joudaweb - časopis Čekanka

Možná se mnou budete souhlasit, že spíš než onen citát Fráni Šrámka z jeho Léta by pro to letošní bylo příhodnější označit je za rozmarné, i když z jiného důvodu, než jak o jednom konkrétním létu smýšlel Vladislav Vančura.

 

Máme za sebou meteorologické léto, nejdříve to vypadalo, že bude hodně teplé, ale brzy po začátku srpna se nám ochladilo a pěkných pár dnů to již vypadá na podzim. A těch bouřek a přívalových dešťů jsme si také letos užili. I když to tak nevypadá, zaznamenala jsem informaci, že přesto bylo teplotně nadprůměrné - o nějaký stupínek.

 

Meteorologové však pro ještě pro pár příštích týdnů do konce měsíce září slibují několik teplých a možná i letních dnů. Přiznám se, že než letní vedra je pro mě příjemnější právě období babího léta, tak snad se letos povede... Tento víkend nám již naznačil, jaké by to babí léto mohlo být pěkné, jenže již v příštích dnech má opět přijít ochlazení. Zkrátka jako na houpačce...

 

Přestože letní období zpravidla bývá - nebo by mělo být - klidnější, tak jsme si letos klidné letní pohody moc neužili, a to nemám na mysli jen to počasí, ale jak naše politická scéna tak dění ve světě nám na klidu moc nepřidaly a vypadá to, že se tento stav protáhne i do nadcházejícího podzimního období.

 

Možná mi nebudete věřit můj zážitek z dnešního rána, Při ranní pochůzce jsem najednou zaslechla zvuk podobný havranímu krákorání. Nemohla jsem tomu uvěřit, slyšela jsem správně, na sloupu veřejného osvětlení seděl havran. Zřejmě to byl jeden z těch, kteří u nás přezimují, ale ten jeho hlas a vůbec jeho přítomnost mi připomněly, že už to nebude trvat dlouho a bude jich tady zase spousta jako každým rokem. A kdoví, jestli to nebyl nějaký průzkumník, který přiletěl prohlédnout a vyhlídnout teritorium...

 

Abych se však konečně dostala k tomu podstatnému, o čem dnešní článek bude.

 

Jak jsem uvedla v závěru předcházejícího článku nazvaného Letní, ještě jej chci několika zážitky a informacemi, které se do něj již nevešly, dnes doplnit. A protože jsem letos opět - již po několikáté - v Luhačovicích prožila příjemné chvíle, tak bych se ráda s vámi všemi, kdo můj článek budete číst, s nejzajímavějšími, které jsem tam zaznamenala, podělila.

 

Pár slovy ještě doplňuji své povídání o Leoši Janáčkovi, abych pak navázala na další informace. Jak jsem v článku uvedla, velice rád pobýval v Luhačovicích, měl rád procházky zdejší přírodou a vytvořil zde svá nejznámější díla - operu Její pastorkyňa a Glagolskou mši. Seznámil se zde s ředitelem lázní Dr. Františkem Veselým a jeho ženou Marií, významnou koncertní pěvkyní, jimž se podařilo otevřít Janáčkovi dveře do světa, když prosadili uvedení Její pastorkyně na scéně Národního divadla. Možná jsem to v článku neuvedla zcela jasně, ale ty fotografie sochy Leoše Janáčka, které jsem v článku vložila do galerie, jsem pořídila právě v Luhačovicích poblíž tamního Lázeňského divadla.

 

Marie Veselá je zde známa pod uměleckým jménem Marie Calma. Po boku svého muže strávila v Luhačovicích pouze dvě sezóny, ale stačila na poli kulturním vykonat hodně práce. Zasadila se o vznik lázeňských novin a rozvoj kulturního dění, pořádala koncerty, na kterých také účinkovala, dále různé literární akce, zkrátka veškerou svojí činností zde zanechala svůj nesmazatelný a nezapomenutelný otisk.

 

Na připomenutí její památky byl zde založen Luhačovický okrašlovací spolek Calma se snahou vrátit do lázní někdejší eleganci a společenskou tradici. Od roku 2012 zde tento spolek začal s pořádáním tzv. Kloboukového dne, spojeného s přehlídkou dobových kostýmů, v jehož závěru pak všichni účinkující společně přinášejí květiny k domu, kde Marie Calma se svým mužem žila a je zde umístěna její pamětní deska.

 

V roce 2012 i 2013 jsem se na akci byla podívat a bylo to zajímavé - spojení módní přehlídky v dobových kostýmech s hudebním doprovodem a průvodním slovem doprovázejícím jednotlivé modely a doplněným fragmenty ze života paní Calmy. Pěkné to bylo. V letošním roce se akce uskuteční tuto neděli 7. září. Takže, bohužel, letošní rok jsem se do termínu nevešla...

 

Za připomenutí také stojí, že zde strávila závěr svého života a na zdejším hřbitově je pochována Betty Smetanová, druhá žena Bedřicha Smetany. Je zajímavé, že Bedřich Smetana v Luhačovicích nikdy nebyl.

