joudaweb - časopis Čekanka

Milí čtenáři, v dnešním díle dokončíme procházku po Staroměstském náměstí. Celý díl jsem věnovala staré radnici, protože s touto významnou stavbou je spojeno mnoho zajímavého. Od práce radních, soudců a policistů, až po její nádhernou výzdobu. Mnohé jsem o radnici již napsala v předchozích dílech, protože je s ní spojeno dění ve městech ve všech historických etapách. A tak pojďme na radnici..

Chcete ušetřit za dárky? Pokud ano, inspirujte se níže

Ve čtvrtek 5. listopadu jsem v doprovodu svého milujícího taťky vyrazila na takový menší výlet do Prahy. Účel cesty byl jasný – podepsat osmnáct výtisků mojí knížky, nafotit nějaké promo fotog...

Milí čtenáři, v minulém díle jsme došli až k domu U Zlatého čápa. Další zástavba již patří do Železné ulice, a tak odbočíme doleva, a vydáme se cestou, kterou můžeme vidět jen na starých fotografiích a kresbách. Severní část náměstí je dnes úplně jiná. Budova hejtmanství, která jej uzavírala, byla zničena při bombardování Rudou armádou 9. května 1945. Blok domů už nebyl obnoven, a tak dnes končí náměstí ulicí Kateřiny Militké, před níž se rozkládá parčík.

Jistě jste něco podobného zažili sami. Šli jste po ulici a za vámi se odvíjel monolog na téma „poslouchat se musí“, obsahující výčet všeho, co by se mohlo neposluchovi stát. Ohlédnete se po způsobně neodmlouvajícím dítku – a on si tam klidně ťape pes. V duchu se usmějete, ale podvědomě cítíte, že z hlasu oné paničky zněla opravdová úzkost, starost, strach o čísi život. Určitě příliš nepřeháním, že z něj přímo čišela láska.

Vím, že jsem už o říjnových událostech v Mladé Boleslavi psala, ale dostala se mi do rukou publikace, kde jsou nové informace, a tak přidám další článek k tomuto významnému dni. Tentokrát se zaměřím pouze na místní poměry, ty národní jsem popsala v minulé stati, můžete si připomenout, jsou v ní i některé události mladoboleslavské. A tak se vydejme do víru historických okamžiků. Pro přehlednost se mnohde uchýlím k jednoduchému výčtu, tak jak šel čas...

Inspirací pro napsání tohoto článku mi bylo zkouškové období, květen-červen 2020.

U babičky se smí všechno

Autoři knihy: Stanislava Jarolímková, Jan Rosák. Kniha vyšla 3. září 2020

V této knížce nabízíme sto vstupů vybraných z těch, které jsme během šesti let odvysílali v páteční Šťastné cestě Jana Rosáka, jednom z pořadů Českého rozhlasu Dvojka. Vsadili jsme v nich na „neučebnicový“ pohled na historii, takže jsme se snažili přinášet především méně známé zajímavosti, které často nebývá snadné nalistovat nejen v učebnicích, ale ani v encyklopediích. Těšilo a těší nás, že tato setkávání před mikrofonem byla a jsou pro nás příjemně prožitým časem, kdy si povídáme o tom, co nás zajímá. A dvojnásob nás těší, že – soudě podle ohlasu – naše vstupy zajímají často i ty posluchače, kteří ve škole neměli dějepis rádi, a „vycházkám“ do minulosti se obvykle vyhýbají.

Knižní podoba vybraných rozhovorů obsahuje – ve srovnání s odvysílanou verzí – v řadě případů delší a podrobnější texty, neboť v rozhlase jsme museli respektovat danou stopáž. Navíc nabízí řadu ilustrací Jiřího Filípka, při jejichž zadávání jsme se řídili – stejně jako u textů – zásadou: čím méně známé, tím zajímavější.

Pokud vás kniha zaujme, pak vám přeji v její společnosti příjemné chvíle.

