joudaweb - časopis Čekanka

Jsou spisovatelé, básníci, hudební skladatelé, malíři a řada dalších významných umělců, o nichž stojí za to se u různých příležitostí - zejména životních výročí - stále připomínat, a jejichž dílo tak zůstává stále ve vědomí většiny z nás.

 

V uplynulém týdnu jsme si opět jedno takové připomněli. Dne 9. července uplynulo 180 let od narození Jana Nerudy, básníka, spisovatele a novináře, jednoho z plejády nejznámějších a významných českých básníků 19. století, který si zaslouží vice pozornosti než pouze okrajově se o něm zmínit.

 

Nebudu se zde probírat jeho životopisem, každý si o něm může přečíst ve spoustě článků, které nabízejí různé webové stránky na internetu. Pouze připomenu pár zajímavostí o něm, které možná i vás zaujmou, stejně jako zaujaly mě.

 

Ve druhé polovině devatenáctého století spisovatelé, básníci a další umělci vytvářeli výrazné literární skupiny, z nichž každá měla určité zaměření, ale jedno měli společné. Popularizovat českou literaturu a zajistit její významné postavení v kulturním životě.

 

A tak postupně vznikaly spolky Máj, o několik let později Ruch a po něm Lumír. Každý z těchto spolků se při svém vzniku představil svým almanachem, ve kterém nastínil svůj program a zaměření, a také si podle něj dal svůj název - Májovci, Ruchovci, Lumírovci.

 

První z nich - Májovci - kladli důraz na současný okolní svět, v důsledku jejich působení stoupá vzdělanost lidí, ve svých dílech se zaměřují na sociální politiku, postavení žen ve společnosti, pokrok, zájem o vědecká poznání, touhu lidí po svobodě. Moc se nechtěli vracet do historie, spíše je zajímala současnost a budoucnost ve všech směrech. A jedním z hlavních představitelů generace májové, jak si také říkali, byl právě Jan Neruda.

 

Jan Neruda se narodil v Praze na Malé Straně. Po absolvování gymnázia a několika pokusech o vysokoškolské studium a vystřídání několika různých zaměstnání nakonec zakotvil jako novinář v Národních listech a postupně přispíval i do dalších časopisů. Jeho doménou byly fejetony, je považován za zakladatele tohoto novinářského žánru. Kvůli nim prý stálo za to koupit si noviny.

 

Postupně začal vydávat básnické sbírky svých veršů. Měl široký záběr, pokud jde o jejich náplň - od vyznání svých citů k rodičům přes balady a romance, zamyšlení nad lidskou bídou a ztrátou iluzí, vyjádření jeho vztahu k vlasti až po zamyšlení o vesmíru.

 

Namátkou uvádím pár fragmentů jeho veršů, které mi utkvěly v paměti, a které si se mnou, doufám, také rádi připomenete:

 

Proto mně drahá tak, milá má matička...

Jak to přijde, matičko má, že tak všechno uhodnete...

Táto, proč se kolo nehýbá.

Srdce to lidské, ach bože, přebože, za zlobu móže snad, za lásku nemóže.

Polka jede, polka jede.

Jak lvové bijem o mříže...

Vzhůru již hlavu, národe...

Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu...

 

Báseň Láska, jejíž jeden verš jsem použila pro název dnešního článku, to je jeden krásný verš vedle druhého. A zde uvádím celý její závěr:

 

Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,

přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce -

všechno jsem oplakal, zase se osvěžil -

Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!

 

Mohla bych ještě pokračovat připomínkou dalších básní, uvítám, pokud mě případně někdo doplní zase podle svého názoru.

 

Jan Neruda se narodil v Praze na Malé Straně a prožil zde nejkrásnější období svého života, dětství a mládí. Jeho vztah k tomuto místu se odrazil také v jeho nejznámější próze s názvem Malostranské povídky. Toto jeho dílo věrně postihuje atmosféru Malé Strany ve druhé polovině 19. století, a to jejího prostředí i obyvatel. První povídka Týden v tichém domě inspirovala režiséra Jiřího Krejčíka k její filmové adaptaci. Byl to jeho filmový debut a podařilo se mu ve filmu zachytit věrně atmosféru Malé Strany, a věrohodně zvěčnil také různorodé typy lidí tam žijících.

