joudaweb - časopis Čekanka

A tak nám najednou přibylo neuvěřitelné množství těchto ptáků a spolu s těmi “domácími” zaplnili celý jeden pokoj. Když jsem viděla sbírku pohromadě, napadlo mě, že bych mohla pro děti uspořádat v knihovně výstavu. Říkala jsem si, že takovou sbírku ještě neviděly. Mnohé exponáty jsou nejen krásné, ale umí i skvělé kousky pro pobavení. A protože od nápadu k realizaci není u mě daleko, s chutí jsem počala jednat.

 

 

Přizpůsobila jsem prostory v knihovně, knihy trochu upozadila, stoly rozmístila podle potřeby, na čistou podlahu rozložila koberce a deky, přidala hromadu polštářků. Pouze na jednom koberci tučňáci nebyli, jinak se nacházeli na všem. Na stoly a poličky jsem uspořádala různé předměty k prohlédnutí. Na vše si mohly děti sáhnout, popřípadě vyzkoušet, co umí. Jako dárek jsem si připravila barevné vizitky a malé razítko s tučňákem. Jako vzpomínku na neobvyklou akci si děti i jejich doprovod orazítkovaly své lístky.

 

 

Připravila jsem si i pár slov o tučňácích, několik knížek s fotografiemi z jejich života a s různými zajímavostmi. Nechyběla ani básnička z tvarované obrázkové knížky Okatý tučňák, kterou napsala Ivana Nováková. Veselé rýmy, krásné ilustrace a hýbající se očka tučňáka se dětem líbily.

 

 

Nyní vám nabízím velmi krátký pohled na život těchto krásných ptáků, většinou tučňáků císařských. Různé jiné druhy se mohou chovat trochu odlišně. Možná vás něco málo překvapí…

 

Tučňák je nelétavý mořský pták, fascinující lidi po celém světě. Zatímco létající ptáci mají kosti duté, vyplněné vzduchem, tučňáci je mají plné a těžké. Žijí na jižní polokouli poblíž polárního kruhu, ale některé druhy můžeme vidět i na jihu Afriky. Zatímco tučňáci císařští odolávají mrazivému antarktickému počasí, tučňáci brýloví svádí boj se sluncem jihoafrického pobřeží.

 

Stavba těla tučňáků je dokonale přizpůsobena k jejich potřebám. Křídla mají přeměněna na plovací lopatky, nemohou se složit jako u ptáků. Jsou plochá a široká a fungují jako pádla. Silné nohy jim umožňují měnit směr při plavání. Nejvyšší jsou tučňáci císařští, kteří dorůstají do výšky 135 cm a váhy 45 kg, nejmenší jsou vysocí pouhých 30 cm a váží asi 1,5 kg.

 

Při chůzi působí tučňáci neohrabaně, protože mají nohy posunuté dozadu, a ty je nutí stát vzpřímeně. Pohybují se krátkými kolébavými kroky. Krátký tvrdý ocas používají jako podpěru.

 

Ve vodě jsou naopak mistři. Umožňuje jim to hydrodynamický tvar těla podobný ponorce. Veslují křídly a nohama kormidlují. Neplavou v pravém smyslu tohoto slova, ale létají pod hladinou. Pohybují se rychlostí 6 - 11 km za hodinu, ale zvládnou i 25 km za hodinu. Pod vodou tučňáci nedýchají, délka ponoru se pohybuje mezi 7 - 20 minutami, a mohou dosáhnout až do hloubky 22 metrů. Dýchají při výskocích z vody a zároveň se tím chrání před predátory.

 

Tučňáci jsou jako všichni ptáci teplokrevní. Přežití při velmi nízkých teplotách jim umožňuje silná vrstva tuku uložená pod kůží. Peří mají velmi tuhé, drobné, ale husté. Roste jim ve čtyřech vrstvách nad sebou, připomíná spíš šupiny. Na jednom čtverečním centimetru najdeme 15 per. Barva peří není náhodná. Černé přijímá teplo od slunce a zvyšuje tělesnou teplotu, bílé splývá ve vodě se slunečním zářením, které přichází shora a chrání tučňáky před hlouběji plujícími tuleni.

