joudaweb - časopis Čekanka

Než se vydáme hlavní třídou ven z města a po cestě si prohlédneme zajímavé stavby, podíváme se do dvou bočních ulic, které lemují Výstaviště.

Ulice, která je blíž ke středu města, se jmenuje Tylova. Na začátku 19. století zde byla jen nezastavěná plocha, později cvičné pole hospodářské školy. Úpravy prostoru přišly na řadu před konáním Severočeské průmyslové hospodářské výstavy. Postupně nějaké domy přibyly, ale bylo jich velmi málo. V letech 1927 - 1928 byl na rohu u třídy V. Klementa postaven Okresní dům, jehož vnější plášť vytvořili J. Matějů a I. Toman. Byl postaven pro Okresní úřad a Úřad práce. V přízemí bylo umístěno kino Svět, v kterém se promítaly filmy ještě v 80. letech minulého století. Dnes je zde Kulturní středisko Svět, jak hlásí nápis, ale nevím, jestli funguje, podle omšelého vchodu si myslím, že asi ne. Možná v zákulisí zařizují některé akce, ale jejich činnost se ke mně nedonesla. Rádi jsme v 70. letech chodili do zdejšího kina, bylo malé, ale dobře ozvučené.

V místech panelové výstavby z konce 80. let, která příliš neruší historické stavby kolem Výstaviště, stála dříve pouze vícepatrová vila. Volné prostory byly nejvíce využívány při pořádání boleslavských výstav.

 

Z druhé strany obepíná Výstaviště ulice Husova. I zde, stejně jako v ulici Tylově, je zástavba pouze na jedné straně ulice, na druhé je park. Prohlídku začneme u sokolovny. Naproti ní stojí krásná rohová secesní vila, které se stále říká Meissnerova. Při opravách byla zachována secesní výzdoba. Patřila právníkovi Karlu Meissnerovi, významné postavě předválečné Boleslavi. Mnozí vzpomínají na jeho zásluhy o sportovní využití místních sportovišť a na podporování sportovců ze svých funkcionářských postů v několika organizacích. Sám patřil k vynikajícím sportovcům, ale zapojil se i do práce v odbojové organizaci Obrana národa. Byl spoluzakladatelem místního fotbalového a šachového klubu, předsedou tenisového i akademického spolku Šmilovský. Po jeho zatčení v průběhu 2. světové války zabralo vilu gestapo. Karel Meissner byl umučen v roce 1940 v Buchenwaldu. Dnes je tato nádherná stavba sídlem Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny Škoda.

Zástavba této ulice pochází z 10. a 20. let 20. století. Jak je i dnes patrné, byly to honosné vily, mnohé se secesními prvky. Jednou z nich, a vlastně nejznámější, bylo obydlí, které si pro svou rodinu nechal v roce 1907 postavit zakladatel a majitel automobilky Václav Klement. Již jsem se o domě zmínila v souvislosti se zbouráním Pavilonu umění. Byla to krásná secesní vila, která bohužel dnes již tak nezáří. Velké škody na ní napáchala místní sovětská vojenská posádka, která si v ní zřídila po okupaci v roce 1968 sídlo prokuratury. Rekonstrukce v 90. letech již neobnovila celkovou secesní výzdobu, zůstaly jen malé štukové prvky na sloupech zdobící lodžii.

I Klementův spolupracovník, Václav Laurin, měl v této ulici svou vilu. Z mého pohledu je lépe zachovalá, zdobí ji nejen arkýř, ale členěná fasáda.

Ještě bych ráda vzpomněla na zajímavý secesní dům s věžičkou a bání, který stával na rohu u Výstaviště. Pro špatný stav byl zbořen, dnes je v těchto místech malý kiosek.

 

Nyní se vydáme hlavní třídou Václava Klementa směrem na Kosmonosy. Silnice se začala budovat kolem roku 1825, kdy vzrostla potřeba kvalitních spojovacích komunikací, související s rozvojem profesí, využívajících nových znalostí. Při stavbě této silnice byly zbourány městské středověké brány. Výpadovka z města byla roubena alejí topolů, které radní nechali pokácet, protože podle nich jsou nečisté, drží se v nich hmyz. Nahradily je mladé kaštany. Domy stojící při silnici by se daly spočítat na jedné ruce. Kousek opodál byl založen hřbitov, bylo to prostě za městem. Až v 90. letech 19. století se začalo stavět podél silnice a my se nyní na některé zajímavé stavby podíváme.

