joudaweb - časopis Čekanka

O nejdůležitějších a nejznámějších postavách chodících v adventu jsem již napsala. Ale chodilo jich obcemi a městy o mnoho víc. Některé trestaly a strašily, jiné obdarovávaly. Na doplnění a vzpomenutí dob minulých si o některých povíme.

Svatá Lucie, další z postav adventního času, je královnou noci. Zaháněla tmu a přinášela světlo. Jak se dočtete níž, její svátek se posunul, a už tomu tak nebylo. Ale jméno zůstalo a s ním i jeho význam - světlo a zář.

Před svátkem sv. Mikuláše se konávaly mikulášské trhy. Byly výroční a poslední v kalendářním roce, proto i hojně navštěvované. Krásnou atmosféru jim dodávaly linoucí se tóny koled. Nejvíce přispívali k oslavám tohoto dne perníkáři a pekaři, jejich výrobky pak nacházely děti na oknech nebo v nadílce. Trhovci ale prodávali mnoho rozličného zboží. V tomto období hlavně vzácné koření a ovoce, ale i drobné dárky ze dřeva, sušeného ovoce nebo z těsta.

Sv. Mikuláš je nejznámější postavou adventní doby. I dnes obchází převlečený za biskupa domy s rodinami malých dětí, pokud je o to požádán. Tradičně ho doprovází usmívající se anděl a remcající čert.

Den sv. Barbory je 4. prosince. V předvečer jejího svátku obcházejí za šera město mladé dívky oblečené v bílém, se závojem nebo zeleným věnečkem a košíkem plným sladkostí a ovoce, ale také s metličkou. Přijít mezi děti jim umožnil sv. Petr, který spustil z nebe žebříky nebo zlatý provaz, a Barborky po něm slezly na zem.

Advent, to je doba střídmosti a půstu, očekávání radostné události - narození Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti.

Advent a vánoční dny byly nejstaršími církevními svátky, nahradily pohanské oslavy zimního slunovratu. Proto byl 25. prosinec považován za začátek křesťanského roku.

Koncem listopadu, většinou v neděli po svátku sv. Kateřiny, začíná období čtyř neděl před Štědrým dnem, kterému říkáme adventní. Jméno je převzato z latinského adventus, což znamená příchod. Je to období příprav na příchod Spasitele, narození Ježíše Krista. Podle církevního řádu nastává čas zklidnění, rozjímání, očista těla i duše.

Milí čtenáři, v dnešním díle si povíme o dvou ženách, Cecílii a Kateřině, jejichž svátky vykouzlily na tvářích lidí v dřívější době poslední úsměvy radosti u muziky i při posezení s přáteli. Po svátku sv. Kateřiny nastává již adventní postní období.

K adventnímu období patřily neodmyslitelně přástky, tedy schůzky ke společnému předení lnu. Byla to přátelská setkání děvčat, sousedek, sousedů i nápadníků dívek, která se příliš církvi nelíbila. Ale lidé práci potřebovali udělat, podzimní a zimní večery k ní byly ideální. Zpříjemnili si ji vyprávěním a dalšími, dnes bychom řekli, kulturními činnosti, jejichž zásluhou se nám dochovaly české lidové pohádky, pověsti, hádanky a písně.

Den sv. Martina je plný veselí, jídla a odpočinku. Ale je také spojen s koncem hospodářského roku a povinnostmi hospodáře, na druhé straně s radostí čeládky a všech pomocníků, protože jim skončila služba, mohli si odpočinout, a buď prodloužit smlouvu nebo si najít jiné místo.

Myslím, že je důležité znát historii českých Vánoc a lidové zvyky s nimi spojené, předávat je dalším generacím, aby se nepřerušilo spojení s našimi předky. Mnohé naše konání má počátek až v době pohanské, zvyky a obyčeje se posouvají staletími, trošku se mění a přizpůsobují době, ale stále na to prvotní navazujeme.

Milí čtenáři, minulý rok jsem zkusila uspořádat “v mé” knihovně vánoční výstavu, která bývala dříve pravidelně pořádána, a také knihovní akci pro děti. Mé dojmy a průběh jsem popsala, můžete si přečíst. V článku není ale uvedeno, že hned počátkem roku se mi do knihovny přihlásilo pět nových čtenářů, které doprovázelo osm dětí, nebo to bylo naopak? Kdo ví, důležité je, že jsem je v knihovně viděla i během roku.

Milí čtenáři, letošní vánoční příspěvek věnuji hudbě. Chodím každoročně na Rybovu mši, kterou mnoho let uvádějí u nás v kostele. Místní rodák ji pro nás, vděčné publikum, nacvičí spolu se soubory z Mladé Boleslavi. Letos byl kostel tak plný, že mnozí lidé stáli i před ním. Měla jsem pocit, že letošní předvedení bylo výjimečné, hlasy se rozléhaly až mi občas běhal mráz po zádech.

Milí čtenáři, letošní velikonoční svátky mě zastihly v takovém útlumu, že jsem nebyla schopná napsat tradiční článek. Pouze na Jiřinku jsem si udělala čas, na Velký pátek zapálila svíčku a poseděla se vzpomínkou na tuto úžasnou ženu…

Milí čtenáři, na počátku adventu jsem uspořádala v místní knihovně vánoční výstavu. Obnovila jsem tradici, která tu kdysi byla. Zapojilo se pár spoluobčanů, někteří se přišli podívat.

Letos na jaře se k nám již natrvalo přestěhoval z Brna syn. Jeho zaměstnavatel v době kovidové zjistil, že většina jeho lidí může pracovat z domova, a tak prodal dům a v něm i židličku mého syna. Jemu se situace příliš nelíbí, rád docházel ke své židličce, ale co může dělat. Byt vrátil majitelům a postupně se stěhoval k nám. A protože já jsem celé léto marodila, manžel byl také solidární, tak jsme se až na podzim dostali k tomu, abychom velké množství různých krabic a přepravek uspořádali a nalezli pro vše nové umístění a synovi pomohli se “zabydlet”. Z velké části všech zavazadel k nám z Brna cestovali tučňáci, které syn sbírá od dětství.

Milí čtenáři, v záři jsem pořádala exkurzi ve “své veřejné knihovně” pro školní a školkové děti. Hlavní náplní této již druhé letošní akce bylo ukázat dětem knihovnu, seznámit je s provozem, nalákat je knížkami a vyprávěním k pravidelnému čtení a půjčování si knih.

Milí čtenáři, každoročně v čase velikonočním přináším zmínku o symbolech a tradicích spojených se svátky křesťanské církve. Mnohé již bylo napsáno mnou nebo Jiřinkou, která nás opustila na Velký pátek. Stále vzpomínám a je mi smutno…

Zhruba před rokem našel na jihozápadě mladoboleslavského okresu místní občan pohádkový poklad. Vlivem eroze a půdního života kořenů se dostal částečně na povrch, a místní občan, který procházel lesní strání, ho našel. Kdysi v těchto místech vedla cesta, dnes již nikoli.

Milí čtenáři, v minulém díle jsme nakročili směrem ke staré radnici, a dnes namíříme do čtvrti, která bývala nazývána židovskou. Vydáme se tedy na procházku starodávnými ulicemi, i když asi nejsou všechny po celé délce židovské. Čeká na nás pět ulic a jedno náměstíčko, do nějž tyto ulice ústí. Budeme se pohybovat na malém území, ale s bohatou historií, a povíme si o osudech lidí, kterým věru nebylo přáno…