joudaweb - časopis Čekanka

Máme začátek června, začalo nám meteorologické léto, které potrvá do 31. srpna. Na to pravé - astronomické - si ještě pár dnů počkáme. Na rozdíl od zimy, která letos snad ani zimou nebyla, nás začátek léta trochu zaskočil, ale říká se - špatný začátek, dobrý konec, tak snad bude léto tak, jak má být, a ty noční mrazíky na některých místech a sněhové vločky na nejvyšších našich horách z předcházejících dvou dnů se snad nebudou opakovat, o povodních nemluvě.

 

Hledala jsem informace, proč ta rozlišení astronomických a meteorologických ročních období existují, a zjistila jsem, že to bylo zavedeno pro potřeby Českého hydrometeorologického úřadu z důvodu jednotného zpracování klimatologických dat, která pak slouží pro porovnání stejných období v předcházejících letech a k vypracování prognózy pro období příští.

 

Myslím si však, že my všichni, a když ne všichni, tak určitě velká většina z nás, považuje za počátek ročních období dny jarní a podzimní rovnodennosti a letního a zimního slunovratu - z toho astronomického teda hlediska.

 

Tolik pouze úvod mého dnešního článku a dostávám se k podstatě tématu, které jsem si pro dnešní článek vymyslila. Ten začátek června mě k tomu navedl. Já už jsem to ostatně párkrát v některých mých článcích zmínila, např. připomínám článek "Červen si na svět sluncem svítí? Měl by!" z loňského roku, proč tomu tak je. Máte-li zájem, připomeňte si jej...

 

Po několik let jsem se vždy začátkem června zúčastňovala - jak jsem v tom předcházejícím článku uváděla - na takových výjezdních poradách organizovaných nadřízeným orgánem v různých koutech naší země, které byly pečlivě vybírány, abychom nejen pracovně, i když především pracovně, získali a vyměnili si co nejvíce zkušeností, ale abychom také poznali zajímavá města, místa, památky, kam se někdo případně vůbec nebude mít možnost podívat, protože spousta věcí se za jeden život nedá stihnout.

 

A tak, když byl pořádáním pověřen krajský podnik v tehdejším Západočeském, dnes Plzeňském kraji, bylo vybráno - jak jinak - Chodsko, potažmo Domažlicko a konkrétně obec Babylon.

 

Všichni jistě vědí, pouze připomínám - Chodsko je historická etnografická oblast v okolí města Domažlice a Chodové byla skupina zdejších obyvatel, kteří měli za úkol střežit zemskou hranici mezi Čechami a Bavorskem a potomci Chodů zejména v okolí Domažlic si zachovali do dnešní doby v mnohém svou rázovitost, zejména v kroji a v řeči, což si připomínají při různých místních a regionálních slavnostech, a tím se snaží o uchování místního folkloru, zvyků, aby nebyly zapomenuty pro generace příští, jsou to ty známé Chodské slavnosti, nejvýznamnější kulturní akce na Domažlicku. Ostatně tak tomu je i v ostatních regionech naší země - na Valašsku, Lašsku, Moravském Slovácku, v jižních, východních Čechách, na Vysočině, zkrátka všude...

 

Každý z těchto regionů má svoji historii, která se do současnosti promítá uchováváním typického nářečí, způsobeného prolínáním národností, žijících v těchto oblastech. A to Domažlicko v těsném příhraničí s Německem bylo zcela ovlivněno německou kulturou, která má kořeny v dávné minulosti a národní buditelé a vlastenci museli vynakládat veliké úsilí, aby se jim zde podařilo prosazovat a prosadit českou kulturu a češství vůbec, zmínila jsem se o tom v článku O naší paní Boženě Němcové, a také v článku, ve kterém jsem připomenula Jindřicha Šimona Baara. Božena Němcová, odvážná vlastenka, která šířila češství a českou kulturu v celé naší zemi, právě zde na Domažlicku byla první národní buditelkou, která se snažila v tamních obyvatelích probudit zájem o vymanění se z německého vlivu.