Letos to bude poprvé, co si budu přát, aby rok 2021 byl lepší než předchozí. Nikdy jsem takové přání neměla. Ani jsem nemusela. Žádný rok pro mě nebyl ničím výjimečný, nedařilo se mi tak moc, že bych si přála zůstat navždy v tomto roce, zároveň nebyl ani tak katastrofální, aby se to nedalo vyřešit, přežít nebo vydržet. Ale rok 2020 je pro mě hodně zvláštní.

Milí čtenáři, jste jistě odpočati a připraveni na pokračování procházky po východní části Staroměstského náměstí. Minule jsme skončili u Gellnerova domu, který je zajímavý nejen spojením s básníkem Františkem Gellnerem, ale i svou architekturou. Dnes tedy pokročíme směrem k Železné ulici…

Je 12. srpna, svátek má Klára.

Čekanka slaví narozeniny

Milí čtenáři, zvu vás na další pouť po zajímavých domech nacházejících se na Staroměstském náměstí. Tentokrát se vypravíme východním směrem a začneme opět pod podloubím. Uvidíme, kam nás nohy donesou, kde se zastavíme a odpočineme si, aby nás cestování neunavilo…

Už dlouhou dobu se odhodlávám k sepsání tohoto článku. Byla bych mnohem radši, kdybych žádnou takovou zkušenost neměla, jenže člověk míní a bůh mění. Znáte to?

Já a akné by se dalo shrnout do dvou slov - nekonečný příběh.

Milí čtenáři, vítám vás na další procházce po Staroměstském náměstí. Budeme pokračovat na západní straně a zastavíme se u několika zajímavých domů. Musím ale v úvodu říct, že tři pozoruhodné domy již uvidíme pouze na fotkách, protože si místo jejich stání zabrali pro sebe komunisté. Asi se jim líbilo sídlit vedle nejznámějšího boleslavského hotelu a ve své nabubřelosti klidně zbourali stavby, které utvářely historickou podobu náměstí a dodávaly mu své kouzlo.

Milí čtenáři, v minulém díle jsme prošli Staroměstské náměstí, pověděli jsme si o jeho poloze, jak vypadaly domy a podloubí. Také něco málo o trzích, které jsou s prostorem spojeny až do dnešních dní i o dostavnících, nedílnou to součást dřívějšího života. Dnes se vypravíme po silnici, která se nazývá Pražská brána a vede z Podolce nahoru do města. Už nás nikdo nebude zastavovat v Pražské bráně, jak víme, zbyli po ní jen na pylonech sedící lvi. Nicméně zástavba před bránou stále stojí v téměř nezměněné podobě. Je jisté, že v každém domě nebyl pouze jeden živnostník, ale mnohdy i víc, a tak budou mé popisy lidiček obývající budovy neúplné, ale snad dostačující k tomu, abychom si udělali obrázek o tom, jaké živnosti zde byly a jací lidé v uvedené lokalitě žili.

Je ode mě víc než fér, abych se s vámi podělila o to, jak dopadl můj předprodej. Celou dobu jsem se vás snažila informovat o průběhu mé knížky, a tak cítím jakousi povinnost, podělit se s vámi o konec. Teď už jen, jestli to bude stejný konec, jako bývá v pohádkách.

aneb pojď do pelíšku

TOČNÍK – polozámecké sídlo nazvané podle „šikovné“ přístupové cesty

Za tento jeden z nejmladších královských hradů mohl požár Žebráku, oblíbeného sídla Václava IV. Protože tento král miloval okolní křivoklátské lesy, rozhodl se postavit zde nový hrad, a to nedaleko, ve vzdálenosti asi 500 metrů od Žebráku; toto staveniště však bylo rozlehlejší a asi o sto metrů výše položené. Nadchlo ho i to, že přístupová cesta ke stavebnímu pozemku se tehdy točila třikrát kolem kopce a že si mohl nové sídlo navrhnout podle svých představ.