joudaweb - časopis Čekanka

Jednota byla po celou dobu svého působení v jakémsi stavu trpěné existence, záleželo na vrchnosti, zda se bude moci usadit na jejich panství. Dějiny hnutí jsou víceméně dějinami náboženské perzekuce, malá období klidu a snášenlivosti byla vždy přerušena zákazy a pronásledováním. Přesto si její významní členové vydobyli své místo mezi evropskou kulturní elitou té doby. Významně se zasloužili o rozšíření knižní kultury, podporovali vzdělanost a předávali své vědomosti dětem. Jejich škola, to byl klenot tehdejšího školství.

 

V dalších dílech se bude osud Krajířů prolínat s existencí Jednoty bratrské a s dalšími osudy města. Náboženská snášenlivost pánů umožnila rozvoj některých sekt, vzniklých po husitských válkách. Tovačovským se líbily myšlenky Petra Chelčického, na které navázala Jednota bratrská. Vznikla na panství, které patřilo Jiřímu z Poděbrad, někdy v polovině 15. století. Příznivci této církve nechtěli svou víru prosazovat zbraní, ale věřili v Písmo svaté, v lásku k Bohu a k lidem, dbali na pravdu, morálku a prostý život, rozvíjeli český jazyk a vzdělanost.

 

Čeští bratři, jak si členové jednoty říkali, dostali od Tovačovských rozpadlý minoritský klášter, a usídlili se v Boleslavi. Zmírněním svých představ o víře a životě získali mnoho příznivců a ochránců. S jejich pomocí obnovili klášter, vybudovali bratrský sbor, kde se scházeli věřící, špitál, školu, tiskárnu a k budovám i hospodářské zázemí. Místo, které si uspořádali podle svých představ, nazvali Karmel. Název vskutku zajímavý, vyjadřující souvislost mezi pohořím a horou u Nazaretu stejného jména s biblickými souvislostmi, se zdejší horou nebo spíše skálou nad Jizerou, kde se bratři usídlili. Postupně se zdejší bratrská církev stala nejvýznamnější v Čechách. Boleslavi se říkalo „bratrský Řím“, sídlili zde biskupové a působily tu další významné postavy této církve. Mnozí nazývali Boleslav „Jeruzalémem nad Jizerou“ a po celé zemi byli zdejší příznivci známí jako „boleslavští bratři“.

 

Od samého počátku byli čeští bratři pronásledováni, ale přesto se k nim přidalo mnoho lidí ze všech společenských vrstev. Když byli bratři pod ochranou Tovačovských a Krajířů, dařilo se jim dobře. Spolupracovali s majetnými měšťany a finanční prostředky jim věnované využívali při své činnosti. Zapojovali se do veřejného života, šířili kulturu a vzdělanost. Vynález knihtisku jim pomohl rychleji propagovat své myšlenky, tisknout kvalitní knihy, posílat je mezi čtenáře a pěstovat jejich literární vědomosti.

 

Po smrti Jana ze Šelmberka, který dokázal urovnat spory přímo v královských síních, již započalo důrazné pronásledování bratří. Mandát nařizoval uzavřít sbor a ukončit veškerou činnost. Měly být spáleny všechny knihy, učitelé a kněží vydáni k potrestání. Bratři se proto scházeli tajně a kněží se skrývali. Proti bratřím štvali nejen katoličtí páni v čele s králem Vladislavem a jeho manželkou, Annou z Foix, ale i vyznavači víry podobojí. Anna, věrná katolička, nesnášela kališníky ani bratry, považovala je za kacíře, a do českého království proto nikdy nepřijela. Naopak Johanka bratřím velmi pomáhala. Byla z tohoto důvodu nařčena z kacířství, čehož hned využil Albrecht Kolovrat na Lysé, soused Johančina brandýského panství, a začal ničit a krást její majetek. Domníval se, že tak může činit beztrestně, když je Johanka obviněna. Johanka se ale ubránila, na Albrechtův ozbrojený výpad reagovala vysláním své vojenské posádky. Podporu našla i u českých pánů v čele s Vilémem z Pernštejna. Pomáhala jí i jeho manželka Johanka z Liblic a Marta z Boskovic, jejíž otec spolupracoval se Ctiborem z Cimburka při vytváření zákonů a nových pravidel při řízení země. Nakonec získala od krále Vladislava list, který potvrdil její „řádnost“.

 

Nepřátelství sousedů a její pokročilý věk přinutily Johanku, aby podstoupila Boleslav s hradem a všemi vesnicemi, hrad Michalovice, Brandýs nad Labem a Rohozec svému bratrovi, Kunrátovi z Krajku. Poté vstoupila do Jednoty a na správě města se již nepodílela, svůj dlouhý život dožila na boleslavském hradě. Kunrát potvrdil občanům města všechna získaná privilegia, dohlížel na státní správu a cechovní ujednání. Ve své radě měl i zástupce českých bratří, tiskaře Mikuláše Belhu Klaudiána a Jana Lékaře. Na Českobratrském náměstí a kolem areálu Na Karmeli, který se nachází na severozápad od středu města, se začali usazovat členové šlechtických rodů, kupovali domy i pozemky, často vstupovali do panských služeb jako hejtmani nebo purkrabí. Bydlili zde páni z Vantenberka, z Budova, z Harasova a i další.

 

Do města přicházelo mnoho řemeslníků bratrského vyznání a dobře se jim dařilo. Kunrát je rozdělil do nových cechů, spojil kováře a kosaře, zámečníky s nožíři, bednáře s koláři. Spory řezníků s městem, týkající se předražování masa, vyřešil jmenováním osmičlenné komise složené ze zástupců všech městských částí. Řešil i stížnosti na huntýře, což byli lidé, přivážející do města dobytek nebo maso na prodej na tzv. huntech. Stížnosti na nepoctivé prodejce se množily, a proto radní umístili masné a pekařské krámy přímo do budovy radnice, aby na ně mohli lépe dohlížet. Je ale jasné, že všechny se tam vejít nemohli, vždyť ve městě v té době žilo kolem 3000 obyvatel.

 

V roce 1528 Kunrát pozměnil stávající půdorys města. Obyvatelstva přibývalo, Staré Město i předměstí již byla zastavěná. Za hranicemi města se také stavělo, ale méně, protože tito obyvatelé neměli stejná práva jako staroměstští. Se souhlasem krále Ferdinanda spojil Kunrát domy stojící za Svatojánskou a Klášterskou bránou v jedno město. Již to nebylo předměstí, ale Nové Město. Místo hradeb byly zbudovány pouze šraňky, pevné uzávěry na výstupních ulicích z města - ptácký, svatovítský, plazský, kosmonoský a bradlecký. Nové městské části byla udělena živnostenská práva a sobotní svobodný trh. Z mého pohledu je zajímavé, že rozdělení na Nové a Staré Město je stále živé. Doma jsem často slýchávala, dojdi „ na nové město do papírnictví, nebo na staré město do železářství“. Toto zboží, které jsem zvolila pro ilustraci, se prodávalo jak na Novém, tak i na Starém Městě. Pointa je v tom, že jsem Nové Město považovala za nové z důvodu výstavby panelových domů a zbourání starších budov. Až později jsem zjistila, že toto rozdělení je již staré několik století a stále se běžně používá, i když je pravda, že nyní již méně, neboť specializované obchody valem ubyly a není třeba rozlišovat jednotlivé obchody.

 

Mladá Boleslav byla v Evropě považována za velmi vzdělané město. Do Jednoty vstupovali i šlechtici, což dříve, s výjimkou boleslavských pánů, nebylo. Ačkoli Kunrát bratry chránil, docházelo k neustálým sporům, zvětšovala se nenávist a osočování. Kunrát proto odjel do Vídně k císaři s vytištěnou bratrskou konfesí. Doufal, že císař očistí bratry od pomluv, ale nestalo se tak.

 

Klášter, který dostali bratři ke svému užívání, byl založen koncem 13. století, v polovině 14. století ho Beneš z Michalovic přestavěl, ale přesná doba není známa. Jisté ale je, že je to nejstarší stavba v čtvrti posléze zvané Na Karmeli. Husité klášter samozřejmě zničili, čeští bratři přestavěli a používali jako bratrskou modlitebnu až do bělohorských událostí. Během třicetileté války klášter chátral, poté ho získali minorité, postavili v sousedství kostel sv. Bonaventury a stále pokračovali v opravách a přestavbě kláštera až do roku 1767. O pár let později byl minoritský klášter zrušen a budovu dostali piaristé, kteří do ní v roce 1784 přestěhovali své gymnázium a kolej z nedalekých Kosmonos. Školní knihovna čítala asi 6000 svazků a měla by být uložena i s barokními regály ve Státním okresním archívu.

 

Klášter je rozlehlá budova spojená s kostelem sv. Bonaventury. Je střídmého vzhledu, bez zdobených stěn, okna jsou lemována římsami. Nad západním křídlem je hranolová třípatrová věž s cibulovou střechou, která pochází z doby bratrské. V klášteře pobývalo mnoho známých lidí, namátkou jmenuji kronikáře Dalimila, autora veršované kroniky ze 14. století, a Beneše Krabice z Veitmile, souputníka Karla IV.

 

Dnešní kostel sv. Bonaventury byl založen v roce 1675 na místě, kde stával kostel sv. Jana Křtitele. Dál je historie původní a nové budovy stejná jako u kláštera. Také ji zničili husité, přestavěli bratři, využívali ji jako bratrský sbor, minorité budovali a museli opustit. Přišli kosmonoští piaristé, kteří zde působili až do roku 1950, kdy byla kolej zrušena. Kostel sloužil římskokatolické církvi do 80. let 20. století, poté byl uzavřen kvůli špatné statice.

 

Kostel má ozdobnou fasádu, kterou zdobí štuková výzdoba z přestavby v roce 1902. Tři páry oken jsou také ozdobeny štukovými prvky. Průčelí je doplněno římsami a hlavicemi, mezi nimiž býval obraz Madony. Dveře jsou ozdobeny akantovou řezbou a nad nimi je letopočet A. D. 1711. Z kruchty vedou dveře do klášterních chodeb. Sakristie je nová, pochází z roku 1902, od kostela je oddělena kovanými dveřmi, pocházející z doby před stavbou kostela. Klenba presbytáře je zdobená štukovou výzdobou. Uvnitř kostela jsou tři boční výklenkové kaple, kruchta pro hudebníky je umístěna na třech arkádách. V kostele bývalo několik barokních oltářů s výzdobou z dílny kosmonoské rodiny Jelínků, vytvořené kolem roku 1730. Hlavní oltář a oltáře sv. Josefa a sv. Václava byly zdobeny sochami andělů a obrazy s církevní tématikou. U hlavního oltáře stály plastiky svatých – Vojtěcha, Prokopa, Antonína Paduánského a Josefa. Oltář Panny Marie byl portálový s deskovou oltářní malbou matky Boží a znakem hrabat z Bubna. I když byl mobiliář z kostela odvezen, stále na vás dýchá zvláštní energie ukrytá ve zdech. Byla jsem zde několikrát na výstavách i na akademických slavnostech, a vždy to bylo něco mimořádného.

 

Kostel i všechny historické budovy Na Karmeli byly ve velmi špatném stavu, za minulého režimu se neopravovaly, různé firmy je využívaly jako skladiště. Jejich chvíle opětovného zrodu přišla v souvislosti s výstavbou Vzdělávacího centra a Vysoké školy Škoda Auto. Škodovka při stavbě své nové školy zrekonstruovala klášter i kostel. Se školou je klášter propojen podzemní chodbou, kterou se prochází do čítáren a knihoven umístěných v klášteře. Dcera zde studovala, prostředí je velmi příjemné jak uvnitř školy, tak i ve venkovních prostorách. Tradice vzdělávání v tomto areálu, kterou započali čeští bratři, pokračuje dál rekonstrukcí budov a postavením nové školy. V obou historických budovách i v budově školy se nyní pořádají akademické slavnosti, koncerty, výstavy, vzdělávací pořady a divadelní představení.

