joudaweb - časopis Čekanka

Šach - nebo také šachy - je to klasická desková hra pro dva hráče, jejímž cílem je mat, to je napadení krále soupeře, které nelze odvrátit. V soutěžní podobě je šachová hra považovaná za sport.

 

Nebudu zde vyjmenovávat všechny figurky a možnosti jejich pohybu na šachovnici, protože to je věc všeobecně známá. Jenže hrát šach, to není jen posunovat figurkami za účelem získání co nejvíce soupeřových figurek a pokusit se dát soupeřovu králi mat. Většina z nás to ale tak hraje, aniž bychom se více zamýšleli, i když určitému promýšlení tahů se nelze vyhnout, chceme-li vyhrát.

 

To jsem si myslila také já, když jsem se kdysi dávno snažila šach naučit hrát. Říkali jsme tomu sice "vznešeně", že hrajeme šachy, jenže naše hra měla hodně daleko k tomu, aby mohla být považována za hru, která by doopravdy naplňovala její význam a smysl. Vrcholem našeho šachového umění byla asi tak velká a malá rošáda...

 

Důležitými složkami šachové hry jsou šachová teorie, strategie a taktika. A to právě náš způsob hry postrádal, cílem bylo dosáhnout jen vítězství za každou cenu. To, že šachová strategie se zabývá hodnocením šachových pozic a stanovováním dalšího postupu hry, nebo že šachová taktika je označení pro promýšlení konkrétních variant, tak o tom jsme povědomí neměli, i když při hře jsme je nevědomky a pouze v omezené míře používali.

 

Jak to s tím šachem skutečně je, jak se má hrát, na co se zaměřit, jak postupovat, jakou strategii a taktiku vyvinout, jsem postupně zjišťovala později. Jak jsem k tomu dospěla, je docela zajímavý příběh, a doufám, že vás mé vyprávění o něm zaujme...

 

Je to příběh, který začal hodně dávno, někdy v polovině padesátých let minulého století - příběh chlapce tehdy asi devíti až desetiletého, který trávíval většinu volného času, víkendů a prázdnin u svých prarodičů v jedné havířské kolonii na okraji našeho města.

 

A jak to tehdy bývalo, tak havíři své pracovní partnerství většinou proměňovali i v přátelství v sousedských vztazích a navzájem si pomáhali jak při různých opravách a úpravách v okolí svých bydlišť, tak také, protože většina z nich měla i nějakou zahradu nebo kousek políčka, i při zemědělských pracích - např. sklizni obilí, sušení sena, atd. atd. A když měli hotovo, tak se scházeli i k posezení, kde se vyprávělo, vzpomínalo, a také na nějaké společenské hry docházelo, zejména karty, a také ty šachy.

 

A právě šachy onoho chlapce, který se se svým dědečkem rád takových sezení zúčastňoval, hodně zaujaly a měl snahu si je s nimi také zahrát. S odůvodněním, že je ještě malý, a že to neumí, odmítali si s ním zahrát, pouze občas, a jen s jakousi shovívavostí. Protože to byl chlapec zvídavý, který rád všemu přišel na kloub, vyřešil to jednoduše po svém. Sáhl do své pokladničky a šel si koupit šachovou literaturu pro začátečníky - šachy doma měl, snažil se vniknout do podstaty šachové hry, přehrával šachové partie, učil se zahájení, vnikal do strategie i taktiky, a závěr všeho jeho úsilí byl, že nakonec v té havířské kolonii si zase s ním nikdo nechtěl zahrát, ovšem z naprosto opačného důvodu - většinou vyhrával.

 

Asi v 15 letech se stal členem jednoho ostravského šachového klubu a hodně brzy se stal jednou z jeho opor. Netrvalo dlouho a při utkáních s jinými kluby hrál na první šachovnici a prohrál málokdy...

 

Také v době základní vojenské služby hrál šachy závodně a reprezentoval příslušný vojenský útvar na nějakém celorepublikovém turnaji v objektu tehdejších vojenských kasáren v Praze na Loretánském náměstí, nabízím k nahlédnutí dochovanou fotografii. Je na ní částečně možné přečíst i jeho jmenovku...

