joudaweb - časopis Čekanka

Bydlím v části obce Písková Lhota, která se jmenuje Zámostí. Kdysi dávno to bylo obráceně, větší a významnější bylo Zámostí, až později se objevily domy patřící nyní k Pískové Lhotě. Když se zastavíme na okraji Zámostí, který je dle mého na křižovatce u starobylé hospody Na Kocandě, a rozhlédneme se kolem sebe, v blízkém okolí vidíme několik obcí, které na sebe navazují. Zámostí plynule přechází v Pískovou Lhotu, kdo to zde nezná, neví, kde naše část končí a které domy jsou již lhotecké. Přes Jizeru můžeme dohlédnout do Krnska, hned za krnským viaduktem už začíná Jizerní Vtelno. Vzdálenosti mezi obcemi jsou tak malé, že skoro zanikají, lidé pendlují mezi jednotlivými obcemi, dobře se znají a tak návštěva lékaře, pošty nebo obchodů končívá příjemným poklábosením. Provedu vás všemi obcemi, jsou zajímavé svou historií. A také vás seznámím s jednou technickou památkou, kterou se může pochlubit Krnsko. Vyprávění našeho kamaráda o stavbě tohoto objektu, které vyposlechl od svých předků, bylo impulzem k napsání mého článku. Myslím, že by mohlo zajímat i vás.

 

Již v nejstarších dobách bylo okolí mého bydliště osídleno slovanskými kmeny. Všechny obce mají úctyhodné stáří, většina je vystavěna nad osadami potulných kočovníků mladší doby kamenné. V nejstarších dobách vypadala krajina jinak než dnes. Lesy byly bílé, tedy listnaté, tmavých – jehličnatých – zde bylo velmi málo. V nižších polohách byly močály nebo travnatá step. Jen pět kilometrů od nás žili mamuti, jak dokazuje nález jejich klů. Z větších zvířat nechyběli nosorožci, medvědi, zubři, losi, sobi, hyeny a divocí koně. Tlupy potulných lovců bydlely pod převislými skalami nebo v jeskyních. Lidé se živili lovem zvěře, chytali je do jam nebo ubíjeli zbraněmi vyrobenými z kostí a kamene. Oheň užívali k ochraně před zvěří i k opékání masa a velmi pečlivě se o něj starali, aby jim vydržel co nejdéle.

 

Později při oteplení klimatu se objevilo více stromů, sníh z ledovců roztával a vody vytvářely řečiště. Z teplejší krajiny odešli současně s pravěkými lidmi mamuti, sobi i losi, větší šelmy vyhynuly. K nám přišli od Dunaje noví lidé, kteří se usídlili při povodí řek. V Pojizeří se našlo mnoho památek na tyto osadníky, různé zbraně, nádoby a sídlištní jámy. Používali kamenné zbraně, ale již broušené, uhlazené a vrtané. Živili se chovem dobytka, pěstovali obilí, pekli chléb, maso nejen opékali, ale také vařili a pekli. Vyráběli nádoby a zdobili je, tkali vlněné látky. To vše se událo v mladší době kamenné. Víme, že již před více jak 5000 lety byla tato oblast velmi hustě osídlena.

 

Ke konci tohoto období k nám pronikly karavany kupců nabízející jantar, sůl, zbraně a šperky. Později na toto území pronikl lid přes nynější Lužici a ze Slezska. Zůstaly po nich žárové hroby a našla se zde i pravěká pohřebiště z doby bronzové-únětické. V roce 1922 byly na pozemku bývalého krnského velkostatku objeveny v hloubce asi 2 metrů v pravidelných vzdálenostech od sebe téměř zachovalé kostry skrčenců, které ležely na pravém boku tváří k východu. U každé hlavy byl velký kámen a některé hroby byly kameny obloženy. Našly se zde i nádoby hruškovitého tvaru, bronzové spony, jehlice a vzácné jantarové šperky. V Jizerním Vtelně byly objeveny předměty ze starší doby bronzové. Byly zde nalezeny střepy neolitických nádob, únětické pohřebiště, lužické sídliště a zbytky bylanské chaty i s domácím zařízením. Místní statkáři, pan Vlasák, pan Charvát a rodina Křováčkova věnovali nalezené předměty muzeu ke zkoumání a k uložení do depozitářů.

 

 

Svou procházku začneme nejdříve v Zámostí, z mého pohledu nejdůležitější obcí. Jméno bylo určeno podle polohy za mostem, který tu od pradávna přetínal Jizeru. Na východní stráni, která lemuje jizerské údolí, stojí zříceniny hradu Starý Stránov. Dnes mu místní říkají Myškův Hrádek. Ale je znám také pod názvy Hrádek nad Zámostím, Hrádek nad Jizerou nebo prostě Hrádek. Z hradu vedla tajná chodba do městečka Zámostí. Byl objeven zbytek chodby a neobvykle veliký sklep zbudovaný ve skále. Nepodařilo se sklepem a chodbou proniknout dál a zjistit, kam chodba pokračuje a co se v ní skrývá.

 

Hrádek byl pevný hrad s hlavním palácem, přirozenou ochranu mu poskytovaly strmé svahy s příkopy. Do dnešních dní se zachovala část zdiva obytného paláce, trochu hradebních zdí a pozůstatky hradního příkopu. Majestátní zbytky dřívějšího gotického hradu jsou zařazeny mezi kulturní památky.

Kronikář Hájek píše, že celý kraj i Hrádek dostal od Boleslava I. Štyrsa za to, že se na jeho přání podílel na vraždě sv. Václava. Měl zde svůj dvůr, ve kterém trávil dny v duševním šílenství a v místě, které se dnes nazývá Čertova stráň, se propadl do země. To je pověst, jisté ale je, že nejstarším držitelem Starého Stránova byl královský služebník Mikuláš z Hrádku, který zde žil kolem roku 1297.

 

Koncem XIV. století se na hradě objevili Pavel a Václav Myškovi. Pavel měl pět dětí, všechny získaly statky v okolí, hlavně ve Vtelně. Otec jim brzy zemřel a sirotky vychovával jejich strýc Václav. Byl nejvýraznějším představitelem rodu, vlastnil několik okolních obcí. Byl příznivcem Mistra Jana Husa, dokonce ho doprovázel na sněm do Kostnice. Po návratu se zapojil do husitského hnutí. Byl velmi významným členem, v roce 1436 podepisoval jako svědek zápis o příměří mezi Petrem z Michalovic na Bezdězu a mladoboleslavskými měšťany.

 

Vlastníci Hrádku bojovali pod velením Jiřího z Poděbrad a v roce 1448 dobyli Prahu. Majitelé se měnili, až byl hrad počátkem XVI. století rozprodán poddaným, kteří si k němu přistavěli své chaloupky, využili samozřejmě kámen z opuštěného hradu. V dnešní době je Hrádek obydlený, tak jako po celou svou existenci. Vždy se našli lidé, kteří si zde vytvořili své útočiště.

 

Asi 100 metrů od hradu můžeme vidět starý židovský hřbitov, nezvykle umístěný ve velmi příkrém svahu. Pohřebiště je neudržováno, ale náhrobky jsou celkem zachovalé. Pohřbívalo se tu od první poloviny 18. století až do roku 1901. Synagoga je přestavěna na rodinný dům. Dochoval se zbytek hebrejského nápisu nad vstupním portálem i část výzdoby v modlitebně.

 

V roce 1556 vymohl Jindřich z Valdštejna povýšení obce na město. Vedla ho k tomu touha po navýšení zisků od řemeslníků a trhovců. Každý kupec musel se svou družinou, která chránila zboží i kupce se zbraní v ruce, platit majiteli Hrádku za ochranu a poskytnutí místa k prodeji svého zboží.

 

V roce 1790 piarista Jaroslav Schaller píše, že Zámostí neboli Zámošť, byl městys, protože na tržišti stál pranýř a opodál šibenice. Leží na levém břehu Jizery, přes kterou je postavený dřevěný most. Obyvatelé byli hlavně obchodníci a řemeslníci. Stará obchodní cesta vedla z Nymburka k Luštěnicím a Strašnovu, odtud se kolem Hrádku stáčela do Zámostí, kde byla velká tržnice a čilý obchodní ruch, protože cesta vedla na Bezděz a k České Lípě. Hrádek nad Zámostím byl postaven na ochranu cesty a mostu přes Jizeru.

 

Ráda bych vzpomněla na místního rodáka, pana Karla Krouského. Narodil se 9. března 1823 v Zámostí, vyučil se mlynářem, tak jako jeho bratr. Bývalo to velice ceněné povolání, vrchnost si jejich služeb považovala. Jejich práce nebyla lehká a bylo nutno k ní mít mnoho odborných znalostí. Mlynáři nemleli pouze obilí, ale stavěli mlýny, pily i všechny vodní stavby. Udržovali břehy řek nebo potoků a stavěli mosty přes vodní řečiště. Podíleli se na výstavbě vodáren, papíren, soukenických a koželužských závodů. Jejich zásluhou se lidé postupně dočkali vody i ve svých obydlích, ale také pomáhali, když voda lidem škodila, zaplavila jim sklepy či domy.

Karel Krouský byl tedy velmi váženým občanem. Ale žil v době, která klidnému životu nepřála. 7. září 1848 byla sice zrušena robota, ale lidé se museli z robotních povinností vykoupit. Kdo neměl dostatek peněz, musel si vypůjčit v bance. Pan Krouský i další vlastenci v revolučním roce 1848 pořádali besedy, kde četli noviny, zpívali vlastenecké písně a seznamovali občany s událostmi v Praze, ve Vídni nebo v Paříži. I v Zámostí se národní garda připravovala na případný boj. Karel Krouský se přátelil s Karlem Havlíčkem Borovským, se kterým se seznámil, když bojoval v Praze na barikádách. Byl několikrát zadržen, vězněn i vypovězen z vlasti.

 

Přímo v Zámostí filmoval režisér Josef Pinkava. V roce 1985 natáčel film Pohlaď kočce uši. Je to hudební komedie pro děti, jedna z epizod se odehrává na fotbalovém hřišti v Zámostí. Dívčí sbor si zde zahrál fotbal s místními kluky. Nepřekvapí výsledek – 19:1 – jediný dívčí gól vsítil sbormistr. A nepomohla ani pomoc nehrajících děvčat, která zpívala Mozartovu ukolébavku. Ve filmu je vidět nejen místní hřiště, ale i silniční most přes Jizeru a jeho okolí.

 

A protože okolí nabízí mnoho zajímavého k vyprávění, zvu vás k dalšímu čtení. Seznámím vás s Pískovou Lhotou, obcí, která leží u hlavního spoje na Prahu a postupně splývá se Zámostím.

 

 

 

 

Knihy a fotografie

 

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

 

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

 

E. Strnad - Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

 

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.