joudaweb - časopis Čekanka

Autoři knihy: Stanislava Jarolímková, Jan Rosák. Kniha vyšla 3. září 2020

V této knížce nabízíme sto vstupů vybraných z těch, které jsme během šesti let odvysílali v páteční Šťastné cestě Jana Rosáka, jednom z pořadů Českého rozhlasu Dvojka. Vsadili jsme v nich na „neučebnicový“ pohled na historii, takže jsme se snažili přinášet především méně známé zajímavosti, které často nebývá snadné nalistovat nejen v učebnicích, ale ani v encyklopediích. Těšilo a těší nás, že tato setkávání před mikrofonem byla a jsou pro nás příjemně prožitým časem, kdy si povídáme o tom, co nás zajímá. A dvojnásob nás těší, že – soudě podle ohlasu – naše vstupy zajímají často i ty posluchače, kteří ve škole neměli dějepis rádi, a „vycházkám“ do minulosti se obvykle vyhýbají.

Knižní podoba vybraných rozhovorů obsahuje – ve srovnání s odvysílanou verzí – v řadě případů delší a podrobnější texty, neboť v rozhlase jsme museli respektovat danou stopáž. Navíc nabízí řadu ilustrací Jiřího Filípka, při jejichž zadávání jsme se řídili – stejně jako u textů – zásadou: čím méně známé, tím zajímavější.

Pokud vás kniha zaujme, pak vám přeji v její společnosti příjemné chvíle.

TOČNÍK – polozámecké sídlo nazvané podle „šikovné“ přístupové cesty

Za tento jeden z nejmladších královských hradů mohl požár Žebráku, oblíbeného sídla Václava IV. Protože tento král miloval okolní křivoklátské lesy, rozhodl se postavit zde nový hrad, a to nedaleko, ve vzdálenosti asi 500 metrů od Žebráku; toto staveniště však bylo rozlehlejší a asi o sto metrů výše položené. Nadchlo ho i to, že přístupová cesta ke stavebnímu pozemku se tehdy točila třikrát kolem kopce a že si mohl nové sídlo navrhnout podle svých představ.

Od 13. století patřily k zábavám urozených obyvatel Českého království neodmyslitelně rytířské turnaje, které až do 15. století pořádali výhradně králové, a to při korunovacích, návštěvách významných hostů, svatbách apod. Turnajových disciplin byla řada (včetně soubojů pěšáků vybavených mečem či sekyrou), ale nejslavnějším se stalo klání dvojic jezdců s dřevcem, kteří se snažili srazit jeden druhého ze sedla.

Tato kniha je sice určena především pro mladší čtenáře, ale snažila jsem se ji psát tak, aby nabídla zajímavé informace i dospělým čtenářům, jimž postačí do historie spíše trochu nahlížet, aniž by museli zdolávat odborné – v tomto případě kastelologické – texty.

Její první díl přináší informace o stavbě panovnických sídel (jimiž nebyly pouze hrady), o jejich obraně i o běžném životě vznešených obyvatel – od vytápění, svícení a (ne)mytí až po hodování či turnaje (jichž se nezúčastňovaly kobyly). Druhá část knihy je pozvánkou k procházkám po nejvýznamnějších sídlech, kterou doplňují pokud možno snadno zapamatovatelné a méně známé zajímavosti.

Text provází 101 ilustrací.

Stanislava Jarolímková

JULIUS FUČÍK a nejen jeho Gusta (*1903—†1943)

Stanislava Jarolímková

„Nevhodně“ progresivní lidumil KAREL HRABĚ CHOTEK, a syn Bohuslav i vnučka Žofie

STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Tato kniha navazuje na titul „Slavné Češky a jejich blízcí“, a představí šest slavný českých mužů i lidi, kteří jim byli blízcí a ovlivňovali jejich život. Opět nabízí pokud možno méně známé informace, na které v oficiálních životopisech nezbývá místo.

Kameny, o nichž bude řeč, nebyly samozřejmě ledajaké. Byly velké, podlouhlé, hladké, naskládané pěkně jeden vedle druhého podél delší strany domu. Za deště na nich ťapkal déšť, ony se za to vděčně leskly a ve svých malých prohlubních ukrývaly malé loužičky vody, které za sluníčka pomalu, pomaloučku vysychaly. Protože však sluneční paprsky nedosáhly všude, stávaly se tyto prohlubně lákadlem pro včelky, které sem zalétávaly pít. Když nastala pravá letní vedra, kameny příjemně chladily do bosých nohou copatého děvčátka, které v domě, k němuž kameny patřily, rádo sedávalo se svou babičkou vonící kořením a bylinkami.

ČÍM SE NAŠI PŘEDKOVÉ ŽIVILI

Jednou z činností, jíž se živili lidé žijící na vesnicích, bylo obdělávání polí. Tomu se začali věnovat možná díky tomu, že nejprve občas zkoušeli rozkousat syrová zrníčka různých travin a jednoho dne dostali skvělý nápad vložit neboli vysít jich pár do země. Když jim z nich příští rok vyrostly klásky s mnohem větším počtem zrníček, vydrolili je, část z nich snědli a část uložili, aby je mohli vysít a zajistit si na příští rok novou sklizeň. Ovšem aby mohli sklízet co nejvíce klasů i dalších rostlin vhodných k jídlu, začali políčka zvětšovat tím, že pracně „ukrajovali“ okolní les.