 

Možná již je zřejmé, jak se tento příběh vyvíjel dále. Bylo to tak, že po ukončení základní vojenské služby nastoupil zpět do původního pracoviště, kde jsem mezitím začala pracovat také já...

 

Netrvalo dlouho a mimo jiné jsem se začala také dovídat, jak to s tou šachovou strategií, taktikou, zahájením, střední hrou i dohrávkami je. Sice mé informace byly pouze kusé a okrajové, na něž mi mé myšlení stačilo, ale postupem doby se toho nasbíralo - řekla bych - docela dost. Pojmy sicilská obrana, španělská obrana, anglická obrana, dámský gambit, královský gambit - to je jen krátký výčet způsobů zahájení šachové hry, a potom další a další informace jak o významných mezinárodních šachových velmistrech, tak také o dalším významném dění v tomto sportovním odvětví jsem získávala spoustu informací.

 

Musím ale předeslat, že základní povědomí jsem měla, protože jsem se zajímala i předtím o všechno možné, a tak některá jména mi nebyla cizí, věděla jsem např. o souboji o titul mistra světa mezi Michailem Talem a Michailem Botvinnikem v roce 1960, nebo jsem znala jméno Tigran Petrosjan, z našich šachové velmistry Luďka Pachmana, Vlastimila Horta, Miroslava Filipa. A to vše jsem potom zúročila při našich vzájemných diskusích.

 

Občas jsem jej, když jsme byli ještě sami dva, doprovázela na utkání - jejich klub hrál postupně v městském, okresním i krajském přeboru. Já jsem jej hodně povzbuzovala, protože byl opravdu dobrý šachista, stále si držel místo na první šachovnici, a protože jsem měla pocit, že by to mohl dotáhnout i dále, tak jsem se mu snažila vytvořit příhodné podmínky. Jenže se ukázalo, že by to bylo časově hodně náročné, tak se již neposunul dále. Ono i tak - vždy dva dny v týdnu měli přípravu v šachovém klubu, potom v neděli zápas, někdy i v průběhu týdne, kromě toho ještě nejdříve večerně, potom dálkově po dobu pěti let studoval, dost složité to bylo, také pak přibyl další člen rodiny...

 

Stále se však samovzdělával, jeho teoretické znalosti byly rozsáhlé, postupně nashromáždil spoustu knih a časopisů, přehrával z nich partie, a když objevil něco hodně zajímavého, předčítal mi nebo přehrával různé tahy a postavení, a mě to všechno zajímalo. Nevím, jak je to v současné době, ale v dřívější době nejvíce a nejkvalitnějších šachových knih vycházelo v ruštině, také v němčině, také hodně českých šachových knih jsme měli.

 

Dlouhá léta odbíral časopisy Šachmat, Šachmatnoje obozrenije, časopis Československý šach odbíral od prvopočátku svého zájmu a měl úplně všechna vydání od roku 1955. Výhodou bylo, že v našem městě byla prodejna Ruská kniha, kde se vždy při nákupu šachových knih "vyřádil". Možná si vzpomenete, jak jsem zmínila v článku Den v Budapešti, jak nás odbavovali slovenští celníci při návratu z dovolené a trochu je vyvedla z míry rusky psaná šachová kniha. Měli jsme to tak, že on, ať jsme jeli kamkoliv, nikdy nezapomněl přibalit šachy s nějakou literaturou k tomu, zatímco já zase nějakou ruční práci.

 

Ale abych se konečně dostala k názvu dnešního článku. To jsem jednou - brzy po začátku našeho společného života - dostala takový nápad... Chtěla jsem jej překvapit a vyzvat na partii, skutečnou partii na základě teoretických zásad. Pročítala jsem si způsoby různých zahájení a vyhledávala takové, které bych byla schopna si zapamatovat a uhrát. Jako nejzapamatovatelnější mi připadla sicilská obrana a její dračí varianta - později jsem zjistila, je to paradox, že je to jedna z nejkomplikovanějších her. Naučila jsem se tedy prvních pět tahů zahájení, po kterém se pak další hra má rozvinout na základě strategických úvah a taktiky. Jenže tak daleko mé myšlení nesahalo, říkala jsem si, že uvidím...

