joudaweb - časopis Čekanka

Večery jsou dlouhé, probírám se starými fotkami a našla jsem jednu, je tam naše 2.tř.ZŠ - uprostřed trůní důstojná paní učitelka, dodnes si ji pamatuji - pokaždé měla šaty ozdobené nějakou broží - no a kolem ní třiadvacet žaček, snažících se o vážnost.

Ale vzpomněla jsem si na něco jiného. Bydleli jsme tenkrát na takovém typickém maloměstě, ale žilo tam pár šikovných lidí, takže společenský život tam byl docela na úrovni, mimo jiné i poměrně známý pěvecký sbor. Pan sbormistr si usmyslel, že založí ještě dětský pěvecký sbor, a tak vyhlásil konkurs na první středu a čekal.

Měla jsem nejlepší kamarádku Miládku, všechno jsme dělaly spolu, tak i na ten konkurs jsme šly. Když jsem to řekla doma, tak táta prohlásil, že mě naučí novou písničku abych uspěla... Jen musím prozradit, že můj táta byl recesista a vtipálek, který pro nějakou srandičku nešel nikdy daleko. No písničku mě naučil----

Nastal den D - a vypuklo to, všechny holčičky se prezentovaly písněmi typu Vyletěla holubička ze skály, Plavala husička po Dunaji, Běží liška k Táboru a podobně. Přišla jsem na řadu konečně i já, vstoupila na stupínek a spustila to co mně naučil táta.

První sloka té písničky zněla takto: V hostinci na rohu u mola,

dala si čaj nalejt mrtvola a když jí ho dlouho nenesli, utekla na hřbitov se seslí. V podobném duchu se nesly i dvě další sloky, ale paní učitelka odpadla už u prvního dvojverší a pan sbormistr byl bez dechu ještě potom, co jsem to dozpívala. Chvíli bylo ticho, pak se rozchechtal.

Sedl k piánu a požádal mne, abych mu to zazpívala ještě jednou, už s jeho hudebním doprovodem -- no sukces to byl náramný. Já si tyhle podrobnosti pamatuju jen z jeho podání, do sboru jsme byly i s Mili tenkrát přijaté a on mi ten můj vstup na pole hudební scény mnohokrát připomínal.

Vydržely jsme tam až do patnácti let, kdy jsme byly přeloženy mezi dospělé, ale tam nás to už moc nebavilo, přece jen bylo nám 15 a už jsme měly trochu jiné zájmy - nastal čas prvních lásek a malin nezralých. Já jsem tu svoji první velikou lásku zrovna prožívala, jmenoval se Pepa, a když mě vzal poprvé za ruku, tak jsem umírala štěstím..

Ale léta míjela, přišly další lásky, ale vzpomínka na tu první -- vždyť to všechny známe -- ta nevybledne, tu máme pořád někde schovanou. Já jsem se asi před půl rokem dozvěděla, že Pepa zemřel a i po těch letech to tak nějak divně zabolelo.

Můj táta mě v životě zarmoutil a zklamal jen jednou -- když mi bylo 12 let, tak mi umřel... Jsem přesvědčená, že bychom tenkrát spolu ještě hodně ptákovin, srandiček a vtípků vymysleli a realizovali.

Máma byla vážnější, dbala na to, abychom byli důstojná rodina, nikde se neztrapňovali, ale my jsme jí to s tátou pořád kazili.

Tak - kamarádky , vzpomínejme , máme na co ..Já pořád jen doufám , že mi ty tátovy vlastnosti tak trošku zalezly pod kůži.