joudaweb - časopis Čekanka

(vzpomínání s Dášou)

s poděkováním

jsou to už vzpomínky... 2 roky.

aneb

"za všechno může čas"

Milí čtenáři, vrátíme se Ptáckou ulicí zpátky pod hrad a zamíříme podél Klenice směrem do města. Nacházíme se opět na Podolci, jen pár kroků od bývalého kostela sv. Víta a  hospodářského dvora. Znovu, tak jako na začátku seriálu, projdeme částí Nádražní ulice a připomeneme si, že na jejím konci stála kdysi vyhlášená zájezdní restaurace U Koruny (článek Zaniklé podolecké stavby a továrny).

Kameny, o nichž bude řeč, nebyly samozřejmě ledajaké. Byly velké, podlouhlé, hladké, naskládané pěkně jeden vedle druhého podél delší strany domu. Za deště na nich ťapkal déšť, ony se za to vděčně leskly a ve svých malých prohlubních ukrývaly malé loužičky vody, které za sluníčka pomalu, pomaloučku vysychaly. Protože však sluneční paprsky nedosáhly všude, stávaly se tyto prohlubně lákadlem pro včelky, které sem zalétávaly pít. Když nastala pravá letní vedra, kameny příjemně chladily do bosých nohou copatého děvčátka, které v domě, k němuž kameny patřily, rádo sedávalo se svou babičkou vonící kořením a bylinkami.

Milí čtenáři, dnes naposledy projdeme Ptáckou ulicí, seznámíme se s další velkou továrnou, navštívíme společně důležité domy a hospody a letmo se zastavíme u zajímavostí, které by neměly zaniknout.

Když jsem ji uslyšela, uvědomila jsem si, jak se mi stýská po Leoniných básničkách. To už byl jen krůček ke vzpomínce na srpen roku 2013, kdy jsme si to veršovaly o úplňku a dorůstání. Jak nám tehdy bylo lehce...

Zadala jsem do vyhledávače Google slovo „pauza“ a první spojení, které vyběhlo, bylo nečekaně „pauza ve vztahu.“ Pauzu ve vztahu považuji za moderní trend dnešní doby. Lidé se raději rozejdou a jdou hledat štěstí někam jinam, než aby si řekli, co funguje, co nefunguje, a pokusili se to nějak společně vyřešit. Ale pauza nemusí být vždycky špatná. Vezměte si třeba pauzu na svačinu, ta je přeci fajn. Menopauzu vnímám něco mezi svačinovou pauzou a pauzou ve vztahu.

Někomu by se mohlo podle názvu článku zdát, že se tu schyluje třeba k pohádce. No, však víte, jak si Jan Werich pozval ty svoje dcerky, aby se dozvěděl... a jak mu to Maruška pěkně osolila.

Ale to je omyl. Nic víc než pár fotek a slov nečekejte.

ČÍM SE NAŠI PŘEDKOVÉ ŽIVILI

Jednou z činností, jíž se živili lidé žijící na vesnicích, bylo obdělávání polí. Tomu se začali věnovat možná díky tomu, že nejprve občas zkoušeli rozkousat syrová zrníčka různých travin a jednoho dne dostali skvělý nápad vložit neboli vysít jich pár do země. Když jim z nich příští rok vyrostly klásky s mnohem větším počtem zrníček, vydrolili je, část z nich snědli a část uložili, aby je mohli vysít a zajistit si na příští rok novou sklizeň. Ovšem aby mohli sklízet co nejvíce klasů i dalších rostlin vhodných k jídlu, začali políčka zvětšovat tím, že pracně „ukrajovali“ okolní les.

Milí čtenáři, v dnešním díle se vypravíme za dalšími úspěšnými, ale dnes již zaniklými, továrnami. Od mlýna, kde jsme minule skončili, dojdeme po pár krocích k místu, kde stávala významná textilní továrna. Rozkládala se již přímo na Ptácké ulici, ale hlavní tovární budovy byly podél můstku přes náhon a kolem něj až k Jizeře.

KDYŽ ZAVOLALA ŠKOLA

Zpočátku naši předkové vzdělání nepostrádali, protože mívali dost starostí se sháněním obživy, oblečení a bydlení. Situace se změnila ve 13. století, kdy se zejména lidé žijící ve městech začali věnovat obchodování či řemeslům a uvědomovali si, že by bylo výhodné umět číst, psát a počítat.

Vítám vás na další pouti Ptáckou ulicí. Minule jsme prošli území s mlýny až k mostu přes náhon a Jizeru směřující do Čejetic. Dnes se na toto místo opět vrátíme. Povíme si o průmyslových podnicích, které zde dříve byly.

