joudaweb - časopis Čekanka

Mont Blanc, neboli v překladu Bílá hora, je nejvyšší hora Alp a západní Evropy, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4807,81 m n. m.

Po východním úbočí Mont Blanku vede visutá lanovka z francouzského Chamonix a

překonává největší převýšení na světě. Dolní stanice totiž stojí ve výšce 1037 metrů n. m. a horní stanice je pak v úctyhodných 3777 metrech n. m. Na vrcholnou vyhlídkovou plošinu ve výšce 3842 metrů se pak dostanete výtahem.

První den ve Francii bylo zataženo a mlhavo. Byla jsem nevyspalá po dvanácti hodinách autem a nálada byla všelijaká. Modlila jsem se, aby zítra bylo lépe. Tím, že bylo zataženo, tak vrchol Mont Blanc nebyl vůbec vidět. Šli jsme se podívat na lanovku, kterou jsme chtěli vyjet k vrcholu hory. Trochu mě překvapilo, že skoro všechny termíny byly obsazené. Takže jsme hned koupili lístky, které sice byly až na sobotu, ale aspoň jsme se měli na co těšit. A hlavně jsme udělali dobře, protože bychom je pak zřejmě nepořídili. Každý den totiž tabule hlásila, vyprodáno. Informovanost na internetu ohledně lístků na lanovky nebo vláček, kterým se dostanete na ledovec Mer de Glace (který jsme díky špatné informovanosti neviděli), byla nulová, a já jsem tím byla hodně zklamaná a zaskočená. Takže pokud se někdo chystáte na Mont Blanc nebo na Mer de Glace, doporučuji si lístky koupit předem. Dalším zklamáním pro mě bylo, že jsme chtěli vyjet lanovkou k jezeru Lac Blanc, ale bohužel lanovka nejezdila. A opět nikde žádné informace, proč nejezdí nebo kdy bude jezdit.

Bydleli jsme ve francouzském Chamonix a náš apartmán měl balkon s výhledem na Mont Blanc, takže nádhera. Když jsem se druhý den probudila do krásného slunečného dne, moje nálada byla neskutečná. Konečně jsem měla možnost vidět, kam až Bílá hora sahá, a bylo to vážně až do nebe! Prošli jsme si městečko, kde bylo všechno příšerně drahé a plné turistů. Neodolala jsem a šla jsem do kavárny, kde jsem si koupila pravý francouzský croissant, který byl trošku jiný, než ty u nás. Ochutnala jsem i bagety, a musím říct, že lepší pečivo jsem nejedla!

Další den jsme se chtěli podívat k jezeru Lac Blanc. Tím, že lanovka nejezdila, vydali jsme se po svých, ale až na vrchol jsme nedošli. Něco nachozeno mám, ale těsně před odjezdem jsem měla problémy se zády, takže jsem zvolila „lehčí“ túry. Vůbec mně to ale nevadilo, protože i tak byly výhledy úžasné! Není totiž nic krásnějšího, než když se podsadíte do trávy, a díváte se na na hory, které mají bílé čepice a sahají až do mraků. Obloha je tak modrá, že z ní bolí oči. Slunce hřeje, až pálí, a pak foukne vítr, který na vás dýchne ledovým dechem z ledovce. Tohle je zkrátka terapie k nezaplacení!

Byli jsme se podívat i ve Švýcarsku, na modrozelená jezera, která jsme objevili úplnou náhodou, když jsme se na jedné benzínce stavili na kafe. Do jednoho jsem smočila aspoň ruku, a bylo pěkně studené, ale taky krásně čisté a modré. Foukal tam silný vítr, ale i tak se našlo pár otužilců, kteří se v jezerech koupali.

Když jsme se v sobotu konečně ocitli v lanovce, která nás měla vyvézt nahoru, měla jsem docela obavy z toho jak to zvládnu. Dělá se mi špatně i z houpačky, a když jsem viděla, kolik lidí se mačká do jedné lanovky, tak úplně nejlíp jsem se necítila. Naštěstí všude byla otevřená okna a v kabině byl příjemný, čerstvý vzduch. V mezistanici jsme si chvilku počkali na druhou lanovku, a tak jsme měli možnost vidět krásné výhledy. Všude okolo lítali ptáci a poposedávali na železných konstrukcích lanovky. Já jsem byla hlavně zvědavá, jak na mě budou 3842 metrů nad mořem, působit. No, musím říct, že když jsme všichni vystoupili na Aguille du midi - konečná stanice, nejeden člověk měl problém s dechem. Já jsem na tom byla podobně, a hlavně vyjít pár schodů bylo najednou docela náročné. Sice jsem se brzy adaptovala, ale motání hlavy a celkovou slabost jsem cítila po celou dobu, co jsme byli nahoře. Všichni, kteří se dostali na osmitisícovky mají můj velký respekt a obdiv! Já bych to nezvládla a určitě bych měla výškovou nemoc.

Abychom se dostali na vyhlídkovou plošinu a nejvyšší bod, museli jsme vyjet ještě kousek výtahem. Vystáli jsme si asi hodinovou frontu, abychom se na plošině mohli vyfotit. Musím, ale říct, že to tam mají dobře zorganizované. Když jste na řadě, dostanete speciální bačkory a dva pracovníci, co to tam koordinují, vám vezmou váš mobil a fotí vás. Vědí, z jaké strany je to nejlepší a hlavně během minuty vám stihnout udělat mnoho fotek.

Po dvou hodinách jsme vyrazili zpět dolů. A i když to tam bylo naprosto úžasné a úchvatné, byla jsem ráda, že jsem dole. Byli jsme tam pět dní, pro někoho se to může zdát málo, ale já jsem si to naprosto užila a hlavně, i kdybych tam byla měsíc, hory by se mně neomrzely.

Hory jsou prostě láska!