joudaweb - časopis Čekanka

Než se dnešní Národní muzeum začalo rozhlížet z horní části pražského Václavského náměstí, putovalo po metropoli a radost ze života mu kazila řada problémů. Naštěstí však většinu z nich překonalo a počátkem našeho století dokonce dostalo – jak si již dávno přálo – další nedaleko stojící budovu.

Zuby bolely i v Praze

Jelikož problémy se zuby jsem se zabývala i při psaní svých pragensia, nabízím závěrečné maličko rozverné povídání o tom, co se v této oblasti zdravotnictví odehrávala v minulosti v naší metropoli.

Zubní náhrady - „berličky“, které bývaly zhotovovány i z volských kostí

Zpočátku většinou nahrazovaly pouze přední zuby a jejich historie začíná ve starém Egyptě, kde lékaři podle některých pramenů zkoušeli již kolem roku 2550 př. n. l. zasadit do čelistí svých pacientů zuby vyrobené ze slonoviny. Dochovaly se popisy zubních náhrad, které kolem roku 700 př. n. l. zhotovovali Etruskové z kostí nebo z lidských či zvířecích (koňských) zubů (v případě potřeby obrušovaných na vhodnou velikost) spojovaných zlatým páskem. Tento pásek býval dosti masivní, takže při delším nošení způsoboval na dásni otlaky.

Zpracováno podle mojí nejnovější knihy „Slavné Češky a jejich blízcí“, kterou dne 1. listopadu 2019 vydává nakladatelství Euromedia. Knihu ilustroval Jiří Filípek.

Tato knížka vám umožní nahlédnout nejen do života šesti slavných českých žen, ale i lidí, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Navíc o všech protagonistech nabízí především méně známé informace, které se obvykle v klasických životopisech nevyskytují.

Dozvíte se například,

Zubní kartáček (následník žvýkacích klacíků a párátek)

Zpočátku odstraňovali lidé zbytky jídla z mezizubních prostor a plaku (zubního bakteriálního povlaku) prsty, nehty, výplachy vodou, ostrými kousky větévek, či dřevěnými nebo kovovými párátky, brky a dokonce i špičatými obroušenými lidskými zuby.

O trápení se zuby se zmiňuje již sumerský text pocházející ze 3. tisíciletí př. n. l., v němž bůh Enki přiznává to, co tak často během historie lidské společnosti konstatovali mnozí smrtelníci: „Můj zub mě bolí“. Samozřejmě i dnes se na návštěvu zubařské ordinace těší jen málokdo, ale v následujících řádcích si ukážeme, že v minulosti na tom byli lidé s problémovým chrupem nesrovnatelně hůře, než jsme my.

V souvislosti s odchodem Karla Gotta se rozvířily debaty o tom, zda bude uložen na Vyšehradský hřbitov. O tom samozřejmě má právo rozhodovat výhradně jeho rodina, ale já chci opravit léta tradovaný omyl, neboli chci ukázat, že Vyšehradský hřbitov není Slavín ani se nenazývá Slavínský hřbitov. Slavín je ve skutečnosti velmi malá část zdejšího hřbitova, nacházející se na jeho východní straně, a tvoří ho 11 metrů dlouhá krypta s ostatky významných českých osobností, a malé návrší se širokým schodištěm a sochami. Nabízím proto mírně upravený text z druhého dílu své knihy „Co v průvodcích o Praze nebývá“, kde se této části Vyšehradského hřbitova věnuji.

Občas se setkáváme s popisy soužití zvířat, o nichž bychom nikdy nepředpokládali, že by spolu mohla vycházet. A přesto se jim to daří. Většinou jde o případy, kdy příslušníci jednoho zvířecího druhu chrání nevědomky příslušníky druhu jiného, či si jaksi mimoděk pomáhají navzájem.

Jde o známou obrovskou kostru známou pod nesprávným názvem „velryba“, která láká velké i malé návštěvníky historické budovy pražského Národního muzea, stojící v horní části Václavského náměstí. Než si tento slavný exponát představíme, předešlu, že plejtvák myšok patří – spolu s velrybou, sviňuchou a delfínem – mezi kytovce, je to savec, neboť je teplokrevný, dýchá vzduch pomocí plic, samičky po ročním těhotenství rodí živá mláďata a živí je mateřským mlékem. Po plejtváku obrovském je druhým největším tvorem na Zemi. Tvrzení, že Národní muzeum hostí velrybu, přežívá z 19. století, kdy se všem kytovcům říkalo velryby; za zmínku možná ještě stojí, že kytovci pohybují ocasem nahoru a dolů, zatímco ryby jím pohybují ze strany na stranu.

Prokop Diviš žil v letech 1696—1765, stal se doktorem filosofie a bohosloví, a působil jako kněz v Příměticích u Znojma. Měl svým způsobem štěstí v tom, že byl členem řádu premonstrátů, jehož členové měli za úkol zaměřovat se na rozvíjení vědecké práce. Zaujaly ho přírodní vědy, a tak nebylo divu, že jeho pozornost vzbudila tajuplná síla, která – jak tušil – dokáže podivné věci. Měl ovšem trochu smůlu v tom, že žil na venkově, kde ještě dlouho panovala nedůvěra ve vše nové a neznámé. Paradoxně mu však příliš nepomohl ani zájem samotné Marie Terezie.

Zatímco píseň „Kde domov můj“ znají již žáčci základní školy, málo je známo, že svoji hymnu měli i obyvatelé dalších dvou částí českých zemí. Všechny tři mají společné to, že jsou vyznáním lásky k vlasti.

I když v podstatě nikdo z nás nenaslouchá příliš rád jakýmkoliv radám, je zřejmé, že někdy se to přece jen vyplatí. Ovšem musíme si být jisti, že ten, kdo radí, nám má skutečně co říci.

Když jsem před lety psala knížku o spánku, samozřejmě jsem se nemohla vyhnout snům a snářům. Na úvod přiznám, že zatímco vypovídací schopnosti snů věřím, snářům jsem nevěřila a nevěřím, byť provázejí lidstvo prokazatelně již od 14. století př. n. l.

Nedávno jsem potkala bývalou spolupracovnici. Přesto, že je již v důchodu, vypadalo to, jakoby se jí léta netýkala: nepřibyla jí snad ani jediná vráska, trochu zhubla, byla pěkně nalíčená a měla zajímavý přeliv. Když jsem viděla její naducanou tašku, zavedla jsem řeč na vnoučátka v domnění, že jim právě veze jakési vlastnoručně upečené laskominy – ovšem trefila jsem vedle.