joudaweb - časopis Čekanka

Zpracováno podle mojí nejnovější knihy „Slavné Češky a jejich blízcí“, kterou dne 1. listopadu 2019 vydává nakladatelství Euromedia. Knihu ilustroval Jiří Filípek.

Tato knížka vám umožní nahlédnout nejen do života šesti slavných českých žen, ale i lidí, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Navíc o všech protagonistech nabízí především méně známé informace, které se obvykle v klasických životopisech nevyskytují.

Dozvíte se například,

Zubní kartáček (následník žvýkacích klacíků a párátek)

Zpočátku odstraňovali lidé zbytky jídla z mezizubních prostor a plaku (zubního bakteriálního povlaku) prsty, nehty, výplachy vodou, ostrými kousky větévek, či dřevěnými nebo kovovými párátky, brky a dokonce i špičatými obroušenými lidskými zuby.

O trápení se zuby se zmiňuje již sumerský text pocházející ze 3. tisíciletí př. n. l., v němž bůh Enki přiznává to, co tak často během historie lidské společnosti konstatovali mnozí smrtelníci: „Můj zub mě bolí“. Samozřejmě i dnes se na návštěvu zubařské ordinace těší jen málokdo, ale v následujících řádcích si ukážeme, že v minulosti na tom byli lidé s problémovým chrupem nesrovnatelně hůře, než jsme my.

V souvislosti s odchodem Karla Gotta se rozvířily debaty o tom, zda bude uložen na Vyšehradský hřbitov. O tom samozřejmě má právo rozhodovat výhradně jeho rodina, ale já chci opravit léta tradovaný omyl, neboli chci ukázat, že Vyšehradský hřbitov není Slavín ani se nenazývá Slavínský hřbitov. Slavín je ve skutečnosti velmi malá část zdejšího hřbitova, nacházející se na jeho východní straně, a tvoří ho 11 metrů dlouhá krypta s ostatky významných českých osobností, a malé návrší se širokým schodištěm a sochami. Nabízím proto mírně upravený text z druhého dílu své knihy „Co v průvodcích o Praze nebývá“, kde se této části Vyšehradského hřbitova věnuji.

Milí čtenáři, dnes vás provedu třídou T. G. Masaryka, jednou z hlavních komunikací procházejících městem a směřujících na Jičín. Ačkoliv jsem původně nezamýšlela do oblastí kolem této silnice zamířit, přece jenom je kolem ní několik staveb zajímavých svou historií a dobře sloužících i v dnešní době. A také si povíme něco málo o dnešní zástavbě, která změnila ráz města.

Občas se setkáváme s popisy soužití zvířat, o nichž bychom nikdy nepředpokládali, že by spolu mohla vycházet. A přesto se jim to daří. Většinou jde o případy, kdy příslušníci jednoho zvířecího druhu chrání nevědomky příslušníky druhu jiného, či si jaksi mimoděk pomáhají navzájem.

Milí čtenáři, v dnešním díle zůstane ještě u Výstaviště. Rozloučíme se s ním procházkou ulicemi, které probíhají podélně. A navážeme na ně třídou Václava Klementa, jednou z hlavních silnic, které Boleslaví procházejí. Tato směřuje do Kosmonos a dál na Liberec, také se jí říkalo od poloviny 19. století Liberecká.

Jde o známou obrovskou kostru známou pod nesprávným názvem „velryba“, která láká velké i malé návštěvníky historické budovy pražského Národního muzea, stojící v horní části Václavského náměstí. Než si tento slavný exponát představíme, předešlu, že plejtvák myšok patří – spolu s velrybou, sviňuchou a delfínem – mezi kytovce, je to savec, neboť je teplokrevný, dýchá vzduch pomocí plic, samičky po ročním těhotenství rodí živá mláďata a živí je mateřským mlékem. Po plejtváku obrovském je druhým největším tvorem na Zemi. Tvrzení, že Národní muzeum hostí velrybu, přežívá z 19. století, kdy se všem kytovcům říkalo velryby; za zmínku možná ještě stojí, že kytovci pohybují ocasem nahoru a dolů, zatímco ryby jím pohybují ze strany na stranu.

Prokop Diviš žil v letech 1696—1765, stal se doktorem filosofie a bohosloví, a působil jako kněz v Příměticích u Znojma. Měl svým způsobem štěstí v tom, že byl členem řádu premonstrátů, jehož členové měli za úkol zaměřovat se na rozvíjení vědecké práce. Zaujaly ho přírodní vědy, a tak nebylo divu, že jeho pozornost vzbudila tajuplná síla, která – jak tušil – dokáže podivné věci. Měl ovšem trochu smůlu v tom, že žil na venkově, kde ještě dlouho panovala nedůvěra ve vše nové a neznámé. Paradoxně mu však příliš nepomohl ani zájem samotné Marie Terezie.

Milí čtenáři, v tomto díle se podíváme na tři krásné stavby, které se nacházejí v jedné ulici téměř vedle sebe. Pouze ta třetí je oddělena krátkou řadou domů. Dvě z nich postavil „boleslavský stavitel“ Jiří Kroha, třetí sloužila od roku 1818 nemocným vojákům.

Zatímco píseň „Kde domov můj“ znají již žáčci základní školy, málo je známo, že svoji hymnu měli i obyvatelé dalších dvou částí českých zemí. Všechny tři mají společné to, že jsou vyznáním lásky k vlasti.

I když v podstatě nikdo z nás nenaslouchá příliš rád jakýmkoliv radám, je zřejmé, že někdy se to přece jen vyplatí. Ovšem musíme si být jisti, že ten, kdo radí, nám má skutečně co říci.

Jako malířka bych se soudě podle červeného slona nejspíš neuživila. Ale dneska nemám v úmyslu se zabývat tím, jak je slon na obrázku zpracovaný. Nýbrž tím, co představuje. Co pro mě představuje.

Když jsem před lety psala knížku o spánku, samozřejmě jsem se nemohla vyhnout snům a snářům. Na úvod přiznám, že zatímco vypovídací schopnosti snů věřím, snářům jsem nevěřila a nevěřím, byť provázejí lidstvo prokazatelně již od 14. století př. n. l.

Nedávno jsem potkala bývalou spolupracovnici. Přesto, že je již v důchodu, vypadalo to, jakoby se jí léta netýkala: nepřibyla jí snad ani jediná vráska, trochu zhubla, byla pěkně nalíčená a měla zajímavý přeliv. Když jsem viděla její naducanou tašku, zavedla jsem řeč na vnoučátka v domnění, že jim právě veze jakési vlastnoručně upečené laskominy – ovšem trefila jsem vedle.

Nedávno jsi oslavila osmé! narozeniny a já u toho nebyla...

Milí čtenáři, v dnešní díle ukončím své mladoboleslavské vlastenecké putování. Naposledy se potkáme se všemi lidmi, kteří ovlivnili život v tomto historickém období. Všichni totiž navštěvovali lázeňské středisko Boží Voda. Byly to lázně v pravém slova smyslu, jak je dnes vnímáme. S koupelemi, lázeňským domem, procedurami, jezírkem, restaurací, s možností pobýt delší dobu nebo se jen projít v lázeňském parku.

Vítám vás u dalšího obrozeneckého dílu. Dnes se podíváme do dvou vlasteneckých podniků a za jejich majiteli. Povíme si něco málo o bálech a o tom, jak se muži (ženy do hodpod nechodily) v hospodách bavili. Oni v nich našli vše, co potřebovali – jídlo, pití, politické i různorodé debaty i kulturní program. Mimochodem, v Boleslavi bylo mnoho hospod, náleven, vináren či hostinců. Jen na Staroměstském náměstí jich bylo v polovině 19. století 31. A to je jen jedno náměstí…

Milí čtenáři, minule jsem psala o novinách a časopisech, dnes budu psát o českých knihách a spisovatelích spojených s Boleslaví. Český vlastenecký rozkvět by nebyl možný bez české knihy. Pomohla připravit alespoň část národa na souboj s mocí a rozvinula duševní obzor čtenářů. Seznamovala je s jazykem, vzdělávala, navazovala na dávné doby bratrské, kdy patřily české knihy k obvyklé výbavě bohatších rodin. Běžně se tenkrát mluvilo česky a většina lidí jazyk ovládala. Dlouhé roky temna končily, nyní bylo nutné vrátit lidem mateřský jazyk. A to byl úkol vlastenců, kteří tak činili různými způsoby. Vydáváním novin a časopisů, knih, pořádáním hudebních a divadelních představení, besídek a spolkových zábav i při obyčejnému posezení v restauracích či hospůdkách.