KDYŽ ZAVOLALA ŠKOLA

Zpočátku naši předkové vzdělání nepostrádali, protože mívali dost starostí se sháněním obživy, oblečení a bydlení. Situace se změnila ve 13. století, kdy se zejména lidé žijící ve městech začali věnovat obchodování či řemeslům a uvědomovali si, že by bylo výhodné umět číst, psát a počítat.

Před časem mi napsala skupina maminek ze severních Čech, které mi v dobrém vytýkaly, proč málo propaguji svoji „Knížku pro zvídavé děti“. Jedna z nich ji náhodou objevila v pražském knihkupectví, a když si ji spolu se svými kamarádkami prohlížela, shodly se na tom, že se jim líbil již úvod, v němž jsem dětem slibovala, že na stránkách této knížky „nebudeme sledovat, jak mocní soupeřili o trůn, nebudeme ani obdivovat války o nová území či o bohatství“ a místo toho si ukážeme, „jak se žilo v Čechách a na Moravě lidem, jakými jste vy, vaši kamarádi či rodiče a příbuzní“.

Přiznávám, že mail těchto maminek mě potěšil, a proto jsem jako formu poděkování zpracovala z této knížky, určené především pro děti od 7 do 11 let, tři ukázky.

Historie pražské kolejové hromadné dopravy začala v září 1875, kdy se tu rozjela koňka neboli tramvaj tažená koni, jezdící na kolejích. Její nástupkyní se stala elektrická tramvaj, kterou veřejnosti představil poprvé František Křižík v létě roku 1891, kdy u parku Stromovka začala slavná Jubilejní zemská výstava. Tato „výstavní“ tramvaj jezdila na nedaleké Letenské pláni i po skončení výstavy, a to celkem devět let (ovšem pouze v teplých částech roku). Křižík její provoz financoval ze své kapsy a stál i u první „normální“ trati, zprovozněné roku 1896 mezi Libní a Vysočany. Krátce na to – již roku 1898 – sice vznikaly návrhy na zřízení pražské podzemní dráhy – metra, ale byly zarputile zamítány.

První cestující se svezli pod pražskou dlažbou teprve o 76 let později – počátkem roku 1974. V oslavných článcích a rozhovorech jsme se léta dozvídali, že nám tuto moderní formu městské dopravy „darovali“ se vším všudy sovětští odborníci, ale my si ukážeme, že ledacos bylo jinak.

Přiznávám, že mám mezi muži své favority, ovšem nepatří mezi ně herci, sportovci ani zpěváci. Jde o muže, k nimž mám nepovinnou úctu, a k nimž patří nejen například neprávem zatracovaný a přitom moderně uvažující císař Josef II., selfmademan František Křižík či skvěle píšící moudrý Karel Čapek. Před několika lety jsem k nim přibrala i neuvěřitelně obětavého a bohužel dlouho opomíjeného FRANTIŠKA DOUCHU (*1810—†1884).

Každoročně platilo, že když se vánoční svátky blížily, tedy po dobu adventu, stupňovalo se v pražských ulicích jakési slavnostní vzrušení a hemžení. Nejvíce se na Vánoce těšily samozřejmě děti – ovšem ani obchodníci nezůstávali neteční. Věděli, že předvánoční doba pro ně znamená možnost vyšších výdělků, a navíc se snažili odměňovat drobnými dárky své stálé zákazníky, aby si získali jejich přízeň (a peníze) i pro příští rok. Zákazníci samozřejmě toto jejich snažení vítali a ochotně si odnášeli domů takové pozornosti jako vánočky, kalendáře apod. Příliv kupujících očekávali nejen prodejci žijící v Praze, ale i ti, kteří se do ní sjížděli z celého okolí, aby na náměstích nabízeli své zboží.

Protože v přírodě má vše svůj logický důvod, má ho i různorodost ptačích vajec. Ta je ovlivněna prostředím, v němž dotyčný ptačí druh žije, i způsobem jeho života.

Dlouho platilo, že hlavním životním posláním žen je pečovat o manžela, děti a domácnost, a proto stačilo, když uměly číst, psát a trochu počítat. V tomto ohledu byla naše země velmi tradicionalistická, ale naštěstí příslušnice něžného pohlaví svoje právo na vzdělání získaly – i navzdory tvrzení odpůrců zejména ženského vysokoškolského studia, že „žena má přece lehčí mozek“.

Řeč bude o povídání zahájeném poté, co jsem v lednu roku 2014 Janu Rosákovi nabídla, že bychom mohli v krátkých vstupech do jeho úspěšného pořadu Šťastnou cestu probírat historii trochu jinak, než bývá obvyklé. Nabídka ho zaujala, a 4. dubna onoho roku jsme na stanici Český rozhlas Dvojka odvysílali první díl.

Než se dnešní Národní muzeum začalo rozhlížet z horní části pražského Václavského náměstí, putovalo po metropoli a radost ze života mu kazila řada problémů. Naštěstí však většinu z nich překonalo a počátkem našeho století dokonce dostalo – jak si již dávno přálo – další nedaleko stojící budovu.

Zuby bolely i v Praze

Jelikož problémy se zuby jsem se zabývala i při psaní svých pragensia, nabízím závěrečné maličko rozverné povídání o tom, co se v této oblasti zdravotnictví odehrávala v minulosti v naší metropoli.