Před časem mi napsala skupina maminek ze severních Čech, které mi v dobrém vytýkaly, proč málo propaguji svoji „Knížku pro zvídavé děti“. Jedna z nich ji náhodou objevila v pražském knihkupectví, a když si ji spolu se svými kamarádkami prohlížela, shodly se na tom, že se jim líbil již úvod, v němž jsem dětem slibovala, že na stránkách této knížky „nebudeme sledovat, jak mocní soupeřili o trůn, nebudeme ani obdivovat války o nová území či o bohatství“ a místo toho si ukážeme, „jak se žilo v Čechách a na Moravě lidem, jakými jste vy, vaši kamarádi či rodiče a příbuzní“.

Přiznávám, že mail těchto maminek mě potěšil, a proto jsem jako formu poděkování zpracovala z této knížky, určené především pro děti od 7 do 11 let, tři ukázky.

Milí čtenáři, dnes se vrátíme do míst, o kterých jsem psala na začátku seriálu. Tehdy se vše podstatné odehrávalo na Podolci a my z této lokality vyrazíme na prohlídku Ptácké ulice, která se řadí k nejstarším úsekům města. Osídlení bylo limitováno polohou místa. Z jedné strany tekla Jizera, z druhé čněl do prostoru skalní masív, na němž byl postaven hrad.

Ulice je to věru dlouhá a významná. Tudy proudily dějiny města, zde se odehrávalo mnoho důležitého pro občany městských čtvrtí i těch za hradbami, od zajištění výživy a nezbytné vody až k poskytnutí práce mnoha lidem v době rozvoje průmyslových podniků.

Historie pražské kolejové hromadné dopravy začala v září 1875, kdy se tu rozjela koňka neboli tramvaj tažená koni, jezdící na kolejích. Její nástupkyní se stala elektrická tramvaj, kterou veřejnosti představil poprvé František Křižík v létě roku 1891, kdy u parku Stromovka začala slavná Jubilejní zemská výstava. Tato „výstavní“ tramvaj jezdila na nedaleké Letenské pláni i po skončení výstavy, a to celkem devět let (ovšem pouze v teplých částech roku). Křižík její provoz financoval ze své kapsy a stál i u první „normální“ trati, zprovozněné roku 1896 mezi Libní a Vysočany. Krátce na to – již roku 1898 – sice vznikaly návrhy na zřízení pražské podzemní dráhy – metra, ale byly zarputile zamítány.

První cestující se svezli pod pražskou dlažbou teprve o 76 let později – počátkem roku 1974. V oslavných článcích a rozhovorech jsme se léta dozvídali, že nám tuto moderní formu městské dopravy „darovali“ se vším všudy sovětští odborníci, ale my si ukážeme, že ledacos bylo jinak.

Přiznávám, že mám mezi muži své favority, ovšem nepatří mezi ně herci, sportovci ani zpěváci. Jde o muže, k nimž mám nepovinnou úctu, a k nimž patří nejen například neprávem zatracovaný a přitom moderně uvažující císař Josef II., selfmademan František Křižík či skvěle píšící moudrý Karel Čapek. Před několika lety jsem k nim přibrala i neuvěřitelně obětavého a bohužel dlouho opomíjeného FRANTIŠKA DOUCHU (*1810—†1884).

Milí čtenáři, jistě víte, že několik měsíců píši seriál o Mladé Boleslavi. Těší mě váš zájem, čtenost jednotlivých příspěvků mě velmi překvapila. Mnohé informace, zejména ty z hodně dávných dob, nacházím v různých knihách. A tak jsem se jeden říjnový den vypravila do knihovny v Krnsku. Nechala se zapsat a rozhlédla se, co místnosti v sousední obci nabízejí.

Každoročně platilo, že když se vánoční svátky blížily, tedy po dobu adventu, stupňovalo se v pražských ulicích jakési slavnostní vzrušení a hemžení. Nejvíce se na Vánoce těšily samozřejmě děti – ovšem ani obchodníci nezůstávali neteční. Věděli, že předvánoční doba pro ně znamená možnost vyšších výdělků, a navíc se snažili odměňovat drobnými dárky své stálé zákazníky, aby si získali jejich přízeň (a peníze) i pro příští rok. Zákazníci samozřejmě toto jejich snažení vítali a ochotně si odnášeli domů takové pozornosti jako vánočky, kalendáře apod. Příliv kupujících očekávali nejen prodejci žijící v Praze, ale i ti, kteří se do ní sjížděli z celého okolí, aby na náměstích nabízeli své zboží.

Protože v přírodě má vše svůj logický důvod, má ho i různorodost ptačích vajec. Ta je ovlivněna prostředím, v němž dotyčný ptačí druh žije, i způsobem jeho života.

Milí čtenáři, ještě jednou zavítáme do Jičínské ulice, která navazuje na náměstí Republiky. V minulém díle jsme prošli pravou část směrem ven z města, v dnešním se podíváme na levou. Ulici lemovala v minulých stoletích alej. Nejprve byla topolová, ale po stížnostech, se že v těchto stromech drží hmyz a jsou tudíž nečisté, nahradila ji alej kaštanová. Vzhledem k tomu, že značnou část ulice zabírala zeměbranecká kasárna, bude to dnes díl spíše pro muže...