 

Navzdory tomu se některé prvky němectví zachovaly také ve folkloru, mám teď na mysli právě část názvu dnešního článku - ten Taus, německý výraz pro Domažlice. Trochu jsem zjišťovala, proč... Prazáklad pro tento název možná vytvořilo hradiště Tuhošť, o kterém je v historických pramenech zmínka, že zde bylo někdy v 9. - 10. století a postupnými záměnami některých hlásek a zkracováním nakonec z toho zbyl ten Taus. Nebudu opakovat znovu text písně, kterou určitě všichni známe, že "Taus je to německy, Domažlice česky". Zjistila jsem také, že v těsném hraničním sousedství v Bavorsku se dodnes vyslovuje Taust.

 

Připomenu ale ještě jednu, kde se zpívá, že "Domažlice jsou, pěkný městečko, je tam pivovar, dobrý pivečko... atd.". A mohu potvrdit, že text této lidovky je veskrze pravdivý, opravdu tam bylo moc pěkně, to pivo, kterému se tam odjakživa říkalo "kozinovo slzy", jsme však neochutnaly. Když už jsem napsala ten výraz "kozinovo slzy", tak to je taková specialita nejen na Chodsku, ale v celém Plzeňském kraji. Oni říkají např. matčino děti, babiččino buchty, tátovo matka, atd. atd. Ta přivlastňovací zájmena zůstávají nesklonná. To je samozřejmě pouze jeden případ, našlo by se ještě více, např. to nejznámější "hin se hukáže, hdo z nás", apod.

 

Cestovali jsme tenkrát autobusem z Prahy do Domažlic, a tam jsme si udělali přestávku na prohlídku města, než jsme pokračovali do Babylonu. Prošli jsme se historickým centrem města, náměstím, které je chloubou Domažlic. Dominuje mu vysoká věž, je obestavěné renesančními domy s podloubími, pod nimiž byly malé obchůdky mimo jiné i se suvenýry, připomínajícími zdejší region, zejména vyhlášenou chodskou keramiku.

 

Výroba keramiky byla v této oblasti v minulém století hodně rozšířená, a to zejména také proto, že zde bylo naleziště kvalitních hlín k výrobě. Typické pro chodskou, nebo také domažlickou, keramiku byly jednoduché rostlinné motivy, pestré malované květy, žluté klasy na černém podkladu. Nemám z tamějšího pobytu žádnou fotodokumentaci, ale pro zajímavost jsem do úvodu článku vložila, a také zde na tomto místě vkládám fotografii vázy, staré okolo šedesáti let, kterou kdysi ze služební cesty přivezl můj otec, a která se navzdory tak dlouhému času v naší rodině dochovala a dodnes slouží a zdobí...

 

Zmínila jsem tu věž na náměstí. Je to 56 metrů vysoká věž kruhového půdorysu, jejíž zajímavostí je vychýlení o téměř 60 cm, a protože byla přístupná veřejnosti, ještě spolu se dvěma kolegyňkami jsme se rozhodly ji zdolat. Bylo to okolo 200 schodů, které svou výškou určitě neodpovídaly dnešním normám, ale to by ani tak nevadilo, jenže prostor okolo pár schodů těsně pod vrcholem věže byl hodně zúžený, pouze o něco málo širší, než ona nejužší ulička v Praze, o níž jsem také v jednom článku psala. Přiznám se, že jsem byla při jeho průchodu docela stísněná, ale zdolaly jsme to a výhled do blízkého i vzdálenějšího okolí z ochozu věže potom stál opravu za to. Bylo to hodně zajímavé, ale nechtějte vědět, jak nás příští den bolely nohy, než jsme to rozchodily.

