joudaweb - časopis Čekanka

Zcela amatérsky, na mobil a bez ambic na uměleckou kvalitu jsme pro mimopražské, ba i pro ty pražské nafotili naši dnešní vycházkovou trasu. Výjimečně nevedla přírodou, ale naprosto raritně vylidněnými ulicemi našeho hlavního města.

Naše skvělá autorka zajímavých článků Alena mě ponoukla, abych nějak zdokumentovala, jakým že to způsobem tvořím své obrázky vzhledem k tomu, že jsou dělané na počítači. Pokusím se vám o tom tedy sestavit nějaké povídání.

Všem, kteří jste rádi četli články Jiřiny Tabáškové, či kteří jste ji třeba jen obdivovali za její píli a tvůrčí zápal, jsem bohužel nucena oznámit, že jubilejní dvoustý Jiřinin článek zůstane už navždy posledním jejím příspěvkem do Čekanky.

Musím se s vámi neprodleně podělit o dnešní příhodu.

Nejsem pejskař. A mám pocit, že v dnešní době bych se za to měla začít honem omlouvat a svůj „přečin“ ihned a náležitě zdůvodnit, aby mohlo čtenářstvo posoudit, zda si koleduji o označení „nemá ráda psy, tedy nemá ráda ani lidi“, či zda mi budou přiznány nějaké polehčující okolnosti.

Jiřině jsem kdysi slíbila, že když prozradí osudy své tety Fany, jejíž fotografie zdobí obálku Malomocné, na oplátku odtajním postavu muže na obálce Valdemara. Poodhaluji tedy závoj tajemství...

V předchozím článku jsem tak napůl slíbila pár svých veršovacích pokusů ve stylu Plíhalových legrácek. Máte je mít. Předem upozorňuji, že o jejich literárních nekvalitách vím. Skuteční zdejší básníci nechť se necítí dotčeni, není to parodie namířená proti nim. A proč jsem zvolila právě tenhle nadpis? Podle své oblíbené říkanky, jejíhož autora bohužel neznám:

"Holub sedí na střeše a já píšu veršeše."

S jednou či více kamarádkami, s nimiž nás spojuje kromě literárního tvoření ještě spousta dalších věcí, se občas sejdeme na babinec. Potrefeny příchylností k literatuře si dáváme sraz v kavárničce, která je buď přímo na půdě knihkupectví (jako třeba v Luxoru na Václaváku) nebo se nachází alespoň poblíž (v Palladiu "u koně" - nezaměňovat za Václava na Václaváku).

Že dáme seriálu Vyprávěj, který už začal běžet před tolika lety, šanci, jsme se s manželem rozhodli až ve chvíli, kdy jej začali vysílat znovu od úplného začátku.

Při překladu Malomocné jsem se snažila o co největší zachování stylu původního díla. Dokonce jsem nedala ani na doporučení korektorky Hanky a nevypustila některé, podle jejího názoru až příliš citově přebujelé, pasáže.

Prokrastinace. Určitě ten výraz znáte: jedná se o notorické odkládání povinností až po ten nejzazší možný termín. Čím více se onen den D blíží, tím víc člověk hledá neprůstřelné důvody, proč ještě není možné se té povinnosti věnovat a je třeba ji ještě a ještě odložit...

Kamila Krákorová kráčela Kolínem koupit krmivo křečkovi. Kolemjdoucí koukajíce konstatovali: krasavice. Kudrnaté kaštatové kučery, klenuté křivky klasické kytary, kulišácká kukadla, křehká kolena, kouzelné kotníky. Karmínový kabát, kožešinový kulich, krokodýlí kabelka. Kočka!

Před časem jsem Vám ukázala bižuterii, kterou jsem vyráběla kdysi v prehistorii. Tvorbě těchto ozdůbek předcházely dlouhé roky, po které jsem se vyžívala ve výtvarné činnosti všeho druhu.

Nenechte se mýlít, pokud ve Vás název evokuje představu nějakého jídla. Rozhodla jsem se přídat se k autorkám článků pojednávajících o koníčcích ukázkou jedné své prehistorické záliby, jíž jsem se věnovala ve svém mládí.

Dostala jsem od paní Aleny hned celou várku krásných fotek jejích vlastních výrobků. Nejenže si je můžete prohlédnout v galerii, ale navíc nám paní Alena poslala odkaz na stránky, kde najdete těch dobrot pro potěchu oka i žaludku daleko víc.

Ráno 4. června 2013 Vltava v Praze kulminovala. Pro srovnání jsem nafotila podobná místa jako v neděli. Někam jsem se ale už nedostala, například na Kampu. Myslím, že fotky žádný další komentář nepotřebují...

Nečekejte článek na téma povodně v Praze. Reportáží vyšla spousta a nechci ani neumím jim konkurovat. Jen bych se s Vámi ráda podělila o dojmy z dnešní nedělní vycházky kolem Vltavy a nabídla Vám několik fotografií.

Já vím, dojmy z dovolené patří spíš někam do blogu než do časopisu. Ale jste-li takto předem varováni, koneckonců nemusíte článek otvírat a ztrácet s ním čas.

Tuto povídku jsem napsala na objednávku do zamýšlené povídkové knihy na koňské téma, která se nakonec nekonala. Do povídky jsem se pustila brzy poté, co jsem napsala text s názvem "Jak jsem nenapsala povídku o koních". Ačkoli je povídka v první osobě, sama jsem na koni nikdy neseděla a popis zkušenosti z koňského hřbetu jsem si dílem vycucala z prstu a dílem převzala od kamarádky, která kdysi bez valného úspěchu absolvovala výuku jízdy na koni. Kdo jste na koni jako doma, promiňte mi, pokud objevíte, že děj mé povídky je totálně vzdálený realitě.

Z důvodu chronického workoholismu najdu málokdy čas číst blogy či jiné internetové článečky, i když mě na ně upozorní někdo z mého okolí. Jsou ale výjimky, které stojí opravdu zato. Jedna z pilných čtenářek naší Čekanky a spolubesednice z virtuální besedy, paní Alena, má syna. Ten syn se vypravil na výlet do Ameriky a o své cestě si začal psát blog, na který mě paní Alena upozornila. Nahlédla jsem a byla jsem pohlcena. Jednak vtipným a svérázným vyprávěním, jednak parádními fotkami. Samozřejmě jsem hned začala škemrat, že chci tenhle blog jako seriál do Čekanky. Leč posléze zvítězil zdravý rozum, a také lenost přehrávat všechny fotky, a já jsem se rozhodla místo uveřejňování v Čekance odeslat čtenáře přímo ke zdroji tohohle skvělého vyprávění. Jak si jednotlivé díly onoho pomyslného seriálu nadávkujete, už nechám na Vás. A pro ochutnávku, s laskavým svolením autora, ocituji první díl a uveřejním jednu ze zdařilých fotografií: