joudaweb - časopis Čekanka

Sára, čtyři písmenka, která skrývají všechno, co jsem milovala a miluju. Pro někoho bys byla jen pes, ale pro mě jsi byla všechno. Nejlepší kamarádka, láska a hlavně nejvěrnější tvoreček, který uměl bezprostředně a věrně milovat.

Říká se, co zaseješ, to také sklidíš. Když uděláš něco špatného, ublížíš někomu, všechno se ti vrátí.

Pokud se chceme mít dobře, zažívat jen krásné věci, musíme být sami mírumilovní, milující a šířit okolo sebe jen dobro. Jenže, funguje to tak pro každého?

Pokud má „umění“ ještě nějaké jiné poslání než přinášet krásu, pak je to schopnost zaostření, byť jen chvilkového, díky kterému máme možnost spatřit to, čeho bychom si jinak možná vůbec nepovšimnuli.

CIRO MARCHETTI

Sednout si do svého autíčka a vyrazit si někam, kam se vám zrovna chce, je v dnešní době naprosto přirozená věc. Ale co když nemáte auto nebo řidičák? Pak vám nic jiného nezbude, než si zjistit spojení a vyrazit na vysněný cíl autobusem. Musíte hlídat hodiny, kdy vám to jede zpátky, a vlastně jste tak nějak „svázaní“ časem. Proto je dneska na silnicích tolik aut. Je to zkrátka pohodlnější a hlavně to k dnešnímu životu patří.

Klobouky pro mě vždycky byly ukázkou elegance, ať už u mužů či žen. Já ve svém šatníku žádný nemám a musím se přiznat, že hlavním důvodem, proč mě tento doplněk chybí je ten, že mně nesluší. Možná na to nemám obličej anebo mám křivou hlavu, nebo si zkrátka neumím vybrat správný typ. A věřte, že není jednoduché si vybrat klobouk, který vám sedne. Několikrát jsem si je v obchodech jen tak z legrace zkoušela. A jak to dopadlo? Uslzená smíchy jsem odcházela domů. A bez klobouku!

Existuje mnoho diet, snad by je člověk ani nespočítal. Banánová, 9 denní, dieta pomocí dělené stravy, jogurtová dieta, krabičková, francouzská, mléčná, rýžová, pomerančová, nebo dokonce existuje dieta podle krevní skupiny.

Dieta je z řeckého slova diaita – strava, a je to řízený příjem pokrmů a tekutin za účelem dosažení specifického cíle. Držet dietu určitě zkusil v životě každý z nás. Ať už po vánocích, s příchodem léta, kvůli nějaké nemoci, anebo zkrátka jen tak, ze zvědavosti.

Říká se, že Tarotové karty si vás musejí najít. Mě si jedny našly před pěti lety. Líbí se mi jejich pestrobarevnost, jejich netypická vůně i tvar. Zkrátka, jsou pro mě jako poklad, který si hýčkám.

Co nevidět začne jaro a s ním se probudí i příroda. A jak to tak bývá, tak na jaře začne vše růst a kvést, a to je ten pravý čas vydat se do lesa a na louku, natrhat si mladé bylinky.

Reklamy jsou zkrátka všude! Ať už na billboardech, ve výkladních skříních, v televizi, na internetu nebo v rádiu. Jak moc vás ovlivňují? Přemýšleli jste někdy nad tím? Já ano a vlastně pokaždé, když nějakou vidím.

A je to tu zase! Shánění dárků, pečení, velký úklid, zkrátka takový ten předvánoční shon. Já osobně mám tohle ráda! Ráda se procházím městem, když už je skoro tma a všechny žárovky a světýlka svítí, do toho hrají koledy a na každém kroku je cítit vánoční atmosféra. A pak Silvestr a vítání Nového roku. Jediné co mně vadí, jsou petardy, co tak trápí všechna zvířátka.

Už to tak prostě je. Muži jsou úplný opak žen. Aspoň my ženy to tak vnímáme a naopak muži zase nedokáží pochopit ženy. Proč to tak ale je? Řekla bych, že kdyby tomu tak nebylo, tak by si neměly kamarádky u skleničky vína o čem povídat, stejně tak, jako kamarádi u piva.