Třída Václava Klementa měla několik jmen. Nejprve se jmenovala Liberecká, na přelomu století Kosmonoská, později Mnichovohradišťská a Riegrova. Po válce se jí říkalo třída Rudé armády, po odsunu této rudé armády získala dnešní název.

Když půjdeme kopečkem dolů po levé straně ulice, přijdeme k bývalému sirotčinci, který postavili jako kompenzaci za zbořený Pavilon umění manželé Antonie a Václav Klementovi. Financován byl nadací vzniklou z jejich odkazu. Na ni dohlížel přítel V. Klementa, učitel na mnoha boleslavských školách, účastník II. a III. odboje, Karel Košťál. Měl na starosti vykonání poslední vůle majitele automobilky, dohlížel na výstavbu sirotčince a studentského domova a na rozdělování stipendií žákyním odborné školy pro ženská povolání. V budově byli ubytováni sirotci a byl zde i internát pro nemajetné studenty středních škol. Dnes je zde Komunitní centrum Klementinka, v němž se schází lidé všech generací, ale většinou je využívána těmi staršími. Součástí centra je zahrada s různými možnostmi využití.

 

S Klementinkou sousedí nově opravený secesní dům, který nikdo nepřehlédne. Fasáda je vytvořena podle originálu, který v roce 1908 nechal postavit pro svou rodinu Jan Mandl, inspektor c. k. státních drah a přednosta provozu v Mladé Boleslavi. Skoro všude se tvrdí, že je to rodný dům známé herečky Adiny Mandlové. Ale pravdou spíše bude, že ta se narodila v cukrovaru v Čejetičkách. Nicméně dětství a dospívání prožila v tomto domě. Když její otec zemřel a zůstala zde s matkou a sourozenci, staral se o ně nájemce přízemí. Dům má nyní soukromé majitele a ti opravují nejen fasádu, ale i vnitřní prostory. Mají štěstí, že se zachovala část prvorepublikového zařízení. V bytech jsou původní parkety, schodiště i zábradlí. Adina občas jezdívala za matkou, ale domu se zřekla.

 

Na konci této řady domů bychom mohli odbočit do ulice Boženy Němcové, v které byla v letech 1927 - 1928 postavena Odborná škola pro ženská povolání, kterou navrhl Vladimír Bolech. V té samé ulici postavil Jiří Kroha činžovní domy nazvané “domy vojenských gážistů”. Vojenská posádka se rozrůstala a chybělo ubytování. Kroha získal stavbu bez soutěže, výtky zněly i na přílišnou zdobenost. V roce 1928 byly domy dokončeny. Stavitel zvolil skromnější pojetí, budova má zajímavě řešená okna.

 

O pěkný kus níže, kdysi v polích, se podle projektu Václava Michala začala stavět v roce 1894 Okresní nemocnice. Nejprve měla 90 lůžek, všimněte si, že byla menší než nemocnice vojenská, ale dalšími dostavbami, zejména v 80. a 90. letech, se rozrostla na mimořádný nemocniční kolos Klaudiánovy nemocnice. V době stavby bylo umístění nemocnice velmi kritizováno. Stála nejen u hlavní městské silnice, ale zejména v blízkosti tehdejšího Nového hřbitova, nyní již Starého, který byl založen v roce 1873. Nemocní se totiž ze svých pokojů dívali přímo na místo posledního odpočinku, což jim jistě nezvedlo náladu.

Mnozí z mého seriálu víte, že špitály byly ve městě i dříve. Již od roku 1255 stál u kostela sv. Víta na Podolci. V 16. století založila boleslavská mecenáška Kateřina Militká měšťanský špitál, který zabezpečila i finančně. I jiní movitější občané přispívali na chod tohoto špitálu. K majetku nemocnice do poloviny 17. století náležely - “dědiny od dvoru Vranovského, Vlaškovského, dvě dědiny koupené od Cubinia u Zalužan, 3 kopy záhonů od Slováka, dědina od dvoru Noskovského, 4 louky, chmelnice pod Chlumem, zahrada za Jizerou, dva domy na Podolci, z čehož vycházelo platu 5 kr. 10 gr. a za den sena hrabání 6 gr".

