joudaweb - časopis Čekanka

Všechno to začalo na instagramu. Kdo viděl to srdce rvoucí video na profilu Svoboda zvířat, tak moc dobře ví, o čem mluvím. Já slyšela jenom pár vteřin a rychle jsem překlikla na další. A slyšela, ne viděla. Zvuk je zde velmi důležitý, proto až si ho budete pouštět, zapněte si ho. Právě onen zvuk vám rve srdce. Vlastně jen těm, které nějaké srdce mají, protože takové činy ukazují, že na světě je stále spoustu lidí, kteří se chovají jako monstra.

Tak jsme se tu konečně sešli u dalšího článku po delší časové odmlce. Nebudu se tu omlouvat, na nějakém blogu nějakého markeťáka jsem četla, že člověk by měl psát, když má co říct a když nemá, tak je lepší nepsat, než se snažit napsat něco jenom proto, že musíte. A tak jsem nepsala. Myslím, že vám to ale vůbec nevadí. Možná jste to někteří ani nezaznamenali, že se nějaká odluka vůbec konala.

Víte, jak se to říká: "myslet znamená houby vědět." Myslíte si, že někoho znáte a přitom tomu tak není. Myslíte si, že znáte sami sebe, že přesně víte, kdo jste, kam směřujete a čeho chcete v životě dosáhnout. Chcete být prostě jenom šťastní, ať už to znamená cokoliv, nebo chcete být úspěšní, ať už to znamená cokoliv?

Žádný návod na to, jak žít šťastný a spokojený život, bohužel neexistuje. A kdyby jo, bylo by to příliš snadné, možná by nás to ani netěšilo, na rozdíl od toho, když si každý z nás na to přijde sám.

Dneska nás čeká třetí a poslední část, a sice soudní proces a rozsudek.

V druhé části se vám pokusím vylíčit svědectví podezřelých osob. A příště nás bude čekat třetí a poslední část, ve které bych se ráda zaměřila na soudní proces a rozsudek, i když jste již o něm něco málo četli v první části.

Dnešní článek bude úplně o něčem jiném, než jste ode mě zvyklí. Říkala jsem si, že by bylo fajn, občas se zaměřit i na vážnější témata. Doufám, že se vám to bude líbit. Budu moc ráda, když mi hodíte do komentáře zpětnou vazbu.

Přesně na Valentýna, 14. února 2019, měla premiéru písnička Sestra od české zpěvačky Moniky Bagárové. Kdo jste ji ještě vůbec nezaznamenal, nebo jste na ni narazil jako já, až v roce 2020, tak vřele doporučuji. Je prostě skvělá! Nazpívala ji společně se svou sestrou Natálií Bagárovou.

Ve čtvrtek 5. listopadu jsem v doprovodu svého milujícího taťky vyrazila na takový menší výlet do Prahy. Účel cesty byl jasný – podepsat osmnáct výtisků mojí knížky, nafotit nějaké promo fotog...

Inspirací pro napsání tohoto článku mi bylo zkouškové období, květen-červen 2020.

Letos to bude poprvé, co si budu přát, aby rok 2021 byl lepší než předchozí. Nikdy jsem takové přání neměla. Ani jsem nemusela. Žádný rok pro mě nebyl ničím výjimečný, nedařilo se mi tak moc, že bych si přála zůstat navždy v tomto roce, zároveň nebyl ani tak katastrofální, aby se to nedalo vyřešit, přežít nebo vydržet. Ale rok 2020 je pro mě hodně zvláštní.

Už dlouhou dobu se odhodlávám k sepsání tohoto článku. Byla bych mnohem radši, kdybych žádnou takovou zkušenost neměla, jenže člověk míní a bůh mění. Znáte to?

Já a akné by se dalo shrnout do dvou slov - nekonečný příběh.

Je ode mě víc než fér, abych se s vámi podělila o to, jak dopadl můj předprodej. Celou dobu jsem se vás snažila informovat o průběhu mé knížky, a tak cítím jakousi povinnost, podělit se s vámi o konec. Teď už jen, jestli to bude stejný konec, jako bývá v pohádkách.

Tímto článkem mi dovolte povědět vám něco o mé knize. Vydat knihu je mým největším snem, jak už jsem se zmínila v předchozím článku. A z každého krůčku ke splnění si svého snu jsem měla ohromnou radost. Volala jsem domů svým rodičům a sdílela s nimi všechny novinky. Jsem už prostě taková.

Hned jakmile jsem dostala obálku velikosti A5 do ruky a spatřila oranžový čtvereček s bílou tečkou a pomlčkou uvnitř, došlo mi, že je to od nich. Konečně se to děje. Konečně se můj sen mění ve skutečnost. Nepopsatelný pocit, když víte, že to, o čem jste donedávna jen snili, se za kratičký čas stane skutečností.

Všichni máme nějaké sny. Některé jsou pro nás snáz dosažitelné, o jiných zase jen sníme a doufáme, že se jednoho dne naskytne příležitost nebo zázrak a nám se podaří si svůj sen splnit. Já mám dva velké sny, které si chci rozhodně splnit a na obou dvou už nějakou dobu pracuju.

Dneska, 17. dubna 2020, mi přišla od české pošty výzva k vyzvednutí si doporučené zásilky. Očividně, podle hmotnosti, se jednalo o dopis. Přítel hádal, že to bude možná nějaké psaní ze školy, ale tím jsem si nebyla jistá. Od té doby, co vyhlásila vláda karanténu, takže od 11. března 2020, s námi se všemi škola komunikovala bezkontaktně. A to výhradně přes emaily. Urputně jsem v hlavě přemýšlela, co by to mohlo být. Žádný balíček jsem si v poslední době neobjednávala. I když by mě to velice mile potěšilo, kdyby mi přišel balíček, který jsem si neobjednala.

Seděla jsem vedle Kláry v učebně E1 a čekala na přednášku, když v tom se ve dveřích objevila špinavá blondýnka nakrátko ostříhaná a mávala na Kláru. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem si připadala jako nějaký otravný hmyz, který se vecpal do jejich dvojičky. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Měla jsem si najít vlastní dvojičku, a ne se cpát do jiných dvojiček a dělat z nich trojičky. Jakmile na mě promluvila, pocit vzal za své.

Poslední ročník na střední byl nejtěžší ze všech ročníků, ale bohužel také nejlepší. Vždycky jsem si pro sebe říkala, že budu ráda, až odtamtud vypadnu a půjdu na vysokou a všechno bude tak jiné – nové, okouzlující, snové. Potkám nové lidi, vzniknou nová přátelství na život a na smrt. Konečně si začnu užívat ten studentský život se vším všudy. Ale na jednu stranu jsem musela sama sobě, ačkoliv nerada, přiznat, že mi střední bude sakra chybět.