Z technických důvodů byl provoz Čekanky zastaven. Naleznete zde ale přesto jednoduchý archiv všech článků, které za celou dobu její existence vznikly. Je tříděný podle autorů a články vypadají stejně jako dříve, jenom je nelze komentovat a nelze v nich vyhledávat podle jmen, názvů, ani jiných klíčových slov.
Děkuji všem autorům za pilné přispívání.
Vaše šéfredaktorka Táňa Kubátová
Jak to tenkrát bylo.
3. listopadu 2014
Hovory s babičkou.
/ K nedožitým sto pátým narozeninám /
... Babi, a kde jste vlastně měli svatbu?
V Praze u sv. Ludmily... ty důstojné schody! Později jsem se dozvěděla, že novogotický chrám byl dokončen přibližně v době dědečkova narození.
To je krásný začátek. Je dobré zvolit si, má-li člověk možnost volby, tak pevný základ pro vzpomínky, které i v těžkých chvílích podrží. A že takové chvíle byly, to jsi mi už někdy taky vyprávěla.
Ano; a nenechaly na sebe dlouho čekat. Na samém začátku to byl obyčejný život. Zpestřený ovšem několikerým stěhováním v krátké době, kdy dědečka přeložili z Kežmaroku do Prahy, pak jsme pobyli ještě krátce v Ostravě, až odtud do Náchoda, kde jsme vlastně prožili celý společný život.
Dědeček byl prokuristou – tak se té úřednické funkci říkalo – v Tepně Náchod...
Dědeček byl vzdělaný člověk. Ač z velmi chudých poměrů podkrkonošských tkalců a početné rodiny, záhy odešel na studia, sám se živil a ještě dle možností přispíval rodičům! A tak se vypracoval. Ovládal taky plynně několik cizích jazyků.
Páni!
... V říjnu 37 se narodila Tvoje maminka, jak víš; to jsme ještě netušili, že celé rané dětství prožije ve válce...
Ty jsi babi taky z početné rodiny...
Nejstarší sestra Milka, pět kluků a já. Sestra byla o devět let starší, mladší než já už jenom Zdeněk.
To víš, u nás to byli "páni kluci" se všemi privilegii, včetně vzdělání. Milka to měla zase "na povel" (jak dnes říkáte), a to bylo hned: "Vlasto – umyj podlahu" křikla - a Vlasta myla... a tak dále.
Tatínek byl sedlák, -
Byl učitel.
Statkářem se stal jeden ze synů – Jaroslav. Druhorozenému ze synů – Vladimírovi, se zase dostalo vysokoškolského vzdělání. Byl o pět let starší než já – a mě podporoval na škole; bez něj bych po "měšťance" ani tu "dívčí školu" asi nevychodila...
A toto vzdělání Ti umožnilo Tvoji pozdější obživu.
Vdávala jsi se v sedmadvaceti; co bylo mezi školou a svatbou?
Nějaký čas jsem bydlela u mé vdané sestry na Slovensku. Tam jsme se s dědečkem seznámili: švagr byl kolegou mého budoucího muže. Chodila jsem s nimi hrávat tenis, a kolegovi jsem z legrace říkala ´pane kolego´. (Smích)
Moje mamka se narodila ještě na Slovensku – v Martině, pak to několikero stěhování, - a pak válka...
Maminka například vzpomíná, jak jste schovávali sádlo pod schodem, a ty babi, jako její mamka, jsi jí důrazně kladla na srdce: ´Jestli to někde řekneš, tak maminku zabijou´!
To samozřejmě nebylo všechno. Podnikala jsem cesty k příbuzným na venkov, tam jídlo měli – bylo to nebezpečné; ale malá Jarmilka trochu hodnotného jídla potřebovala! Taky jsem krmila ve sklepě husu – to bylo "šlejšků"! – cpaly se jí do zobáku a pak se to krkem posunovalo.
É -. Na tohle vyprávění jsem si vzpomněla u krásného seriálu Vlak dětství a naděje. S ohromnými protagonisty ve ztvárnění Heleny Růžičkové a Stanislava Zindulky.
Podle vyprávění jako by vám – mým prarodičům a nejen z oka – vypadli. Tak si vás v těch letech představuji. Jarmilka též byla tak hubené děcko... Helena Růžičková sice postavou rozložitější, ale zato můj dědeček byl taky podstatně drobnější než ty babi.
Tak vidíš, co ti můžu dalšího k tomu povědět... radši víc nevzpomínat, obraťme list.
Poválečná léta... druhé dítko, můj strýc Mirek, se narodil v létě 45. - Miroslav...
(když já byla mrně, naučili mě oslovení "ďáďo" :-)) - to šlo snadněji než strýček).
