joudaweb - časopis Čekanka

Pomalu nám končí meteorologická zima a jak je vidět na obrázku v úvodu, to navzdory tomu v posledních únorových dnech zejména v horských oblastech vypadalo, jako kdyby se najednou rozpomněla, že se nám letos nepředvedla v nejlepším světle, a proto se snaží z posledních sil ještě napravit, co se dá a pokud se vůbec dá.

 

Už jsem to v několika svých článcích zmiňovala, že z ročních období mám podzim a zimu nejraději, ale ta letošní však mezi ně rozhodně nepatří a zůstane zapsána v mých vzpomínkách navždy tím nejtemnějším písmem.

 

Život jde dál a již za pár dnů nastane meteorologické jaro, meteorology pevně stanovené období pro potřeby zpracování klimatologických dat, které potrvá od 1. března do 31. května. Na to opravdové - astronomické - od jarní rovnodennosti po letní slunovrat si ještě pár dnů počkáme. Možná, že i zima ještě vystrčí své růžky... Ale to už snad by ani nemusela!

 

Kromě meteorologického a astronomického jara existuje ještě označení vegetační jaro, které se neřídí časem, ale teplotami, které skutečně nastanou. Začíná tehdy, jestliže průměrné denní teploty vzduchu vystoupí nad pět stupňů Celsia. Vegetační jaro se neurčuje podle kalendáře, ale podle toho, jak se začínají probouzet k životu rostliny. Sice jsme před pár dny měli již denní teplotu jako někdy v květnu, tak přesto asi ještě nenastala ta správná doba, i když tráva se pomalu začíná zelenat a v pražské zoologické zahradě se již probudili ze zimního spánku svišti, někde také syslové, což má být podle legendy neklamným znamením, že jaro je již blízko...

 

Než však to meteorologické jaro vypukne, máme ještě jednu zajímavost, kterou nám kalendář připravil. Protože letošní rok má na konci svého číselného označení dvojčíslí dělitelné čtyřkou, tak po čtyřech letech máme opět přestupný rok a únor s dvaceti devíti dny. Proč tomu tak je, sahá až do roku 46 př. n. l., kdy přijali Římané na pokyn Julia Ceasara nutnost prodloužit rok o 24 hodin, aby se vyrovnal časový rozdíl mezi kalendářním a tropickým rokem, což je období od slunovratu do slunovratu, během něhož se vystřídají všechna roční období. V 16. století potom učinil kalendářní reformu také Papež Řehoř XIII., jehož Gregoriánský kalendář platí i v současnosti. Je složitá ta astronomie...

 

Nicméně 29. únor je považován za zajímavý den, jakýsi bonusový den přestupného roku. V prvé řadě je zajímavý pro ty, kdo mají tento den zapsán ve svém rodném listu. Záleží pak na nich, kdy své narozeniny oslaví, zda 28. února či 1. března. Někteří možná po všechny tři dny...

 

Lidem narozeným v tento den dává datum 29. února jistý punc výjimečnosti. Každý, kdo je zná, nikdy na jejich narozeniny nezapomene. Prý jsou to lidé nadmíru inteligentní. Pátrala jsem ve své paměti, ale nevzpomínám si, že bych se setkala s někým nebo o někom, kdo se v onen den narodil, věděla.

 

V tento den má svátek Horymír - je na tom asi podobně jako zrozenci. O jednom Horymírovi vím, osobně jej však neznám, pouze z doslechu mé spolustudentky ze střední školy, jejíž syn to je. Vezmu-li do úvahy ještě vladyku Horymíra z Neumětel, kterého zachránil před popravou jeho věrný kůň Šemík, tak v podstatě vím o dvou... Mimochodem - jedna z ostravských ulic je nazvána Horymírova. Pátrala jsem trochu a zjistila, že např. v Brně, Liberci, Českých Budějovicích také existují. Možná ještě i někde jinde...

 

Jedna zajímavá tradice se váže k poslednímu únorovému dni přestupného roku. Historicky je dáno, že muž žádá o ruku svoji nastávající. Jen v jednom případě tomu může být naopak, a to právě v onen den. Tehdy se dívky mohou osmělit a své nerozhodné partnery přímo o ruku požádat. Nevím, jestli se v našich končinách o této tradici a možnosti vůbec ví, fakt je, že dodnes platí především na britských ostrovech. Kdoví...

 

A ještě jedna zajímavost z historie naší země. Dne 29. února 1920 byla schválena první československá ústava. Ústavní listina Československé republiky byly tehdy přijata po mnohahodinovém jednání a platila až do 8. května 1948.

