joudaweb - časopis Čekanka

ve škole s Vojtkem mne zaujalo, je to zachycení času v romantice školních tříd. Je úžasné, že se lidé nakonec o sobě dozví a najdou literární či umněleckou k sobě. Já napřed k přátelům na Pálavu, poté k Vojtkům a nyní k Vám. Paní Táňo, děkuji za příběh a pro Vás krásný den - s květinami od pana malíře.

Zdraví ZW

Kdo se chcete o Julince dozvědět víc, můžete se podívat rovnou na dva televizní záznamy. Tím prvním je dokument z cyklu "Nehasit, hořím": http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1042643646-nehasit-horim/209572233440004/

a druhý "Televizní akademie": http://www.ceskatelevize.cz/porady/10322816274-televizni-akademie-umeni/211563237810001/video/

Teprve dnes při brouzdání na stránkách Čekanky jsem si uvědomila souvislost, že Julie, jejíž povídku jsme si mohli v tomto týdnu přečíst, je dcera právě pana Vojtka, malíře, o němž pojednává tento článek. Jsem to ale nepozora.

Myslím, že zdejší čtenáři mají dostatek fištónu, aby to i tak pochopili :-)

Zdravím v hodině duchů a díky za príma historku!

Ajaj, dopustila jsem se překlepů. To mám z toho, že sedím u počítače v hodině duchu. Takže: fištón je samozřejmě fištrón... a seděla jsem v lavici, nikoli v lavice. Pardon!

Tedy Táňo, to byla kruťárna. Ještě teď s tou holčičkou s puntíkovaným šátkem cítím. Já jsem vždycky byla výtvarné dřevo. Ale vzpomínám na spolužáka Láďu, který se učil prachbídně, ale kreslit, kreslit tedy uměl. No a jednu hodinu nám učitelka zadala namalování nějakého výjevu z právě probíhajícího Závodu míru, přičemž podmínkou bylo, aby výjev znázornil minimálně jednoho cyklistu šlapajícího do pedálů. Seděla jsem v lavice se Zdeňkem, před námi Dana s Láďou... a ten byl ve svém živlu. Závod míru měl bleskově nakreslený a začínal se nudit. No a my zbývající tři ani čárku. A tak se Láďa obětoval a vělice ochotně a hlavně nenápadně nakreslil další tři kresby. Honem jsme si je rozebrali, hlavně tak, aby učitelka pokud možno nic nepostřehla a Láďa se celý týden do další hodiny kreslení těšil z naší vděčnosti. Po týdnu ovšem paní učitelka přilípla na tabuli jako výstrahu čtyři výkresy - byly samozřejmě naše. Láďa byl sice šikovný kreslíř, ale fištónu moc nepobral. A tak všechny čtyři výkresy byly stejné - jako přes kopírák. Čtyři úplně stejní cyklisté, čtyři navlas stejná kola a dokonce i diváci povzbuzující u silnice vypadali jako jednovaječná čtyřčata. Moc těžko se nám tenkrát vysvětlovalo, jak že to s tím naším výtvarným počinem bylo.

Tedy paní Táňo, váš článek mě doslova pohltil. Příběh jste popsala velice poutavě. Děkuji za něj a také za odkaz na stránky pana Vojtka, kde jsem se pokochala jeho krásnými obrázky. :-)

Mimochodem i příběh paní Jiřinky mě zaujal...

moc pěkné vzpomínky. Když jsem panu Vojtkovi tu dávnou historku vyprávěla, samozřejmě si ji nepamatoval a sám se zamýšlel nad tím, co ho tehdy vedlo k vyzvednutí právě toho jednoho výtvarného díla. Připustil i to, že mu bylo toho zjevně zaostalého kluka líto. Ale já se spíš přikláním k domněnce, že ho ta změť barev prostě zaujala proto, že jako jediná se ani nesnažila předstírat snahu zobrazovat nějaké kytky.

A jinak - Jiřinkově se můžete mít jenom Vy. My ostatní pouze jiřinkově :-)

Zajímavý článek. Ono ty myšlenkové pochody učitelů - při vší úctě k panu Vojtkovi i ke všem ostatním kantorům - bývaly - nebo možná i ještě dnes - bývají různé. Čert aby se v tom někdy vyznal.

Mám také jednu vzpomínku - shodou okolností zrovna na předmět kreslení. Na rozdíl od Vás, paní Táňo, já neumím kreslit. Bylo pro mě hodně složité, když můj kdysi

malý syn po mně chtěl, abych mu něco nakreslila - zvládla jsem to vždycky tím nejjednodušším způsobem bez nějakých pohledů bočních, pohledů shora a já nevím jak ještě. Ale vždycky poznal, co jsem vytvořila, takže fajn.

A tak se mi také stalo v předmětu kreslení, že jsme dostali za úkol asi v sedmé třídě něco nakreslit. A já jsem si vymyslila, že nakreslím část okolí mého bydliště - bylo pěkné - kopec, stromy, v kopci bylo vidět kousek železniční trati, za ním hory, je tam zkrátka moc pěkně. A já jsem se tedy snažila. No, a když jsem pak výkres předvedla ve škole paní učitelce, tak při pohledu na něj se vyjádřila, že to vypadá, jako když na Ostravsku kdysi vznikalo uhlí. Taková jsem tedy byla kreslířka.

Váš článek mě evokoval ještě k napsání dalšího příspěvku. Moje maminka byla v době, kdy jsem navštěvovala základní školu, ředitelkou v mateřské škole, která byla situována v budově hned vedle školní jídelny, společné jak pro tu mateřskou, tak i základní školu. A tak se stávalo poměrně dost často, že ještě než jsem přišla k obědu, tak maminka již byla o mých známkách, případně jiných úspěších - neúspěchy snad ani nebyly - informována ještě dříve, než jsem jí stačila poreferovat já.

Možná to bylo i u Vás, paní Táňo, takhle, navíc ta rychlost byla určitě větší, protože naše školní jídelna byla od školy vzdálena asi 15 minut, takže zatímco ti mí učitelé museli do školní jídelny dojít, tak společná sborovna byla ve výhodě.

Takoví jsme tedy kdysi byli.

Tak se mějte také všichni jiřinkově - nebo Jiřinkově?

byly na mém webu jen zkušebně a paralelně byly v provozu jeho původní na jeho vlastní doméně. Poté, co jsme vše odladili, jsme nové stránky dali místo těch původních. Jenom Julinku jsem si nechala u sebe.

Pokud jde o New York, soutěž byla ukončena už před několika lety a návrh pana Vojtka nevyhrál. Holt mají Američani jiný vkus.

zrovna včera jsem po dlouhé době přes joudy zabloudila na stránky pana Vojtka a tím potažmo na všechny novinky. Jednu věc jsem přitom postřehla - že stránky už nejsou na .tkweb ale na .com. Je nějaká změna? Taky by mě zajímalo, jak se věci mají s památníkem pro New York, v jaké je to fázi, jestli náhodou nevíte něco bližšího.

Jinak díky za příspěvek a můj názor je ten, že je nám každému zapotřebí občas taková zkušenost, aspoň pak nepadáme z velké výšky.

Mějte se všichni jiřinkově.