Kolikrát za život si umíte říct „jsem šťastná, jsem šťastný!“? A co vlastně štěstí je? Je to jen chvilkový pocit náhlé radosti, nebo je to dlouhodobí stav, kdy se cítíte po všech stránkách spokojeně?

Včera jsem byla s mou kamarádkou nakupovat. Jako každá žena miluju nákupy, nemyslím chození do hypermarketů, ale jen tak se courat po městě a prolézt každý obchod, který nám vstoupí do cesty. Podívat se na šperky, oblečení a botičky. Na ty v poslední době ulítávám úplně nejvíc. Doma jich mám už něco přes dvacet párů a pořád se mi zdá, že jich mám málo! Nechala jsem si na ně udělat speciální botník a každý pár mých bot, má tak své místečko. Ale zpět na začátek.

Máte rádi změny ve svém životě? Já ne, aspoň ne ty velké. Každá větší změna mě totiž rozhodí a dlouho mi trvá, než se dokážu zadaptovat. Asi je to mou povahou, znamením a taky tím, jak se zrovna cítím. Na druhou stranu, taková ta změna, kdy si jdete ke kadeřnici a necháte si udělat nový účes, nebo změníte barvu, je dobrá. Obzvlášť, když vám to někdo pochválí!

„Je věk, ve kterém žena musí být krásná, aby byla milována. A pak přijde věk, kdy musí být milována, aby byla krásná.“

Françoise Saganová

Člověk je jako měsíc - má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže.

Mark Twain

Díváte se rádi na Měsíc? Máte někdy pocit, že když je úplněk, nebo novoluní špatně se vám spí a cítíte se podrážděně? Já mám Měsíc ráda, ráda se na něho občas v noci dívám. Mám ráda ten pocit, když je tma a Měsíc září do tmy, jako velká stříbrná mince. I když nehřeje jako Slunce, je na něm něco magického a tajuplného.

Všichni děláme chyby, jsou přirozenou součástí našeho života. Je třeba si je ale odpustit a jít dále, místo toho, abychom si je vyčítali a neustále mysleli na minulost.

Po přečtení tohoto citátu, jsem hodně přemýšlela, kolikrát jsem někomu něco odpustila, nebo se za něco omluvila. Výsledek byl pro mě doslova šokující! Uvědomila jsem si totiž, že několikrát za den někomu něco odpustím nebo se omluvím. Umíme se omlouvat? Proč je někdy pro nás těžké odpustit nebo říci „promiň“?

Sen, co je vlastně sen a proč se nám sny zdají? Mnohokrát jsem nad tím přemýšlela, už proto, že se mi sny zdají poměrně často. Znám ale i spoustu lidí, kterým se nezdá skoro vůbec nic. Několikrát se mi stalo, že jsem svůj sen zaspala a ráno jsem přemýšlela, co se mi vlastně zdálo. Nevzpomněla jsem si. Určitě každému z vás se někdy stalo, že se mu zdál krásný sen, do toho zvonil budík a vy jste si řekli, ne, ještě nechci vstávat, chci si dosnít sen, co se mi právě zdá. Chci vědět, jak to dopadne. Vrátili jste se zpět do „rozesněného“ snu? Já skoro nikdy.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Jsou o tom natočené různé filmy, napsané knížky a znám lidi, co si o psech dokáží povídat celé hodiny. I já mezi ně patřím. Mám osmým rokem fenku Sáru a zažila jsem s ní spoustu zážitků, jak ty úsměvné tak i ty smutné. Když byla nemocná, nebo když ji napadl vlčák, nebo když jsme přišli na to, že má epilepsii. Když poprvé zaštěkala, byla hrozně roztomilá a divila se, co to z ní vychází za zvuky. Prostě to je člen naší rodiny a patří k nám. Teprve, až když jsem si ji pořídila, tak jsem zjistila, že to rčení je opravdu pravdivé.

Nedávno jsem seděla v jedné kavárně a čekala na kamarádku, až přijde. Vedle u stolu seděly dvě holky a povídaly si. Zaslechla jsem jejich rozhovor, jak jedna druhé říkala, že se dnes příšerně ztrapnila. Přemýšlela jsem, kolikrát za život jsem se ztrapnila já. Přišla jsem na to, že nespočetněkrát!