Do vyhnání Českých bratří fungoval skvěle zařízený bratrský špitál na Karmeli, stojící blízko Sboru. U městské šatlavy měli svoji nemocnici i místní Židé. O výstavbě vojenské nemocnice jste si mohli přečíst v minulém díle, ale ani všechna tyto lůžka pro nemocné nemohla narůstajícímu množství lidí stačit.

O tom, že Boleslav potřebuje větší nemocnici, se lidé přesvědčili zejména v roce 1856, kdy řádil tyf. Nemocní byli provizorně umísťovány v prvním patře vojenského špitálu, kde pro ně bylo vyčleněno 20 lůžek. Ale až za 30 let, v roce 1888, rozhodli radní o jejím postavení. Všeobecná nemocnice byla vysvěcena děkanem Čtyrokým 27. října 1895. Nejprve se otevřel pavilon chirurgický a infekční, v roce 1910 pro vnitřní choroby. Součástí nemocnice byla i kuchyně, prádelna a mandl, v zadní části prostoru pitevna a márnice, opodál potom kůlny pro sanitky L & K. Až ve 30. letech se přistoupilo k rozšíření nemocnice, protože ta svou kapacitou již dávno nestačila. Po odsunu okupačních vojsk a získání pozemků se přikročilo k další přestavbě a přístavbě nových pavilonů, které již zajišťovaly odpovídající péči nemocným. V současnosti je to velmi rozsáhlá, moderní a výborně technicky zabezpečená oblastní nemocnice, nesoucí od roku 1993 jméno boleslavského lékaře, ale zejména tiskaře, Mikuláše Klaudiána.

Ale kdysi se léčilo jinými prostředky. Některé běžné nemoci, ale i postupy léčby, které se uplatňovaly v 19. století, již naštěstí vymizely. Zimnici a třes celého těla “léčilo” pití vody, ve které kováři kalili železo, nebo vystřelením lístečku se jménem nemocného z pistole. Pak už jen zbývalo nemocnému klečení u oltáře a modlení. Naštěstí tato onemocnění vymizela v době, kdy se vysušily rybníky kolem města.

Žloutenka se léčila leknutím nebo zíráním do kolomaze. Při horečkách se pilo mandlové mléko, které se vyrábělo doma stejně jako dnes. Zbytkem po vyluhování si lidé natírali obličej a ruce, ale ne pro zdraví, ale aby měli jemnou pleť. Bolest v krku se léčila obklady s horkou kaší z uvařených krupek nebo z kůry keřů černého bezu. Krk se také mazal mazem seškrábaným ze zvonových čepů. Na bolest zad platilo mazání sádlem s kostivalem a pošlapávání. K léčebným metodám se stále využívalo pouštění žilou, přikládání nahřátých baněk i pijavic.

K nemocným se nejprve volaly báby. Lidé k nim měli větší důvěru než k lékaři, a také byly levnější. Doktor přišel na řadu, až když všechny léčivé pokusy selhaly. Největší úctě se těšil v polovině 19. století Josef Falta, lékař a porodník, který bydlel na Starém Městě. Na bolest zubů stačil i holič, trhání mu šlo výborně.

Léčilo se i různými potravinami. K vyhnání škrkavek a roupů žvýkaly děti cicvárové semínko obalené v cukru, protože je hodně hořké. Chudokrevné děti pily po lžičkách rybí tuk. Kdo si to mohl dovolit, podával dětem na posílení naškrábané syrové hovězí maso se strouhanou mrkví. Na souchotě bylo nejlepší psí sádlo a na prsa kočičí kůže. Z bylinek mívali lidé nejčastěji doma sušený heřmánek, saturejku, lipový a bezový květ, kopřivy, šalvěj...

 

Pod nemocnicí se rozkládalo velké území nazvané U Svaté Trojice. Pomník stejného jména zdobil nádvoří formanské hospody, která tu stála od nepaměti. Jména se měnila, ale účel zůstával stejný. Napojit koně, občerstvit cestující. Někdy v polovině 19. století se hostinci říkalo Německý dům. Byl častým cílem měšťanů při nedělních procházkách. Pomník sv. Trojice na nádvoří byl nejdříve vysoký jako kaplička, později ho někdo zničil, a někdo obnovil. Menší sošku pak umělec postavil na opěrnou zeď. Lokál zdobil obraz sv. Trojice, který namaloval Josef Košatecký, boleslavský malíř a tvůrce divadelních kulis.