 

Někde jsem přečetla takové rozverné povídání o tom, že dvacátého devátého února by měl být státní svátek, kdy by se mohlo dělat vše, na co nezbývá čas. Tak nevím, jestli by tento den vůbec stačil...

 

Proč se vlastně přestupný den vkládá právě na konec února. Únor je nejkratší měsíc, a to zas souvisí s tím, že staří Římané, ke kterým sahají počátky našeho dnešního kalendáře včetně názvů měsíců v mnoha jazycích – například v angličtině nebo ve slovenštině – měli začátek roku nikoliv v lednu, ale 1. března, a to z toho důvodu, že Římané zimní období neuznávali, protože se v té době neválčilo, a proto původně měl rok pouze deset měsíců a začínal až od toho března. Později byl ale pokryt celý rok a posledním měsícem byl únor s nejmenším a tedy také proměnlivým počtem dnů, protože přestupný den se tedy podle jejich pojetí kalendáře vkládal prostě a jednoduše na konec roku. V jednom článku jsem to kdysi již uváděla.

 

Vracím se znovu k začátku článku a k 1. březnu - prvnímu dni letošního meteorologického jara. Jak jsem již výše uvedla, ve starém římském kalendáři, který podle pověsti zavedl již Romulus, zahajoval měsíc březen nový rok. Také Slované slavili nový rok v březnu, při jarní rovnodennosti. Jaro bylo odjakživa symbolem nového života. Však je březen také počátkem jarních prací a jarního úklidu, kam se člověk podívá... Pomalu se vracejí ptáci z jižních krajin, aby tu s námi zase přečkali až do podzimu, ráno nás pak probouzejí svým zpěvem a cvrlikáním, havrani se vracejí zpět někam do tmavých severských lesů, aby zase - naopak - v tamním chladném počasí přečkali, než se k nám zase vrátí zpět před příští nadcházející zimou. Na polích a v zahradách začne nebývalý ruch, čímž dojde k opětovnému naplnění pranostiky, která říká, že "na svatého Řehoře - tj. 12. března - čáp letí přes moře a líný sedlák, který neoře". Jen aby v tom veškerém dění zúčastněným nezabránilo další rčení, které říká, že "březen - za kamna vlezem". Tak uvidíme...

 

A protože nejen prací živ je člověk, tak měsíc březen má také několik přívlastků neshodných z oblasti duchovna a duševna, jako je "Březen - měsíc knihy", "Březen - měsíc čtenářů", také "Březen - měsíc internetu" - i když zde to duševno může být upozaděno, nicméně zase kde jinde než na internetu můžeme získat nepřeberné množství informací odevšad, že.

 

Také několik významných dnů si v březnu připomeneme - ale o tom zase někdy příště...

 

*************************

 

Blíží se závěr mého dnešního článku a dnes jej končím jedním významným připomenutím. Sice zpětně, váže se k měsíci lednu, nicméně já jsem si je uvědomila až později, ale snad to nebude vadit.

 

Dne 10. ledna uplynulo třicet let od úmrtí básníka, spisovatele, novináře a překladatele Jaroslava Seiferta, našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu, která mu byla udělena v roce 1984. V té době již byl dlouhodobě hospitalizován a nemohl se převzetí zúčastnit, zastoupila jej jeho dcera. Mám pocit, že tehdy proběhla v televizním zpravodajství krátká reportáž z jeho nemocničního pokoje. Ačkoli to byla velmi významná událost, a troufám si říci, že si nejsem jistá, jak dlouho to bude trvat a jestli vůbec, se ještě něco takového u nás přihodí, tak si rozhodně nezasloužil, aby ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla pouze malá zmínka a ona krátká reportáž.

 

Já mám hodně ráda jeho verše, připomenu jeden z mých prvních článků na Čekance, který jsem napsala u příležitosti stopadesátého výročí úmrtí Boženy Němcové, kde jsem čerpala z jeho básnické sbírky Vějíř Boženy Němcové.

 

Do svých veršů dokázal dát veškerou svou lásku k vlasti a obdiv k její kráse. Nevím, jaký je váš názor, ale podle mě v básni Hora Říp a básnické sbírce Maminka najdeme všechno, co miloval ze všeho nejvíce, vlast, domov a onu bytost, která je symbolem domova a toho nejdražšího a na niž nikdo z nás nikdy nezapomene - maminku...