 

Nedivím se Janu Nerudovi, že ono místo tak miloval. Pohled na malostranské domy a střechy z nádvoří Pražského hradu je dechberoucí a nezapomenutelný, a stejně tak i procházka uličkami Malé Strany. Sama jsem ty pocity párkrát zažila, a také jsem se o nich zmínila v článku o návštěvě Prahy spolu s mými americkými přáteli. Máte-li zájem, připomeňte si mé tehdejší vyprávění.

 

Jan Neruda neinspiroval filmaře jen svým dílem, ale také svým životem. Podle fragmentů jeho korespondence s jednou z jeho lásek - spisovatelkou Karolinou Světlou - vznikl scénář filmu Příběh lásky a cti a natočil jej režisér Otakar Vávra.

 

Přestože jeho básnická tvorba byla rozsáhlá, za jeho života nebyla doceněna, uznání se mu dostalo až po jeho smrti. Více byl svými současníky uznáván jako novinář, a to zejména pro jeho fejetony, jichž napsal na dva tisíce, a které byly hodně oblíbené a zveřejnění každého dalšího bylo vždy napjatě očekáváno. Nejznámější z nich jsou dva. První je ten s názvem 1. máj 1890, tenkrát to byla událost veliká, v dnešní době je již všechno jinak. Další z nich má název, který se postupem doby až do současnosti ustálil do často používané fráze, kterou používáme, když si nevíme rady, jak s něčím naložit. Jistě jej znáte, jeho název je Kam s ním - tedy se slamníkem.

 

Jan Neruda měl mezi spisovateli hodně přátel, jeho dlouholetým přítelem byl Adolf Heyduk, žijící v Písku. Zmiňovala jsem se o tom také v jednom svém článku. Neruda se měl stát také kmotrem jeho dcery, ale k tomu, bohužel, nedošlo... Její úmrtí inspirovalo Jana Nerudu k napsání Balady dětské. Nedá mi nezmínit jeden známý verš Adolfa Heyduka, který díky filmu vešel ve všeobecnou známost a je občas také citován. Víte, který? Štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá...

 

Jan Neruda nevedl zrovna spořádaný život. Zůstal starým mládencem, byl proslulý svými láskami, z nichž několik bylo osudových, ale žádná z nich nedopadla dobře. Ve společnosti byl oblíbený, vtipný, často ironický, byl též skvělým tanečníkem, nevynechal žádný z vlasteneckých bálů a určitě si na některých z nich zatancoval i s Boženou Němcovou.

 

Jeho neuspořádaný život a také problémy s alkoholem se postupně značně podepsaly na jeho zdravotním stavu i délce jeho života. Zemřel v srpnu 1891 ve věku 57 let.

 

Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Jako kdyby již jeho příjmení - Neruda - předznamenávalo vše, co se jeho života týkalo. Vzpomínáte na jeden článek, kde jsme se zamýšlely nad dvojicemi slov, která neznamenají navzájem pravý opak. Jedním z takových je dvojice přídavných jmen nerudný-rudný, a když vezmeme do úvahy odpovídající podstatná jména, může nám z toho vyjít třeba i dvojice Neruda-Ruda. To zmiňuji jen tak - mimochodem...

 

Za připomenutí ještě stojí, že chilský básník a diplomat, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1971, Pablo Neruda, použil Nerudovo příjmení jako svůj pseudonym, a to zčásti proto, že to bylo v módě, a také částečně proto, aby skryl svoji poezii před svým přísným otcem, který chtěl, aby se jeho syn zabýval něčím praktičtějším. Později pak tento pseudonym přijal za své oficiální jméno. Zvolil tak proto, že byl velmi okouzlen španělským překladem jeho Malostranských povídek. Pro úplnost - jméno Pablo si vybral podle jednoho z prokletých francouzských básníků Paula Verlaina.

 

Na závěr svého dnešního článku ještě připomínám název básně Jana Nerudy Vším jsem byl rád a dva její verše:

 

první "a čím jsem byl, tím jsem byl rád"

a druhý "čím budu kdy, tím budu rád".

 

Nevím, jak Vy, milé čtenářky a čtenáři, ale já to mám v životě také tak...