 

V teplých krajinách se naopak potřebují tučňáci ochladit. Roztahují křídla, čepýří peří a umožňují proudění vzduchu mezi pery. Na línání se musí pečlivě připravit. Peří ztrácejí najednou a protože bez něj nemohou plavat a lovit, předem se vykrmí, aby přežili dobu 2 až 3 týdnů než jim naroste nové.

 

Tučňáci se živí rybami, kraby, chobotnicemi a dalšími mořskými živočichy. Z nich je významný kril, asi 5 cm dlouhý korýš, který je základní složkou potravy nejen pro tučňáky. Ti nemají zuby, ale výčnělky, kterými dostávají potravu do jícnu a vcelku ji polykají. Zahnuté háčky na jazyku slouží k zachycení kluzké kořisti. Při krmení vypijí hodně slané vody. Zbavují se jí nosní žlázou, kterou mají nad očima, a vylučují ji nosními průchody.

 

Tučňáky loví tuleni, lachtani, velryby i žraloci. Lišky nebo hadi se živí mláďaty a vejci. Někteří ptáci, jako například buřňák obrovský, se na malé tučňáky vrhá střemhlav. V přírodě se tučňáci dožívají 15 - 20 let, v ZOO i více než 30.

 

Tučňáci se rozmnožují v době polární noci. V hnízdních koloniích vábí samice hlasitým voláním. Klaní se, tančí, roztahují křídla. Když se samice rozhodnou pro toho svého, objímají se dotykem krků a křídel, volají na sebe, aby se naučili rozpoznávat své hlasy. Pak si ti, kteří žijí v teplejších krajích, staví hnízdo. Potom, co snese samice jedno vejce, odchází, a o vejce se stará samec. Protože tučňák císařský nemůže stavět na ledovci hnízdo, vtiskne vejce zobákem do kožního záhybu, který má mezi nohama a vlastně ho vysedí. Samička se po svém návratu postará o výživu čerstvě vylíhnutého mláděte. Krmí ho vyvrženou potravou ze žaludku. Zesláblý samec se potom vydává na cestu k moři, aby se najedl.

 

Mladí tučňáci, které rodiče ponechají samotné, když odcházejí na lov, se shromáždí do skupin, zahřívají se, švitoří, po dvanácti týdnech ztrácejí chmýří a narůstá jim dospělé peří. Pak opouštějí “školku” a odchází lovit do moře.

Tučňáci jsou společenští ptáci, v hnízdištích jich bývá několik tisíc. Jsou hluční, volají, předvádějí se navzájem, čechrají si peří na souši, ale i ve vodě. Rádi se řadí do řady a postupně seskakují z ledovce do vody. Rychleji se jim to podaří, když sjíždějí po břiše dolů ze svahu. Rádi se vozí ke břehu na vlnách. Tvoří velké kolonie, ale mláďata se s rodiči dokáží vždy najít, pravděpodobně podle hlasu. Tučňáci se zdraví vzájemným otřením zobáku o krk.

 

Nejznámější druhy tučňáků

- Nejmenší, během dne spí nejčastěji v norách, které si vyhloubí, v noci loví na moři. Při lovu vydává volání podobné štěkotu.

- Skalní, mají hřeben z jemného peří na hlavě. Jsou nejrychlejšími chodci ze všech tučňáků, dokáží skákat z kamene na kámen, což jim umožňují drápy na nohách.

- Magellanský, má dva pruhy přes krk a prsa.

- Novozélandský, má bělavé peří pod očima.

- Žlutooký, má žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy k druhému oku, duhovky má oranžovo-žluté.

- Uzdičkový, má černou linku, tedy uzdičku, na hlavě, táhnoucí se od brady k příušní oblasti.

- Patagonský, na rozdíl od ostatních druhů mění svého partnera po každém hnízdění, je žlutě zbarvený na hlavě a krku, má žlutou chocholku na hlavě.

- Císařský, nejvyšší a nejtěžší, celé vyprávění bylo zejména o něm.

 

Závěrem musím říci, že syn usoudil, že si z celé sbírky ponechá několik jemu z různých příčin cenných kousků, a ostatní věnuje dětem. Část z nich si odnesla místní školka, další část jsem uspořádala kolem vánočního stromečku a místní děti si je mohou odnést při návštěvě knihovny nebo vánoční výstavy, kterou jsem poprvé uspořádala. Ale to je již další akce v knihovně, které se místní děti ze školy a školky zúčastní. Bude-li zájem, přinesu opět reportáž…