Říkal mi, že on si zase pamatuje pod schody schovávanou mouku. Ale jeho maminka ani zvlášť strašit nemusela, protože ze schodů na půdu měl i tak panickou hrůzu.
Zanedlouho nástup komunistů. Pojem "žena v domácnosti" se brzy stal minulostí.
Ve škole jsem se mimo jiné naučila dobře šít, a tak jsem se na dlouhá léta stala švadlenou.. mělo to i tu výhodu, že jsem mohla "obšívat" celou rodinu. Jarmilka mívala pěkné šatičky... už ve školce je obdivovali.
... pak taky velká Jarmila, já, moje sestřenice a další příbuzní...
... a ještě se tohle povolání "využilo" jako dělnický původ pro děti. Aspoň po matce, když už po otci úřednický. Mnoho to ale nepomohlo. Talentované děti mohly studovat, jen když půjdou z domu (z malého města). Oba šli postupně do Brna.
Dědeček prokurista – taky neměl lehké postavení, odborník na svoji práci na slovo vzatý.
Nabídli mu prý kandidaturu do strany (komunistické, pochopitelně). Maminka vzpomněla, že jim legitimaci "hodil na hlavu", či po soudruzích s ní mrštil, strýc tvrdí, že legitimaci dokonce měl – Mirek že ji viděl.
Dědeček byl člověk přísný, ale spravedlivý. Jenže toto přímé jednání se neobešlo bez potíží. S pomocí dobrého právníka se sice obhájil, ale my s dětmi jsme se tou dobou úzkostně dívali do nedalekého okna dědečkovy kanceláře, jestli se svítí, jestli tam ještě je, jestli ho neodvedli...
Byl a zůstal. Ale nenávratně se to podepsalo na jeho zdraví. Onemocnění žaludku, později na něj také umřel.
To jsem se pak z firemního domu musela odstěhovat, pár let jsem bydlela ještě v přízemní garsonce v podnájmu, než jsem odešla za dětmi do Brna, ale to už víš!
Ano, ale i z Náchoda mám ještě drobné vzpomínky: první, ještě z domu za života dědečka – strašně jsem se bála na schodech, které byly v mé paměti obrovské – že tam přijde VLK! :D
A později, rozumu nabývající děcko, jak jsme se u rodiny bytných byli dívat na televizi – na přistání na měsíci...
Potom už v Brně. Práce v dámském krejčovství na Pekařské, kousek nad nemocnicí u sv. Anny, na té samé straně.
Ale to já si už pamatuju přece dobře!
Někdy jsi mě tam vzala s sebou při hlídání. Dala jsi mi na hraní knoflíky – vzpomínáš?
Moc se mi tam líbilo!
Jak bych nepamatovala. Hodně jsme toho spolu zažily, hodně jsme si sebe užily!
Vzpomeneš si taky na procházku na Červený kopec (pozn. nad Výstavištěm, pojmenovaný podle červené horniny a známý původně dělnickou Kamennou kolonií)? Jak jsme spadly "do blacka"! Tak jsi to říkala.
Pravda pravdoucí. Byly jsme od hlavy k patě.
Pamatuju si to. Byla tam ve svahu část cesty při horším počasí notně rozbahněná, navíc zešikma dost krkolomná, vůbec nechápu odvahu tam jen vkročit. Moji i Tvoji.
- - -
Zešeřilo se. Musíme rozsvítit.
No pravda, za oknama tma tmovská! Zatáhni závěsy...
Dobrý večer a dobrou noc - babičko -
- - -
/ * 1909 - + 1998 /
A tak to tenkrát bylo.
Za tenhle příspěvek může výsovně Táňa - šéfredaktorka. V komentáři k článku Jiřiny o jednom požehnaném výročí k něčemu podobnému (rozhovoru s někým blízkým třeba) vyzvala.
Výzva to tedy byla: rozhodně jsem si zavrtěla hlavinkou a tím pro sebe tento komentář ukončila. (Já přece něco takového néumím, a taky s kým, že).
No, plynul čas, a někteří(ré) jste si všimli(y), že tu a tam neodolám vzpomenout nějaké přiléhavé babiččino úsloví, přísloví, lidové rčení... pak ta vzpomínka na film - seriál s dokonalou Růžičkovou a Zindulkou, a červíček zahlodal a semínko zasadil...
Povedlo-li se trochu nebo ne, nevím; mně je tohle tak blízké, že objektivně nekoukám. Snad jsem moc nenudila, a třeba aspoň v odkazech na film a zajímavou brněnskou lokalitu jste něco pro sebe našli...
Dobrý večer a dobrou noc! A zase na přečtenou...
Autor: Leona (cap-art)