joudaweb - časopis Čekanka

Kameny, o nichž bude řeč, nebyly samozřejmě ledajaké. Byly velké, podlouhlé, hladké, naskládané pěkně jeden vedle druhého podél delší strany domu. Za deště na nich ťapkal déšť, ony se za to vděčně leskly a ve svých malých prohlubních ukrývaly malé loužičky vody, které za sluníčka pomalu, pomaloučku vysychaly. Protože však sluneční paprsky nedosáhly všude, stávaly se tyto prohlubně lákadlem pro včelky, které sem zalétávaly pít. Když nastala pravá letní vedra, kameny příjemně chladily do bosých nohou copatého děvčátka, které v domě, k němuž kameny patřily, rádo sedávalo se svou babičkou vonící kořením a bylinkami.

ČÍM SE NAŠI PŘEDKOVÉ ŽIVILI

Jednou z činností, jíž se živili lidé žijící na vesnicích, bylo obdělávání polí. Tomu se začali věnovat možná díky tomu, že nejprve občas zkoušeli rozkousat syrová zrníčka různých travin a jednoho dne dostali skvělý nápad vložit neboli vysít jich pár do země. Když jim z nich příští rok vyrostly klásky s mnohem větším počtem zrníček, vydrolili je, část z nich snědli a část uložili, aby je mohli vysít a zajistit si na příští rok novou sklizeň. Ovšem aby mohli sklízet co nejvíce klasů i dalších rostlin vhodných k jídlu, začali políčka zvětšovat tím, že pracně „ukrajovali“ okolní les.

KDYŽ ZAVOLALA ŠKOLA

Zpočátku naši předkové vzdělání nepostrádali, protože mívali dost starostí se sháněním obživy, oblečení a bydlení. Situace se změnila ve 13. století, kdy se zejména lidé žijící ve městech začali věnovat obchodování či řemeslům a uvědomovali si, že by bylo výhodné umět číst, psát a počítat.

Před časem mi napsala skupina maminek ze severních Čech, které mi v dobrém vytýkaly, proč málo propaguji svoji „Knížku pro zvídavé děti“. Jedna z nich ji náhodou objevila v pražském knihkupectví, a když si ji spolu se svými kamarádkami prohlížela, shodly se na tom, že se jim líbil již úvod, v němž jsem dětem slibovala, že na stránkách této knížky „nebudeme sledovat, jak mocní soupeřili o trůn, nebudeme ani obdivovat války o nová území či o bohatství“ a místo toho si ukážeme, „jak se žilo v Čechách a na Moravě lidem, jakými jste vy, vaši kamarádi či rodiče a příbuzní“.

Přiznávám, že mail těchto maminek mě potěšil, a proto jsem jako formu poděkování zpracovala z této knížky, určené především pro děti od 7 do 11 let, tři ukázky.

Historie pražské kolejové hromadné dopravy začala v září 1875, kdy se tu rozjela koňka neboli tramvaj tažená koni, jezdící na kolejích. Její nástupkyní se stala elektrická tramvaj, kterou veřejnosti představil poprvé František Křižík v létě roku 1891, kdy u parku Stromovka začala slavná Jubilejní zemská výstava. Tato „výstavní“ tramvaj jezdila na nedaleké Letenské pláni i po skončení výstavy, a to celkem devět let (ovšem pouze v teplých částech roku). Křižík její provoz financoval ze své kapsy a stál i u první „normální“ trati, zprovozněné roku 1896 mezi Libní a Vysočany. Krátce na to – již roku 1898 – sice vznikaly návrhy na zřízení pražské podzemní dráhy – metra, ale byly zarputile zamítány.

První cestující se svezli pod pražskou dlažbou teprve o 76 let později – počátkem roku 1974. V oslavných článcích a rozhovorech jsme se léta dozvídali, že nám tuto moderní formu městské dopravy „darovali“ se vším všudy sovětští odborníci, ale my si ukážeme, že ledacos bylo jinak.

Přiznávám, že mám mezi muži své favority, ovšem nepatří mezi ně herci, sportovci ani zpěváci. Jde o muže, k nimž mám nepovinnou úctu, a k nimž patří nejen například neprávem zatracovaný a přitom moderně uvažující císař Josef II., selfmademan František Křižík či skvěle píšící moudrý Karel Čapek. Před několika lety jsem k nim přibrala i neuvěřitelně obětavého a bohužel dlouho opomíjeného FRANTIŠKA DOUCHU (*1810—†1884).

Každoročně platilo, že když se vánoční svátky blížily, tedy po dobu adventu, stupňovalo se v pražských ulicích jakési slavnostní vzrušení a hemžení. Nejvíce se na Vánoce těšily samozřejmě děti – ovšem ani obchodníci nezůstávali neteční. Věděli, že předvánoční doba pro ně znamená možnost vyšších výdělků, a navíc se snažili odměňovat drobnými dárky své stálé zákazníky, aby si získali jejich přízeň (a peníze) i pro příští rok. Zákazníci samozřejmě toto jejich snažení vítali a ochotně si odnášeli domů takové pozornosti jako vánočky, kalendáře apod. Příliv kupujících očekávali nejen prodejci žijící v Praze, ale i ti, kteří se do ní sjížděli z celého okolí, aby na náměstích nabízeli své zboží.