 

Mnozí znají hostinec pod názvem U Nedvídků. Až majitel Slezák ho přejmenoval na “Restaurace Slovanka”. A podle ní se dodnes jmenuje celá oblast, od nemocnice až ke kolejím městské železniční dráhy. Restaurace sloužila zejména dělníkům z továrny, ale i řemeslníkům při stavebním rozvoji v této oblasti až do konce 60. let. Pak musela ustoupit vysokému panelovému domu. Další přibyly vzápětí...

 

Naproti přes silnici se rozkládají budovy patřící automobilce. Nejblíže ke křižovatce pod oblastí je Zákaznické centrum a Škoda Muzeum. První exponáty L & K byly vystavovány ve Sboru českých bratří. K 80. výročí založení továrny bylo postaveno nové muzeum na křižovatce ulic V. Klementa a Husovy. V těchto místech stávala od roku 1885 restaurace Václava Eršila. Nyní se zde místo muzea, pro které byly zrekonstruovány prostory v nejstarší části závodu, nachází Škoda Mezinárodní prodej.

Umístění muzea podél hlavní silnice vedle nejstarších budov, s prosklenými výlohami lákající k nakouknutí, umocňuje význam továrny nejen pro samotné město, ale i pro celý stát. Značku Škoda zná snad každý, rozhodně každému v naší republice přináší užitek. Reprezentativní sídlo nabízející historii, ale i současnost výroby odráží význam továrny v minulých dobách i v těch současných.

Kolekce je rozdělena do tří částí - Evoluce, od nejstarších modelů po ty současné - Tradice, průřez motoristickým sportem a jeho osobnostmi - Preciznost, ukázka restaurování historického vozu. Návštěvu můžete pojmout klasicky, prohlížením nabízených exponátů, nebo interaktivně s využitím moderních technických prostředků. Můžete ji spojit s exkurzí do továrních hal, s průvodcem projet zajímavé výrobní prostory.

Nejstarším exponátem zdejšího muzea je kolo Slavia z roku 1899. Vystaven je i první automobil Voiturette z roku 1906 i auto, které si zahrálo ve filmu Upír z Feratu. Byl to unikát, pro který navrhl T. Pištěk tři různé karosérie, které se střídaly, podvozek pocházel ze soutěžní škodovky. Na návštěvníky čeká více než 300 položek, můžou navštívit i depozitář v prostorách bývalé slévárny. Součástí muzea je i multifunkční sál, kde probíhají produkce pro odborníky, ale i kulturní akce pro širokou veřejnost.

Před muzeem byl v roce 2005 k 110. výročí vzniku mladoboleslavské automobilky a 100. výročí výroby prvního automobilu v Boleslavi postaven pomník obou zakladatelů, jejímž autorem je Michal Moravec. Stojí před halou, kde se skutečně auta a kola vyráběla, tedy před první řadou budov pro tovární výrobu. Předtím byla výroba rozmístěna v menších dílnách ve městě.

 

Přejdeme silnici a jsme u mohutné stavby bývalého hotelu U Bičíků. Postavil jej v roce 1927 Karel Bičík se svou manželkou Boženou. Vedle něj měli svůj dům, součástí hotelu bylo i řeznictví a menší jídelna. Hotel měl 22 pokojů vytápěných ústředním topením, velký lokál pro 50 návštěvníků s kulečníkem a pianem, a výčep pro 26 lidí. Z výčtu je patrné, že to byl jeden z největších boleslavských hotelů té doby. A také velmi významný, postavený na správném místě. V té době se ve městě hodně stavělo, nejen nemocnice a továrna, ale i další obytné domy směrem na Kosmonosy. Dokonce majitelé hotelu uvažovali o propojení s automobilkou, jelikož na stravu a ubytování k nim docházelo nejen vedení, ale i zaměstnanci továrny. Chodívali na vynikající kuchyni i podkováňské pivo, točila se zde i Plzeň. Z továrny docházela pro polévku s bandaskou svačinářka, které nebyla každá desátá porce účtována. Pro majitele aut zde bylo kryté stání a před hotelem benzínová pumpa.

Za války zabrali hotel pro své důstojníky a vojáky Němci. Po nich si ho přivlastnili komunisti. Paní Boženu postavili ke špinavému nádobí a nechali ji splácet půjčku, kterou si na stavbu hotelu s manželem vzali.