 

A tak se jednou stalo. Přistoupil na hru, zvolila jsem si bílé a zahájila hru prvním tahem. Nic se zatím nedělo, odpověděl mi nějakým svým tahem, já jsem pokračovala druhým tahem, to se na mě krátce podíval, ale ještě nic neřekl. Když jsem však předvedla třetí tah, okamžitě reagoval otázkou "Co to hraješ?". Věděl již, poznal, co jsem se to snažila zahrát. Tak takový byl výsledek mého snažení. Dračí varianta...

 

Jsem ráda, že něco ze základů šachové hry, taktiky i strategie stačil vysvětlit a předat našemu vnukovi, který toho dost pochopil a šachy si občas rád zahraje. Většinou vyzve na partii mě, jenže to mu vždy říkávám, že to dělá proto, aby si trochu počechral své ego, protože není nic jednoduššího, než mě porazit. Ale na svoji obranu se musím pochlubit - přece jen se mi podařilo dvakrát, možná třikrát nad ním vyhrát. Trochu jsem jej vyděsila... a překvapila...

 

Nejen ze šachové terminologie, ale něco i ze šachové hantýrky jsem pochytila. Nevím, jestli je to všeobecně známé, nebo se to používalo jen v jejich šachovém klubu. Tak např. jestliže se stane, že se pěšci naskytne možnost bez ohrožení projít celým sloupcem až na jeho konec, a tam vyměnit za dámu nebo jinou figurku podle okamžité volby hráče, tak ty jednotlivé tahy se odpočítávají jako pondělí, úterý, středa, čtvrtek, atd., podle toho, kolik tahů pěšec má k dispozici k dosažení onoho pole. Ale to uvádím jen tak - mimochodem.

 

***************

 

Blíží se závěr mého dnešního článku. Zmínila jsem v něm některá ze slavných jmen šachového světa. Tak ještě pár slov o nich...

 

Před několika dny uplynulo 100 let - a to mě v podstatě přimělo k napsání dnešního článku - od narození Luďka Pachmana, sedminásobného mistra Československa, který byl po roce 1968 vězněn, vyslýchán a perzekvován, takže po roce 1970 nakonec emigroval do Německa, kde se stal německým šachovým velmistrem. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a zapojil se do politického života za stranu KDU ČSL, když se stal před volbami v roce 1990 šéfem jejího volebního štábu a poradcem předsedy strany. Vývoj na politické scéně v průběhu příštích let nebyl podle jeho představ, a tak se znovu vrátil zpět do Německa, kde žil do konce svého života v roce 2003.

 

Nebyl sám ze šachových velmistrů, kteří se zapojili do politiky. Např ruský šachista Garri Kasparov, který se v roce 1984 stal nejmladším mistrem světa v šachu a titul si podržel až do roku 2000, kandidoval v roce 2008 na ruského prezidenta, posléze svoji kandidaturu stáhl a v současné době je členem opozice a kritik současného tamního režimu.

 

Z našich mezinárodních velmistrů a československých velmistrů patří dále k nejznámějším Miroslav Filip, Vlastimil Hort, Lubomír Kaválek, Vlastimil Jansa a Salo Flohr. Mezi širokou veřejností jsou to jména známá - předpokládám, jen možná méně známý je Salo Flohr, před druhou světovou válkou jeden z nejlepších světových šachistů, a protože byl židovského původu, tak před německou okupací uprchl do Sovětského svazu, který pak reprezentoval až do konce svého života. Ke konci své kariéry hrál hodně simultánní hry, a jednu takovou simultánku sehrál někdy okolo roku 1980 i v Ostravě a můj muž se jí také zúčastnil.

 

Téma mezinárodní šachoví velmistři, šachoví mistři světa je hodně široké, bylo jich hodně, některá jména jsou hodně známa - např. Rusové Karpov, Korčnoj, Spasskij, Aljechin, Američan Fischer, Kubánec Capablanca - při vyslovení tohoto jména se mi vždy vybaví asociace s podobným názvem - Casablanca... Mám na mysli ten film...

 

***************

 

A to je závěr mého dnešního článku. Téma bylo dosti specifické, zaměřené jednostranně, ale ze života. Snad bylo k přečtení.

 

Ještě než definitivně skončím, milé skalní čtenářky, kromě šachů jsem dříve se svým vnukem hrávala také jinou hru. Věděly byste, která to je? Také má jistý vztah k jedné Pohodce...