 

Již tradicí je v Luhačovicích akce pod názvem Akademie Václav Hudečka. Letos se uskutečnil její 18. ročník - poprvé proběhla v roce 1997. Každoročně v létě se do lázní sjíždějí mladí talentovaní houslisté, kteří mají možnost po dva týdny studovat pod vedením houslového virtuosa Václava Hudečka. Nejlepší z účastníků každého kurzu získává mistrovský nástroj a spoluúčast na turné s Václavem Hudečkem. Byla jsem se podívat na zahajovacím koncertu a byl to - jak jinak - zážitek vidět kromě Václava Hudečka ještě také hodně známou harfenistku Kateřinu Englichovou a v jejich provedení si poslechnout skladby Debussyho, Bacha a Mozarta.

 

Také kolonádní koncerty, konající se na volném prostředí lázeňského náměstí nebo kolonády při každém mém pobytu jsem nevynechala. Jejich sledování je příjemně propojeno s přírodou a jako kdyby měl člověk současně dva zážitky - příjemný poslech a příjemné prostředí v okolí - spousta květin, palmy, vzrostlé stromy, nepřehlédnutelný Jurkovičův dům - klenot mezi lázeňskými budovami. A nejen Jurkovičův dům, ale mnoho dalších lázeňských domů bylo postaveno podle návrhu slovenského architekta Dušana Jurkoviče.

 

Já teď trochu odbočím - v článku pod názvem "Morava, krásná zem" jsem se zmiňovala i o Jurkovičových stavbách na Pustevnách v Moravskoslezských Beskydech a na Slovensku. Jednu z nich - Libušín na Pustevnách postihl v letošním roce požár a na jeho obnovu jsou pořádány dobročinné sbírky. Jedna taková byla také v době naší návštěvy - a možná stále ještě je - organizována na lázeňské kolonádě v hale Vincentka.

 

Vedle lázeňských domů mě zaujala také kaplička v těsném sousedství kolonády a Jurkovičova domu. Někde jsem přečetla, že jestliže někdo okolo ní prochází poprvé, pokud si něco přeje, tak se mu jeho přání splní. Nepodařilo se mi však zjistit u místních obyvatel, zda se to skutečně povídá. Pro všechny případy jsem to také zkusila...

 

Nejen budovy a lázeňské domy, také okolní lesy, říčka protékající centrem lázní a květinová výzdoba všude okolo nejen nabízejí, ale přímo vybízejí k procházkám, posezení a ke trávení co nejdelšího času v přírodě. Snažila jsem se a užila toho všeho hodně moc. A spolu se mnou také moje devadesátiletá maminka.

 

Luhačovice jsou čtvrté největší a jedny z nejkrásnějších lázní v naší zemi. Pro jejich jedinečnost podala Česká republika návrh na jejich zařazení na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

 

Pro dnešní článek jsem připravila galerii fotografií, na nichž jsem zachytila všechno možné, co mě zaujalo - jak různé budovy a lázeňské domy, tak květinovou výzdobu, okolní lesy, moderní stavbu kostela, zajímavě řešený kruhový objezd s vodotryskem, říčku a život v ní a na jejím břehu. Snad se Vám budou také líbit. Máte-li zájem, nahlédněte...

 

Na závěr článku jsem si nechala dvě zajímavůstky.

 

Docela často se mi stává, asi to však není jen můj případ, že když se někde objevím několikrát, tak pro lidi, se kterými jednám nebo se setkávám, jsem snadno zapamatovatelná. Tak např. v restauraci, kam vždy chodíme na oběd, se ke mně jedna ze zaměstnankyň pokaždé srdečně hlásí, a letos si mě zapamatovali také v jedné kavárno-cukrárně, kde jsem se párkrát objevila, když jsem kupovala kávu a nějaké hořické trubičky či lázeňské oplatky. To ale není podstatné, co mám teď na mysli.

 

Zajímavé bylo, že když jsem se tam objevila v posledním dni před odjezdem domů, tak jsem se zmínila, že pro letošní rok tam jsem naposled, načež mi jedna z obsluhujících položila otázku "A zkama ste?". Co myslíte, že mi v tom momentě okamžitě přišlo na mysl? Určitě jste to, především skalní čtenářky, uhodly. Vzpomínáte na článek "Zkama si?" paní Hany Horové. V praxi jsem si ověřila, co v něm bylo napsáno.

 

A na samý závěr nabízím k nahlédnutí jednu - pro mě zajímavou - fotografii. Vyplývá z ní, že nejen lidé, ale také lázeňské vily mají svá jména. Jen z toho nápisu nelze poznat, jestli v tom jménu má být velké nebo malé písmeno "J". Můj osobní názor je, že velké, ale nechci být příliš domýšlivá...

 

Takže, milé čtenářky, případní čtenáři, to je již úplný závěr mého dnešního článku. Chce se mi věřit a doufám, že jste jej přečetli až do konce a teď ještě také nahlédnete do galerie mých fotografií. Snad se Vám budou líbit. Pokud ano, budu tomu moc ráda...