 

Nová panelová výstavba i nákupní středisko nad hotelem ostře kontrastuje s protější řadou třípatrových domů, stojících mezi domem Adiny Mandlové a nemocnicí. Jsou unikátní nevšedním zakončením rohovými domy. Dříve bylo v těchto prostorách několik domů s živnostmi souvisejícími s polohou u hřbitova. Bylo zde velké zahradnictví i kamenictví. S hřbitovem sousedí bývalé sokolské cvičiště, o němž jsem již psala. Je dnes jiné, jízdárna a další stavby zmizely, ale stále slouží sportovcům.

 

Nad ním je řada domů, z kterých je nejzajímavější městská knihovna. V článcích o obrození jsem se o počátcích prvních boleslavských knihoven a čítáren zmínila.

Zájem o čtení časopisů i knih byl velký, a tak byla na Staroměstském náměstí otevřena knihovna. Neměla stálé místo, často se stěhovala, až v roce 1909 zakotvila ve škole, kterou již známe, “Pojď sem synu, uč se moudrým býti". V této budově byla již od roku 1897 umístěna čítárna, o kterou se zasloužili boleslavští sokolové. Ti čítárně věnovali celou svou knihovnu, podporovalo ji i město a řada spolků. Jako knihovník zde řadu let působil profesor Zdeněk Kamper. V roce 1920 byla čítárna přemístěna do biskupského konviktu na karmelské území.

Prostory byly pro narůstající množství knih a časopisu malé, knihovna se tudíž přestěhovala do nově postavené Obchodní akademie. To se psal rok 1936, a protože se opět zvětšoval počet knih, čtenářských služeb i počítačových možností, ale i čtenářů a studentů školy, byly opět místnosti malé. A tak se knihovna se všemi moderními službami opět stěhovala, snad naposledy, do nově zbudovaného objektu, který byl přímo určen pro potřeby knihovníků a zejména čtenářů. Budova je to velkolepá, nabízející nejen čtivo, ale i služby, které z velké většiny využívají zdravotně znevýhodnění čtenáři.

 

Poslední krásná stavba, u níž se dnes zastavíme, stojí až daleko za územím, o němž dnes píši. Mezi muzeem, jímž končí ulice před silniční magistrálou a zmíněnou budovou, stojí velikánské nákupní středisko Bondy a autobusové nádraží. Pak už uvidíme nádhernou budovu bývalé Zemské rolnické školy, která se stavěla v letech 1905 - 1906. Dlouho stála osamocená za městem, obklopená zemědělskými pozemky. Postupně kolem ní vyrostly slévárenské závody, které dnes vlastní komplex automobilky. Její osamění mělo své důvody. Kolem ní se rozkládal školní statek s 20 hektary pozemků, které sloužily budoucím zemědělcům. Byla to moderní škola nejen s teoretickou výukou ve třídách a v laboratořích, ale i s praktickou částí, která se zaměřovala na pěstování různých plodin, ale i chovu skotu a využívání zemědělských strojů. Škola měla svůj internát, kuchyni i jídelnu. Učebny byly postupně vybavovány nejmodernější technikou, probíhala zde řada výstav, žáci jezdívali na exkurze a seznamovali se s nejmodernějšími výzkumy v pěstitelství a chovatelství.

Historie rolnického školství se datuje rokem 1882, kdy byla pro studenty postavena škola v dnešní Jaselské ulici (psala jsem o ní v článku Vzpomínání na bratrské mladoboleslavské ulice). Možná si vzpomenete, že po přestěhování školy do nové budovy, o níž nyní píši, získala dům paní Barbora Hoblová, která do něj přestěhovala Spolek paní a dívek, který založila.

V období 2. světové války získala školu automobilka. Po okupaci v roce 1968 ji zabrala sovětská armáda, která zde zřídila divizní ředitelství. Odpuzujícím způsobem zatemnila okna, měla jsem vždy nepříjemný pocit, když jsem stavbu míjela po chodníku na druhé straně ulice. Vybydlená budova byla po odchodu ruských vojáků vrácena automobilce a ta ji zrekonstruovala do podoby, která je téměř stejná, jako na začátku 20. století.

 

A jsme u Kosmonos, města, které píše svou historii od roku 1186 a v mnohých letech ji psalo společně s Mladou Boleslaví. Ale to už je jiná písnička...

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

František Bareš - Paměti města Mladé Boleslavě

Wikipedie

 

Fotografie – staré fotografie jsem dostala od paní Hálové, které tímto velmi děkuji. Nové jsou mé vlastní, místa jsem fotografovala při mých procházkách městem s Jiřinkou v mysli…