, kterou si nejspíš všichni vybavíme především ve filmech Eva tropí hlouposti, Morálka paní Dulské nebo Páté kolo u vozu. Těch filmů bylo samozřejmě mnohem více, většina se kdysi vysílala v relaci Filmy pro pamětníky.

 

Zdeňka Baldová proslula zejména svými přeřeknutími a jevištními přebrepty. Některými neúmyslně, ale občas byla podezřívána, že i úmyslně, aby pobavila, se nějakého extempore dopustila. Vzpomínám si, že jsem o ní kdysi v tom smyslu četla v nějakém časopisu, a utkvěl mi v hlavě jeden případ, a to nejen přebreptu, ale vůbec jejího výstupu na jevišti. Bylo to tak, že přišla na jeviště s malým pejskem na řemínku, který si z jejího kotníku na tom jevišti udělal patník, a součástí dialogu měla být věta - neuvedu ji doslova, ale tak nějak to bylo - "Ano, vaše paní matinka je dosud ve svém pokoji." Díky jejímu přebreptu věta zněla "Ano, vaše paní matinka je dosud ve svém popikoji.".

 

Někde jsem také četla zmínku o tom, že jejím přáním bylo zahrát si ve hře vytvořené přímo z různých přídavků herců do textu divadelní hry - říká se tomu extemporické představení.

 

Role ve filmech Morálka paní Dulské, která byla také její velice úspěšnou divadelní rolí, a role ve filmu Páté kolo u vozu byly jejími životními filmovými. Oba filmy točila již na pokraji svých fyzických sil vážně nemocná a dopadlo to s ní tak, že týden po premiéře Morálky paní Dulské zemřela.

 

Následující informací si nejsem zcela jistá, berte ji, prosím, s velkou rezervou. Nejsem si totiž jistá, jestli to bylo právě ve filmu Páté kolo u vozu, nebo jestli to nebylo ve Valčíku pro milión, filmovém příběhu odehrávajícím se v průběhu I. celostátní spartakiády v Praze. V jednom z nich tedy zazněla moc pěkná melodie, známá pod názvem Třešňové květy, kterou někdy v padesátých letech nahrál orchestr Karla Vlacha, a mně se píseň moc líbila. Moc pěkné sólo na trubku tam je. Možná se najdou pamětníci... Možná i moji informaci upřesní...

 

Na závěr svého článku jsem záměrně nechala životní jubileum osobnosti významné pro náš region - nedokážu odhadnout, jak dalece je známá v jiných částech naší země, a proto si myslím, že proč se o ní nezmínit, navíc proto, že mě k tomu vedou i osobní důvody.

 

Tak tedy je to Lydie Romanská, původně učitelka, ale postupem doby se zaměřila na literární a hudební oblast. Žije v Polance nad Odrou, vydala několik básnických sbírek, angažuje se v české Obci spisovatelů, organizuje literární akce, besedy, autorská čtení, působila jako vedoucí i dirigentka několika pěveckých sborů, s nimiž procestovala hodně evropských zemí, dosud vede Ženský komorní sbor Dobroslava Lidmily.

 

A nyní se dostávám k tomu, co mě vedlo ke zmínce o ní. Dobroslav Lidmila byl její muž, který všechny aktivity organizoval dříve spolu s ní, byl původně také učitel, a kdysi dávno jako začínající učitel měl na hudební výchovu mého muže. Ten na něj hodně často vzpomínal, a to pouze v tom nejlepším smyslu. A v jednom ze sboru, který Lydie Romanská kdysi vedla, účinkovalo několik mých známých, takže téměř nepřetržitě měl o něm informace tak říkajíc z první ruky.

 

A na úplný závěr článku ještě jeden "drb", ale ověřený. Sice se to stále tradovalo, ale já jsem si tím nebyla jistá, jenže se mi podařilo zjistit, že je to skutečně tak, a že tedy, abych se dostala k jádru věci, právě na stejné škole, kde začínal učit Dobroslav Lidmila, kterou navštěvoval po celou dobu povinné školní docházky jak můj muž, tak později i náš syn - a našla se jedna paní učitelka, která se i po letech na mého muže pamatovala - možná jí to připomněla i shoda jejich křestních jmen, tak na té škole nějakou dobu brzy po ukončení studia učila Jiřina Bohdalová. Můj muž ji tam ale již nezastihl, bylo to asi rok předtím, než začal školu navštěvovat. Pořídila jsem fotografii školy - v průběhu doby se k ní něco přistavělo, ale v podstatě zůstala od její výstavby v roce 1952 stejná, jen má novou fasádu, ze které zmizel její původní název Škola Míru.

 

Tak to je ve zkratce - ale pořádně dlouhé - všechno, co jsem měla pro tentokrát na srdci a na mysli. Pokud jste můj článek přečetli, připomněli si něco z něj, případně jste zjistili něco nového, tak mi věřte, že jsem tomu ráda. A moc...

 

A příště se snad konečně dostanu k tomu říjnu. Ale že to utíká. Nenadějeme se a budou. Jsem zvědavá, jestli "bílé"...