 

Babylon, cíl naší cesty, to je poslední obec 8 km od hraničního přechodu Folmava, jednoho z nejdůležitějších - a bylo to opravdu vidět, jedno auto za druhým - dopravních přechodů do Německa. Tak tím směrem jsme teda nešly, ale využily jsme možnosti podívat se trochu po kraji a zejména po stopách Psohlavců Aloise Jiráska, po kraji Jana Sladkého Koziny, podívaly jsme se do Trhanova, bohužel, zámek, kde sídlil Lamminger, byl zavřený, prošly jsme alespoň okolo a pokračovaly do Klenčí pod Čerchovem, jehož nejznámějšími rodáky jsou spisovatel Jindřich Šimon Baar a národní umělec Jindřich Jindřich, hudební skladatel, sběratel chodských lidových písní, etnograf, který se velice zasloužil o rozvoj chodské kultury. Připomínám článek Úsměvné a zajímavé!, jeden z mých prvních článků na Čekance. Doporučuji potenciálním čtenářkám, případně čtenářům, si tamten článek přečíst, v jednom z komentářů tam ještě doplňuji zajímavé - podle mě - povídání o významném - tehdy sovětském - klavíristovi Svjatoslavu Richterovi, kterého jsme měli v hotelu možnost zahlédnout.

 

Nemohu opomenout legendární světoznámou středověkou bitvu, která se v okolí Domažlic odehrála v srpnu 1431, a kde husitská vojska pod vedením Prokopa Holého zde téměř bez boje porazila účastníky křížové výpravy vedené markrabětem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim. Křižáci byli nedostatečně připraveni, nesoustředěni, čehož využilo husitské vojsko a vylekalo křižáky, kteří, když uslyšeli dunění českých vozů a husitský zpěv blížících se husitů, vůbec nepomýšleli na boj a dali se bezhlavě na nezadržitelný útěk. Sám kardinál Cesarini spěchal tak, že tam zapomněl nebo cestou ztratil svůj kardinálský klobouk a v přestrojení za prostého vojáka uprchl.

 

Ztracený Cesariniho klobouk se stal symbolem největšího husitského vítězství. Bitva zůstala natrvalo v paměti národa a na jeho připomínku byl o několik století později nedaleko od Domažlic postaven altán - čtyři sloupy a střecha pokrytá došky symbolizující kardinálův klobouk. Tam jsme se ale nedostali, dověděli jsme se o tom pouze z vyprávění.

 

Pěkně bylo tenkrát v Babylonu, jen bylo málo času a, bohužel, neexistovaly digitální fotoaparáty - škoda. Hodně nových dojmů a získaných vědomostí jsem si tenkrát odvážela domů - jak pracovních, tak i těch ostatních. Je to již dlouhá řádka let, ale mé vzpomínky jsou stále hodně živé, jak se říká - jako kdyby to bylo včera. Je dobře, že jsem se tam mohla podívat, z nejsevernější části naší země až na "samou výspu socialismu a míru", jak nám pověděl - s úsměvem a, měla jsem pocit, že také s trochou nadsázky - jeden z přednášejících. Bylo to na počátku let osmdesátých...

 

*************************

 

Začátkem června jsem začala, stejně tak končím. První den měsíce června je mezinárodním dnem dětí. A protože děti znamenají pro nás všechny radost, štěstí a hlavně také budoucnost, nebude určitě znít jako otřepané klišé, že nejdůležitější pro děti všech zemí je, aby vyrůstaly a žily v klidu a míru. Vidíme, že tomu tak na mnoha místech zeměkoule stále není, a že celosvětové organizace snažící se o zachování těchto atributů mají stále spoustu problémů k řešení. Snad se jednou podaří...

 

Jestliže si však přejeme, aby naše děti byly takové, abychom na ně mohli být hrdí a pyšní, musíme naopak také my, dospělí, jít příkladem a chovat se a jednat tak, aby v nás našly vzor, jak toho dosáhnout...