Protože v přírodě má vše svůj logický důvod, má ho i různorodost ptačích vajec. Ta je ovlivněna prostředím, v němž dotyčný ptačí druh žije, i způsobem jeho života.

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

Řeč bude o povídání zahájeném poté, co jsem v lednu roku 2014 Janu Rosákovi nabídla, že bychom mohli v krátkých vstupech do jeho úspěšného pořadu Šťastnou cestu probírat historii trochu jinak, než bývá obvyklé. Nabídka ho zaujala, a 4. dubna onoho roku jsme na stanici Český rozhlas Dvojka odvysílali první díl.

Než se dnešní Národní muzeum začalo rozhlížet z horní části pražského Václavského náměstí, putovalo po metropoli a radost ze života mu kazila řada problémů. Naštěstí však většinu z nich překonalo a počátkem našeho století dokonce dostalo – jak si již dávno přálo – další nedaleko stojící budovu.

Zuby bolely i v Praze

Jelikož problémy se zuby jsem se zabývala i při psaní svých pragensia, nabízím závěrečné maličko rozverné povídání o tom, co se v této oblasti zdravotnictví odehrávala v minulosti v naší metropoli.

Zubní náhrady - „berličky“, které bývaly zhotovovány i z volských kostí

Zpočátku většinou nahrazovaly pouze přední zuby a jejich historie začíná ve starém Egyptě, kde lékaři podle některých pramenů zkoušeli již kolem roku 2550 př. n. l. zasadit do čelistí svých pacientů zuby vyrobené ze slonoviny. Dochovaly se popisy zubních náhrad, které kolem roku 700 př. n. l. zhotovovali Etruskové z kostí nebo z lidských či zvířecích (koňských) zubů (v případě potřeby obrušovaných na vhodnou velikost) spojovaných zlatým páskem. Tento pásek býval dosti masivní, takže při delším nošení způsoboval na dásni otlaky.

Zpracováno podle mojí nejnovější knihy „Slavné Češky a jejich blízcí“, kterou dne 1. listopadu 2019 vydává nakladatelství Euromedia. Knihu ilustroval Jiří Filípek.

Tato knížka vám umožní nahlédnout nejen do života šesti slavných českých žen, ale i lidí, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Navíc o všech protagonistech nabízí především méně známé informace, které se obvykle v klasických životopisech nevyskytují.

Dozvíte se například,

Zubní kartáček (následník žvýkacích klacíků a párátek)

Zpočátku odstraňovali lidé zbytky jídla z mezizubních prostor a plaku (zubního bakteriálního povlaku) prsty, nehty, výplachy vodou, ostrými kousky větévek, či dřevěnými nebo kovovými párátky, brky a dokonce i špičatými obroušenými lidskými zuby.

O trápení se zuby se zmiňuje již sumerský text pocházející ze 3. tisíciletí př. n. l., v němž bůh Enki přiznává to, co tak často během historie lidské společnosti konstatovali mnozí smrtelníci: „Můj zub mě bolí“. Samozřejmě i dnes se na návštěvu zubařské ordinace těší jen málokdo, ale v následujících řádcích si ukážeme, že v minulosti na tom byli lidé s problémovým chrupem nesrovnatelně hůře, než jsme my.

V souvislosti s odchodem Karla Gotta se rozvířily debaty o tom, zda bude uložen na Vyšehradský hřbitov. O tom samozřejmě má právo rozhodovat výhradně jeho rodina, ale já chci opravit léta tradovaný omyl, neboli chci ukázat, že Vyšehradský hřbitov není Slavín ani se nenazývá Slavínský hřbitov. Slavín je ve skutečnosti velmi malá část zdejšího hřbitova, nacházející se na jeho východní straně, a tvoří ho 11 metrů dlouhá krypta s ostatky významných českých osobností, a malé návrší se širokým schodištěm a sochami. Nabízím proto mírně upravený text z druhého dílu své knihy „Co v průvodcích o Praze nebývá“, kde se této části Vyšehradského hřbitova věnuji.

Občas se setkáváme s popisy soužití zvířat, o nichž bychom nikdy nepředpokládali, že by spolu mohla vycházet. A přesto se jim to daří. Většinou jde o případy, kdy příslušníci jednoho zvířecího druhu chrání nevědomky příslušníky druhu jiného, či si jaksi mimoděk pomáhají navzájem.

Jde o známou obrovskou kostru známou pod nesprávným názvem „velryba“, která láká velké i malé návštěvníky historické budovy pražského Národního muzea, stojící v horní části Václavského náměstí. Než si tento slavný exponát představíme, předešlu, že plejtvák myšok patří – spolu s velrybou, sviňuchou a delfínem – mezi kytovce, je to savec, neboť je teplokrevný, dýchá vzduch pomocí plic, samičky po ročním těhotenství rodí živá mláďata a živí je mateřským mlékem. Po plejtváku obrovském je druhým největším tvorem na Zemi. Tvrzení, že Národní muzeum hostí velrybu, přežívá z 19. století, kdy se všem kytovcům říkalo velryby; za zmínku možná ještě stojí, že kytovci pohybují ocasem nahoru a dolů, zatímco ryby jím pohybují ze strany na stranu.