 

Na prostranství mezi kostelem a školou se nacházejí dvě výklenkové kaple z počátku 19. století. V jedné je značně poškozená barokní freska „Klanění“, v druhé socha sv. Václava.

 

Dnes si prohlédneme ještě jednu stavbu, stojící v přímém sousedství kostela a kláštera. Založil ji v roce 1899 pražský arcibiskup Dr. František Kordač, který svůj život zasvětil vzdělávání kněží. Měl pocit, že je málo českých studentů. Podílel se výstavbě koleje ve Vatikánu i v Praze, realizoval přestavby kněžských učilišť. V mém městě využil prázdnou plochu v bývalém piaristickém areálu a postavil zde biskupský konvikt. Zabezpečil stavbu finančně, chlapci využívali vedlejší kostel sv. Bonaventury. Je to třípatrová neorenesanční budova, mohutný kolos nad Jizerou. Nad průčelím byl nápis „Církvi a vlasti“, dnes je zde "ERRECTUM A.D. 1902"(Postaveno léta Páně 1902). Před hlavním vchodem do budovy se rozkládala zahrada bývalého piaristického gymnázia, jehož budova stojí naproti konviktu. Zahradu využívali studenti, hojně navštěvovali věžičku, v které byl altánek.

 

V roce 1902 byla škola otevřena. Velké učebny byly zařízeny vším potřebným pro vyučování, nechybělo ani moderně vybavené zázemí pro ubytované chlapce, zejména koupelny a kuchyně byly nadstandardní. V budově bývali ubytováni studenti boleslavských středních škol. Ve velkém sále se při různých příležitostech scházely nejen rodiny chlapců, ale i obyvatelé města. Po 1. sv. válce zde byla zřízena obchodní škola, od roku 1958 učňovská škola. Učni se zde učili teoretickou část výuky pro různé podniky. Byla to jediná škola v celém Československu, kde se připravovali na své povolání prodavači motorových vozidel. Od roku 1981 je škola zařazena mezi Střední odborná učiliště a po roce 1989 je zde Integrovaná střední škola, což přineslo řadu pozitivních změn pro studenty.

 

Já jsem tuto školu navštěvovala po dobu pěti let, končila jsem v roce 1980. Ráda na tu dobu vzpomínám, byla to pěkná školní léta, s příjemnými vyučujícími a v celkem krásném prostředí. Připadali jsme si všichni jak pokusní králíci, s naší třídou se zkoušela kombinace vyučení a střední školy. A můžu říct, že dva roky studia při zaměstnání byly opravdu dost těžké. Látka středních škol se nám smrskla do dvou let, navíc jsme normálně chodili do práce, většinou odpoledne, dopoledne jsme trávili ve škole. Ale snad jsme všichni obstáli, maturitní vysvědčení bylo příjemným zakončením nelehkého období. Ale nejvíce ze všeho vzpomínám na cestu do školy, kolem starých historických budov, přes Českobratrské náměstí, kolem sboru, tiskárny i piaristického gymnázia. A vůbec mi nevadilo, že budovy byly omšelé, tehdy ještě neopravené, stejně z nich dýchala zvláštní atmosféra.

 

Vzpomínkou na svá školní léta ukončím mé dnešní putování. Ale z doby bratrské ještě neodejdeme, příště si prohlédneme další budovy v této historické lokalitě. Jsou to památky, které bychom měli znát a hlavně si jich vážit, vždyť sloužily k většímu kulturnímu rozvoji obyvatelstva, a tím vlastně nepřímo i nám. Kontinuita vzdělávání zde pokračuje...

 

Literatura - Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Boleslavští autoři - Mladá Boleslav od minulosti k dnešku

Karel Herčík – Historické perličky z Mladoboleslavska

Karel Herčík – radniční měsíčník Boleslavan - Kapitoly z historie

Sylva Městecká – Boleslavský uličník

Václav František Rudolf - Staré obrázky boleslavské

Tomáš Durdík - Ilustrovaná encyklopedie českých hradů

 

Wikipedie

Fotografie - mé vlastní